Historie Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí

Mariánský sloup na Staroměstském rynku nechal v roce 1650 postavit císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za obranu Prahy před Švédy a ukončení třicetileté války, která byla prvním celoevropským válečným konfliktem. Jednalo se o významný umělecký, architektonický i vědecký počin. Mariánský sloup byl nejen prvním barokním sochařským dílem v českých zemích, ale plnil také významnou urbanistickou roli jako dominanta nejdůležitějšího pražského náměstí a byl rovněž gnómonem, tedy ukazatelem pražského poledne. Měl také důležitý kartografický význam. Stal se rovněž vzorem pro mnoho dalších podobných monumentů, které dodnes zdobí mnoho náměstí a dalších prostranství. Jsou současně dokladem rekatolizace českých zemí v 17. století, která mnohými barokními stavbami proměnila podobu měst a krajiny.

Staroměstský sloup vytesal z žehrovického pískovce společně se svými pomocníky vynikající sochař a řezbář Jan Jiří Bendl, který pocházel z horního Švábska. Jeho kompozice byla převzata z mariánských sloupů v Mnichově a ve Vídni, které vznikly rovněž v souvislosti s obléháním těchto měst švédskými vojsky. Základní kámen byl slavnostně položen 23. května 1650, na výročí druhé pražské defenestrace. Již o čtyři měsíce později, 30. září 1650, byl dřík osazen sochou Panny Marie Neposkvrněného početí (Immaculata). Pro dolní podstavec vnikla čtyři sousoší andělů bojujících proti čtyřem ďábelským stvořením. Inspirována byla pasážemi z 91. Žalmu a 12. kapitoly Zjevení sv. Jana, kde je popsán apokalyptický zápas archanděla Michaela a jeho andělů s drakem a záchrana rodičky před mocnostmi temnot. Andělé podle jedné z interpretací představovali čtyři kardinální ctnosti: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.

Staroměstské náměstí jako místo pro stavbu sloupu bylo vybráno z několika důvodů. Hlavním byla snaha odčinit potupu, které bylo při obsazení Prahy saskými vojsky v roce 1632 vystaveno posvátné Palladium země české. Zvláštním rysem českého baroka bylo zdůrazňování starobylosti uctívaných obrazů a soch středověkého původu, která potvrzovala nepřetržitou kontinuitu katolického náboženství v zemi. Přítomna byla také v kompozici mariánské statue na Staroměstském náměstí prostřednictvím středověkého deskového obrazu Panny Marie Rynecké, který byl umístěn v bázi sloupu za kovovou mříží. Sanktuárium bylo pražským specifikem, které nenajdeme u vídeňského a mnichovského sloupu. Odkazovalo na úspěšnou ochranu pravého břehu Prahy při švédském obležení v roce 1648. Podle tradice měl při bojích se Švédy zmíněný mariánský obraz na krku zavěšen staroměstský purkmistr Mikuláš František Turek z Rosenthalu.

