Staroslověnština ze Sudet

Vyšlo nové číslo Babylonu

Rusínští drotáři z rumunské Skejuše, foto archiv K. Romaňákové

Vážení čtenáři,

tohle je číslo tři třicátého ročníku – to to uteklo, ne jen v tomhle roce. Volby jsme okomentovali dopředu, ty český i ty německý, přičemž Placák má za to, že lze pochopit voliče komunistů i okamurovců, socanů a kdovíčeho ještě, ale ANO ne. Ano! Mach se ve stejném, respektive v jiném duchu věnuje německým volbám, jako kdybychom neměli svých starostí dost, a Pepa Mlejnek zůstal věrný dopravním prostředkům – udělal z voleb mistroství České republiky volebních autobusů.

Tolik tedy aktuality, a teď k vážným věcem. Na úvod jsme vyzpovídali běloruského básníka Dzmitryje Strocava, který, když chtěl popsat sovětskou i postsovětskou skutečnost, byv vychován v sovětském systému, zjistil, že jazykem, který ovládá, ji uchopit, realitu, nelze. Až mu jednou v hlavě vyskočil cyklus básní Mariny Cvětajevové o ruské občanské válce, a začal psát „reportážní básně“, což zprvu nikdo nechápal jako poesii, až realita nevěřící, tedy nechápající Tomáše dovedla k poesii a naopak – poesii k realitě. O srážce Strocavově reportážní poesie s realitou ne jen v současném Bělorusku viz strana jedna, pět a dál.

Na straně čtyři jsme vytáhli na obranu lidských práv, které nejsou pro srandu králíkům, jak mají za to různí imunologové a jiná úzkoprsá řemesla, historici, hysterici etc. O kus dál se David Bartoň věnuje posledním malbám Michala Matzenauera, o kterých by si někdo mohl myslet, že to jsou jen takové klikyháky, zatímco autora kliky háky ponouknou k meditaci o umění a smyslu tvorby, že by měl jeden hned chuť vzít štětec a plátno a malovat, kdyby to tedy uměl. Ale právě – musí se umění umět?

Tohle číslo je ale věnováno Podkarpatské Rusi, respektive Rusínům, respektive tuzemským autorům s rusínskými či podkarpatoruskými kořeny. Na začátku jsme udělali rozhovor s Kateřinou Romaňákovou z rusínského lidového souboru Skejušan z Chomutova, jejíž předkové kdysi vyrazili ze severu Slovenska do světa – toho nového, do Ameriky. Když došli k Temešváru, došly jim peníze, tak se tam na sto let o kus dál ve Skejuši usídlili, aby se pak po druhé světové válce nechali přesvědčit čs. agitátory a místo Ameriky vyrazili osídlovat osiřelé české pohraničí, přičemž měli za to, že jsou Slováci, ač byli Rusíni, o čemž je přesvědčil až sběratel lidové poesie. Co s nimi udělalo zjištění, že nejsou to, co jsou, ale že jsou někdo jiný, o tom viz strana I a II přílohy. Abyste to pochopili, přetiskli jsme některé rusínské balady a lidové zvyky, třeba jak na Veliju varili lem pysny jidla. Tak schválně, jestli tu staroslověnštinu, kterou se modlil sv. Václav a která přežila Jungmannovo národní obrození v okolí Temešváru, rozluštíte.

Hned zatím Jan Gondos vzpomíná na dobu, kdy se Podkarpatská Rus stala na začátku války součástí Maďarska, přičemž během prvních měsíců počáteční nadšení místních Maďarů značně opadlo, potraviny citelně zdražily, významně narostla nezaměstnanost a začaly se objevovat nápisy: „Munkát. kenyeret – vagy vissza a Cseheket!“ (Chceme práci a chléb, anebo Čechy zpět!), což by mohlo být i heslo českých vlastenců proti Babišovi. – No a pak že nás nemají Maďaři rádi.

Jestliže nám první republika připadá v některých ohledech jako zmrňavělé Rakousko-Uhersko, tak vězme, že pro vzdělané a kulturní vrstvy Podkarpatorusů to byla skutečně brána k civilisaci. O tom viz paměti lékaře Antonína Motoviče na straně VI a dál. O to je ovšem horší, jak jsme naše spoluobčany, kteří bojovali ve Svobodově armádě za svobodné Československo – bylo jich tam násobně víc než Čechů, na konci 2. sv. války zradili a vydali je jen tak, mýrnyx týrnyx Stalinovi a jeho NKVD. „Můj auditor v Miláně byl také Čech, una carogna! Můj profós také, un cane. Celý vojenský soud samí Čechové, brutta gente. Všickni naši policajti z Čech. Tutti diaboli!“ stěžoval si Sabinovi ve vězení v jeho Oživených hrobech italský revolucionář Forti. Jestli někomu něco dlužíme, tak vedle Italů zahynuvších v Olomouci a za zdmi Špilberku, především Podkarpatorusům.

A na vnitřní dvojstraně se nezapomeňte podívat na tři autorky, které, ač mají společné rusínské kořeny, každá je úplně jiná. To není vtip, jen napůl.

Příště se sejdeme nad pyšnými jídly na Veliju.

Antonín Moťovič, gymnasium v Chustu, Československo

Chcete nás podpořit a zajistit si všechna čísla revue?

Předplaťte si

Babylon za 240,- kč na celý rok.