Na jaře před třiceti lety vypukla válka v Jugoslávii, která vyvrcholila válkou v Kosovu. Tys tam byl jako zpravodaj a pak člen Nezávislé mezinárodní komise pro Kosovo…

Já byl hlavně v Bosně v různých funkcích a od prosince pětadevadesát jsem tam rok žil a pracoval.

Válka v Jugoslávii nespadla z nebe. Co ji předcházelo, jaká tam byla situace v 80. letech?

Jugoslávská krize se odvíjela od smrti diktátora Josipa Broze Tita v roce 1980. Komunistickým elitám, které přes všechnu proklamovanou příslušnost k nezúčastněným zemím nebyly o nic moc víc „osvícené“ než tady, začalo být postupem času, a čím dál rychleji, jasné, že nezůstanou u moci, pokud by se společnost měla skutečně demokratizovat. Došlo jim, že nejjednodušší cestou, jak zůstat u moci, je přepřáhnout od „internacionalismu“ k nacionalistické linii. A v podstatě jim došlo, že bez násilí to nepůjde. V srbském a v chorvatském případě byly komunistické elity propojené s bezpečnostními složkami a armádou. Z federální armády začali být propouštěni nesrbští důstojníci nebo byli překládání na málo důležitá místa.

Nejzřetelnější byl tento vývoj právě v Srbsku, kde byla komunistická strana vedena Miloševičem, stranickým kádrem už od studií, kdy si vzal nomenklaturní dcerku a díky tomu udělal kariéru. Když se pak komunismus v roce 1989 zhroutil, nikdo v té euforii nevnímal či nechtěl vnímat všechny ty zlověstné náznaky blížící se katastrofy. Západ to absolutně podcenil a prokaučoval, a když už se to rozjelo a začaly tam ty etnické čistky a vraždění, tak se evropští lídři báli převzít zodpovědnost a všechno tahali přes OSN. Od dvaadevadesátého začali situaci v rozpadající se Jugoslávii zcela zbytečně konzultovat s Ruskem, které v té době mělo svých starostí dost. Ve třiadevadesátém Vitalij Čurkin, zástupce Ruska při NATO, se smál – od teďka už příštích sto let mír na Balkáně bez Ruska nebude.

Jak do toho zasáhl Daytonský mír v roce 1995.

Tím to celé jen vyvrcholilo. Mír v Bosně Západ vykšeftoval tak, že legitimizoval válečné elity na všech stranách, a pak ty válečné zločince pracně sbírali přes Haagský tribunál – Miloševiče musela nakonec vlastní srbská bezpečnost obklíčit, zatknout a poslat ho do vězení v Holandsku. Západ mnoho let sliboval kosovským Albáncům, že když zůstanou u mírového jednání, že je mezinárodní společenství podrží. Místo toho ale Rugovu a celou tu jeho Ghándíovskou kampaň vytváření paralelní společnosti hodili přes palubu a otevřeli cestu pro tu mladou naštvanou generaci, která si řekla, že jednáním se ničeho nedosáhne a sáhla po zbraních. Najednou tam byly dvě síly, které sázely na násilí – Miloševič a proti němu UCK. Předtím Miloševič bušil do prázdna. Pak už to byla jenom roztočená spirála násilí.

Miloševič se považoval za velikého znalce mezinárodních vztahů a především americké politiky. Byl přesvědčený, že do amerických prezidentských voleb v roce dva tisíce se už nestane nic a vymyslel si scénář, že jedním velkým úderem vyžene dva a půl, až tři miliony kosovských Albánců, vytvoří fait accompli a jděte se všichni klouzat.

Jenomže NATO, které drželo tři roky bezletovou zónu nad celou Jugoslávií, odposlouchávalo všechny telefony, veškerou komunikaci, věděli o Miloševičově plánu vyhnat Albánce a dělali si projekce, co to bude znamenat. V okamžiku, kdy jim došlo, že by to nemusely být jen dva miliony vyhnaných lidí, ale že by to znamenalo ekonomické zhroucení Albánie, Makedonie, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, které by mohlo vytvořit sekundární uprchlickou vlnou s pěti až sedmi miliony lidí, která by šla do západní Evropy, tak bylo rozhodnuto. To byl hlavní důvod zásahu a bombardování Miloševičova režimu.

To mělo přijít na řadu až jako poslední, nejdřív se vyjednávalo…

Západ se snažil Miloševiče od jeho plánu všemožně odradit, to byly desítky jednání v Bělehradě, včetně snahy stupňovat tlak na něj přes Radu bezpečnosti OSN – to byly čtyři nebo pět rezolucí, tehdy i s podporou Ruska a Číny, včetně evokace článku 7 Charty OSN, který označuje krizi v bývalé Jugoslávii za nebezpečí pro mezinárodní mír v regionu, což je důvod k vojenskému zásahu.