Postavení mariánské statue bylo také symbolem obnovy katolického náboženství a projevem kultu Neposkvrněného početí Panny Marie, který prosazoval císař Ferdinand III. v rámci celé monarchie. Dobové vnímání Mariánského sloupu se rovněž odráží v jeho nejslavnějším grafickém zobrazení. V roce 1661 vytvořil podle Škrétova návrhu rozměrnou mědirytinu grafik Melchior Küssel. Určena byla pro hraběte Jana Bedřicha z Valdštejna, pozdějšího pražského arcibiskupa, při příležitosti jeho úspěšné obhajoby teze ze všeobecné filosofie na pražské Karlo-Ferdinandově universitě. Mariánský sloup je na mědirytině zobrazen jako duchovní i geografický střed Evropy. Starý kontinent není rozdělen na katolickou a protestantskou část, všem zemím a jejím obyvatelům se dostává Božího požehnání. Nad lidmi všech národů pracujících v míru bdí sbor národních světců v čele s apoštoly Petrem a Pavlem, který současně obklopuje v oblacích Pannu Marii. Immaculata na vrcholu sloupu je nad ostatními pozemšťany vyvýšena na nebeskou úroveň.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl 13. července 1652 posvěcen kardinálem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu v den čtyřiačtyřicátých narozenin císaře Ferdinanda III., který se této slavnosti společně s následovníkem Ferdinandem IV. osobně zúčastnil. Císař také 15. srpna 1651 založil fundaci na udržování pravidelných bohoslužeb přímo u mariánské statue. O všech sobotách, mariánských svátcích a jejích vigiliích se měla konat procesí z kostela Panny Marie před Týnem za vyzvánění velkého zvonu ve tři hodiny odpoledne ke sloupu, kde se měla zpívat loretánská litanie, po ní antifona „Pod ochranu tvou“ a příslušné modlitby. Průvod měl vést některý prelát nebo kanovník metropolitní kapituly, která byla přímo pověřena, aby se starala o hudebníky, asistenci při bohoslužbě, světlo apod. Celkem se mělo za rok konat 63 pobožností, z toho 51 o sobotách, šest o svátcích mariánských a šest o jejích vigiliích. Pobožnosti se na Staroměstském náměstí konaly až do konce 18. století, kdy byly na základě nařízení císaře Josefa II. přeneseny do Týnského chrámu. Později byl jejich počet vzhledem k upadajícímu zájmu věřících postupně redukován. Podle nařízení arcibiskupského ordinariátu z 28. ledna 1869 se měly konat pouze poslední sobotu v měsíci a pak o čtyřech svátcích mariánských. Před svátkem Nanebevzetí P. Marie se měl v pět hodin odpoledne konat průvod k Mariánskému sloupu na náměstí. Na základě dalšího nařízení z 3. dubna 1872 byla pobožnost přes nesouhlas týnského faráře přenesena ke sv. Vítu. Průvod k staroměstskému sloupu se měl nadále udržovat o svátku Nanebevzetí Panny Marie. Na konci 19. století byla tato tradice zásluhou mariánských družin oživena. Dodnes nebylo nařízení o konání pobožností zrušeno, byť byl jejich počet po stržení Mariánského sloupu v roce 1921 opět redukován.

U Mariánského sloupu se po staletí tedy uskutečnilo nespočet procesí a pobožností. Konaly se zde také různé slavnosti, například 24. března 1855 v souvislosti s přijetím dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie. Na Staroměstském náměstí se modlily generace věřících, kteří vnímali Pannu Marii jako prostřednici všech milostí a ochranitelku Prahy. Ohlas tohoto vnímání najdeme také v mnoha literárních dílech, mezi něž patří modlitby Františka Xavera Dvořáka, Františka Hrubína a Václava Renče, ale do značné míry také životní účtování Jaroslava Seiferta. Obrazy Mariánského sloupu se objevují rovněž v mnoha dalších literárních dílech, například v textech Franze Kafky, Karla Hanse Strobla či Friedricha Wolfa, jejichž prostřednictvím je možné vysledovat různé židovské a německé perspektivy. Stály do značné míry mimo rozpolcenou debatu odehrávající se uvnitř české společnosti, kde nechyběly různé volnomyšlenkářské satirické a antiklerikální zmínky o mariánské statue například v díle Josefa Svatopluka Machara.

Výrazná proměna vnímání role Mariánského sloupu od jeho vzniku nastala teprve od osmdesátých let devatenáctého století v důsledku tehdejší politické orientace části české společnosti. V souvislosti s neúspěšnými státoprávními snahami se výrazně vymezovala její reprezentace vůči historické šlechtě a katolické církvi, která byla jednou z tehdejších opor habsburské monarchie. Antiklerikální zaměření a využívání husitského a bělohorského mýtu bylo typické nejen pro mladočeské prostředí, ale později také pro socialistické strany a část národně orientované liberální pravice. Postupně se v této souvislosti v české společnosti prohluboval konfliktní výklad historických událostí spojených se vznikem Mariánského sloupu. Viditelně se projevoval ve vleklém sporu o umístění Husova pomníku na Staroměstském náměstí, který byl odhalen v červenci 1915.

Sousedství obou památek, které symbolizují různé pohledy na české dějiny, bylo 3. listopadu 1918 ukončeno stržením Mariánského sloupu. Jednalo se o promyšlený vandalský čin, který na pokyn několika socialistických politiků zorganizoval jako údajný spontánní projev národní revoluce žižkovský bohém František „Franta“ Sauer. V tomto obrazoboreckém aktu rezonovaly bělohorské a husitské stereotypy, které také ožívaly v různých variacích i v následujícím století při konfliktech odpůrců a zastánců obnovy mariánské statue. I z tohoto důvodu nebyli ničitelé významné barokní památky potrestáni, stejně jako naprostá většina aktérů obrazoborecké vlny po vzniku republiky, v jejíž rámci bylo zničeno či poškozeno mnoho sakrálních památek.