Generál Wesley Clark, vojenský velitel NATO v Evropě, který potom operaci NATO v bývalé Jugoslávii velel, byl vyslán do Bělehradu, aby Miloševičovi osobně představil scénář, který nastane, pokud bělehradský režim neustoupí od vojenského zásahu v Kosovu a Clark pak později o tom referoval: Miloševič měl úplně skelný oči, nakonec mě nazval válečným zločincem, a tím to skončilo. Zase jsem jel zpátky… Mimochodem, Clark na mě udělal velký dojem, tvrdej, přitom vzdělanej a velmi inteligentní. A způsob, jakým ten cirkus nakonec zvládnul, vejde do učebnic.

Miloševič se spoléhal na to, že Západ jen blufuje – k ničemu se nezmůže…

Bezpochyby a také spoléhal na to, že to uhraje přes Rusko a Čínu, které to budou v případě potřeby vetovat.

A měl skleněný oči…

Já ho zažil osobně. Byl to takový jednostranně inteligentní člověk, který propadl mesianismu a své dějinné úloze…

Psychopat.

Psychopat a megaloman, který uvěřil tomu, že je spasitel národa, přičemž Srbsko vedl od jedné prohry ke druhé.

Kdy jste do Kosova s IECK dorazili?

Hned jak utichly boje a bylo to možné. Poprvé jsme tam byli na podzim roku 1999.

Kdo Komisi inicioval?

Podnět k ní vzešel od švédské vlády, která – po domluvě s generálním tajemníkem OSN – chtěla zmapovat, k čemu v Kosovu skutečně došlo, jestli existují jasné důkazy plánů na vyhnání Kosovanů a jak v konfliktu postupovalo NATO, jestli se přitom nedopustilo nějakého zločinu.

Kdo v komisi byl a jak byla vybírána?

Byla to dost pestrá snůška lidí, kterou velmi dobře vedl jihoafrický ústavní soudce Richard Goldstone, úctyhodná postava. Vybrána byla z lidí, kteří buď byli známí z činnosti v bosenském konfliktu, nebo osobnosti, známé hledáním faktů a hodnocení právních aspektů tehdejších mezinárodních konfliktů.

Komise působila pod hlavičkou OSN a celé to platila švédská vláda. A měli jsme podporu řady universit, který nám vytvořily do té doby ještě nikdy nepoužitý software, což nám umožnilo velmi detailně zmapovat masové vyhánění Kosovanů přes hranice. Z hraničních přechodů jsme měli kolem čtyř set tisíc datových výstupů – odkud ta rodina šla, kudy a v  jakém čase šla, proč šla. To se přeneslo na mapu a ukázalo se, že nejde o nějaký spontánní exodus, ale o akci, která je řízená – ty vlny šly postupně, „spořádaně“. První byly na řadě vesnice nejblíž hranici, pak šly ty čím dál vzdálenější. To byla operace, která vyžadovala centrální řízení, časování, spojení, provádění … Tohle naše zjištění pak bylo použito jako důkaz pro Mezinárodní trestní tribunál v Haagu.

Pak jsme také zkoumali, jak byly ty vyháněcí operace prováděny a zjistili jsme, že to byla čistá kopie toho, co se dělo předtím v Bosně – nejdříve polovojenská ozbrojená skupina vyvolá násilí, chaos, strach a pak dorazí armáda a policie „udělat pořádek“, což vlastně znamenalo, že to území etnicky dočistí a zbylé místní lidi tlačí před sebou. Našli jsme přitom důkazy o tom, že armáda byla vysílačkami ve styku s těmi polovojenskými partami, se kterými postup koordinovala. To byla hodně zajímavá práce.

Jak jste své poznatky shrnuli?

Shrnuli jsme je v závěrečné zprávě, kde jsme se v naprosté většině jednoznačně shodli, že ta operace srbské armády a srbských polovojenských jednotek proti etnickým Albáncům v Kososu splňovala všechny znaky genocidy. Ale to slovo jsme nemohli použít.

Proč?

Protože členem komise byla Hanan Ashrawi, palestinská právnička a aktivistka, a byli tam i Rusové, kteří nechtěli na ten termín genocida přistoupit. V tom závěrečném textu je popis událostí v Kosovu, který vychází z definice genocidy, ale slovo genocida tam není. Takže tam byly i takovéto diplomatické mezinárodní finesy.

Zkoumali jste i zásah NATO…

Měli jsme právní analýzy prokazující, že velitelé NATO se v některých konkrétních případech mohli dopustit z právního hlediska válečného zločinu, když byly bombardované civilní objekty.

To ale nebyl záměr, ne?

Nebyl. Ale v mezinárodním vojenském právu existuje od doby Norimberského a Tokijského tribunálu princip velitelské zodpovědnosti, kdy velitel nese odpovědnost i za omyly. A byli jsme velmi kritičtí i k postupu těch mezinárodních jednotek po obsazení Kosova, nedostatečné ochraně tentokrát srbských menšin a tak dále. Byli jsme přísní na všechny strany, to byl základní požadavek, a samozřejmě jsme všechny strany naštvali. Takže to pak docela zapadlo. Ale dodnes se za to nestydím. Odvedli jsme dobrou práci. Pro nás bylo zadostiučiněním jednak to, že tu zprávu velmi vřele přijali jak švédská vláda, která měla nad celou akcí takový jako patronát, tak generální tajemník OSN.

Vyšetřovali jste také zločiny UCK…

Jistě. Okamžitě po skončení války UCK, která měla velitelskou strukturu, a tím i plnou zodpovědnost, přinejmenším nezabránila, a v některých případech i prováděla, útoky na srbské civilisty. Odhady UNMIK uváděly v prvních měsících nejméně čtyři stovky takových útoků.

Nutno ale říct, že to byla z velké části reakce na postup federální armády. Zpovídali jsme třeba pravoslavné popy v klášterech na jihu země a ten známý otec Sava, takový mladší člověk, velmi inteligentní, nám otevřeně říkal: nejlepším verbířem pro UCK byl Miloševič – to, co tady provedl v létě osmdesát osm, ty nesmyslný tankový útoky na města a civilisty, to vytvořilo sílu UCK.

Byli jsme také u otevírání hromadných hrobů a byli jsme první, kdo zveřejnil informace o speciální jednotce jugoslávské vojenské policie v bílých kombinézách, která tajně hroby otvírala a odvážela těla zavražděných do Srbska, aby zahladila stopy po těch zločinech, což se pak po letech potvrdilo, když se našel mrazící kamion plný mrtvol v jednom jezeře, nebo ostatky ukryté na vojenském letišti Batajnica u Bělehradu.

Jaká tam byla atmosféra, když jste tam přijeli v tom roce 1999?

Ty naše cesty provázal rachot střešních tašek, tam jezdil kamion za kamionem, opravovaly se domy a jako první střechy. Na jedné straně byla obrovská úleva Kosovanů, kteří se mohli vrátit, pocit vítězství, a na druhé straně strach Srbů, kteří tam zůstávali, včetně vražd těch, kteří se objevili na špatném místě. Jenom přítomnost, jakkoliv nedokonalá, těch mezinárodních jednotek zabránila další etnické čistce, takže se Srbové udrželi i v těch malých enklávách na jihu a na východě Kosova.

Mně se na tom líbilo, co si pamatuju z té tehdejší atmosféry, že po válce nevládla žádná euforie, ale spíš vystřízlivění a kocovina z toho nesmyslného hnusu, zmařených osudů a věcí. A také potvrzení toho, co byly ty komunistické garnitury, které to celé rozjely, aby se udržely u moci, zač – a to včetně Jugoslávie, která byla považována za „ostrov svobody“ uprostřed socialistického tábora míru a bratrství.

Ta „civilnost“ bylo to největší vítězství. Když jsem potom v zimě točil o Kosovu dokument, tak to teprve člověku celé došlo. Jeli jsme městem, točili jsme dlouhé záběry z jedoucího auta, Luboš Kotek a pak i já jsme seděli s kamerou v okně, jedeš dlouhé minuty a nevidíš jediný nevypálený barák. Spálené, černé město, barák vedle baráku. Měl jsem toho plný zuby.

Jak to tam vypadá dneska, sleduješ co se v Kosovu děje?

Průběžně, takže na rozdíl od Miloše Zemana vím, že už tam dávno UCK nevládne. Ale ten Daytonský podfuk tam má dopady dodneška – ta legitimizace těch válečných elit, jejich podvodů a zločinů pomohla vytvořit kastu, pro kterou je mír jenom pokračováním kšeftu. A jsou to často opravdu zločinné struktury. Teďka nemluvím jenom o Kosovu, ale o celém Balkánu. Nedali jsme Balkánu moc šanci.

Převážily podle tebe při zásahu NATO v bývalé Jugoslávii positiva nebo spíš negativa?

Války nejsou pozitivní nebo negativní. Bylo to nejmenší zlo ze všech hrozících scénářů a operace NATO jednoznačně zabránila etnické čistce – Albánci zůstali v Kosovu, operace umožnila rychlý návrat těm uprchlým, rekonstrukci země a zachránila před rozvratem okolní státy. Bez ní by Evropa byla zaplavená vlnou uprchlíků, z které by profitoval organizovaný zločin, zatímco samotný evropský projekt spolupráce a vzájemné solidarity by dostal ránu, z které by se nemusel už vzpamatovat. Putinův režim by si  mnul ruce. Rusko by nebylo jen na Krymu, ale i u Jaderského moře.