O znovupostavení Mariánského sloupu se pokoušelo několik generací katolíků, kteří nejčastěji argumentovali nutností odčinit potupu spáchanou vůči Panně Marii a napravit osudovou chybu učiněnou na počátku republiky. Tyto snahy podporovali všichni čeští primasové a mnoho dalších církevních hodnostářů, lidoveckých politiků a představitelů katolických spolků. Uspořádáno bylo několik sbírek. Po neúspěchu zapříčiněné odporem levicových pražských politiků byly získané prostředky využity pro stavbu nových pražských svatostánků včetně kostela Panny Marie Královny míru ve Lhotce. Na výzvu spisovatele Jaroslava Durycha podpořil myšlenku obnovy mariánské statue v období nacistické okupace státní prezident Emil Hácha. Proti tomuto plánu se tehdy patrně postavil nacista Josef Pfitzner, který zastával funkci náměstka pražského primátora. Pokusy o obnovu Mariánského sloupu se objevily také v poválečném období. Nejdříve v Československu zejména v orelském prostředí a po komunistickém převratu také v exilu. V květnu 1955 byla na zahradě benediktinského opatství v Lisle odhalena socha Panny Marie z exilu, která byla po pádu komunismu převezena do Prahy, kde byla v roce 1993 umístěna v zahradě Strahovského kláštera.

Úspěch nakonec slavila po více než století teprve Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, která dokázala ve spolupráci s mnoha dalšími příznivci přesvědčit v lednu 2020 pražské zastupitele o prospěšnosti znovuvztyčení mariánské statue. Klíčovou roli sehrálo kamenické umění, pokorný přístup a otevřené srdce sochaře Petra Váni, který společně s přáteli z Mariánské kamenosochařské huti na památkové rekonstrukci pracoval s přestávkami dvaadvacet let. Dne 4. června 2020 byla opět na Staroměstském náměstí postavena socha Panny Marie. Sochař Petr Váňa plánuje rovněž vytesat dolní sousoší andělů, bez nichž není původní ikonografie Mariánského sloupu úplná.

Stručný autorský výtah z níže uvedené publikace

Duchovní střed Evropy
dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 1650-2020

Petr Blažek  Vojtěch Pokorný

Hlavním tématem nové knihy jsou historické události spojené se vznikem, existencí, stržením a obnovením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Postaven byl císařem Ferdinandem III. jako poděkování Panně Marii za obranu Prahy před Švédy v roce 1648 a ukončení prvního celoevropského válečného konfliktu. Autoři nevnímají tuto barokní památku pouze jako mimořádné umělecké a urbanistické dílo Jana Jiřího Bendla, ale také jako významný kulturní symbol. Jeho prostřednictvím se dotýkají řady dalších témat, mezi něž patří dobové spory o smysl a výklad českých dějin, role barokního umění, vztah státu a církve, husitský a bělohorský mýtus či náboženské spory. Autoři rovněž osvětlují často tradované mýty, které souvisejí s Mariánským sloupem. Za významnou považují také otázku jeho ikonografie. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha, která obsahuje řadu doposud nepublikovaných fotografií. Autoři vycházeli vedle dostupné literatury z mnoha archivních pramenů včetně pozůstalosti prvního předsedy Společnosti pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí architekta Pavla Naumana. Knihu graficky upravil František Štorm. Předmluvu napsal Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas český. Doslov napsal prorektor Univerzity Karlovy prof. Jan Royt. Publikaci lektorovali historici Petr Koura a Jaroslav Šebek. Kniha bude představena 13. srpna 2020 od 18 hodin v Muzeu Karlova mostu, které je jejím vydavatelem. Dva dny poté bude Mariánský sloup na Staroměstském náměstí slavnostně posvěcen.

Duchovní střed Evropy –  dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 1650-2020.

Autoři: Petr Blažek a Vojtěch Pokorný

Vydává: Muzeum Karlova mostu

Předmluva: Dominik kardinál Duka

Doslov: Profesor Jan Royt

1. vydání 2020, 485 stran

www.marianskysloup.shop