Zapomněla jsem se zeptat, máme vládu? A mohla bych ji vidět? Okřídlený vtip z filmu Kulový blesk se dá použít na mnoho variací, a i tato má svou platnost. Nejpozději od hlasování o prodloužení nouzového stavu minulý čtvrtek v poslanecké sněmovně je jasné, že vládu fakticky nemáme. Vláda bez většiny v parlamentu je vláda zbytečná, překážející a jaksi navíc. Ať by se jednalo o záměr jakkoli bohulibý, neprosadí nic, není-li schopná vyjednávání a dohody.

Z předešlé věty se naší vlády netýká nic. Bohulibost záměrů neumí vysvětlit ani zaměstnanci Lidových novin, přijaté dohody neplní a vyjednávání je naprosté tabu. V zemi, kterou řídí nejlepší manažer světa, někteří zaměstnanci ani neví, zda další den mají či nemají jít do práce, a firmy včetně některých škol již raději berou vše do vlastních rukou a zařizují si vlastní testovací kapacity a strategie. Inu, kdo chce řídit vše, neřídí nic.

Pro vládu bylo zásadní určovat, zda kelímek z výdejního okénka musí mít v neděli víčko a ve čtvrtek brčko nebo jak rozeznat dětské ponožky. Zmatečná omezení vyhlašovaná tu s pompou, tu v poznámce pod čarou tiskové zprávy, mají za následek, že v opatřeních se nejen nikdo nevyzná, ale hlavně, že vládě nikdo nevěří. Ono to bylo těžké již před epidemií. Kdo může věřit někomu, kdo lže v přímém přenosu ráno, v poledne i večer? O tom, jak je ochranných prostředků dostatek, když si lidé sami musí šít roušky. Že chytrá karanténa funguje perfektně, když o ní měsíce nikdo neslyšel. Jak se posílily hygienické stanice, když trasování dávno zkolabovalo. Jak již nebudou zaváděná žádná plošná opatření, když jsme v tvrdém lockdownu potřetí během necelého roku. Jak je perfektně připraveno celoplošné očkování, když si je města a kraje organizují raději samy, aby se vakcína vůbec k někomu dostala.

Nouzový stav tak zůstal tragicky nevyužit a stal se fetišem, který sám o sobě má mít léčivé účinky. Nemá. Mohl mít, kdyby došlo ke zvýšení dostupnosti testování, posílení hygieny a zatraktivnění karantény. Diletantismus vlády korunuje fakt, že i bez schopnosti prosadit nouzový stav neměla plán, jak postupovat bez něj. Vystupování premiéra se dá popsat zhruba takto: „Nemáme vakcíny, nejsou jehly, nevíme, kde se bude očkovat, chybí data, testujeme nejvíc, nevím, co je trasování, nevím, proč to nefunguje, ne, nepřišel, ale tady jsem slepil k sobě pět papírů izolepou.“ Za vše pozitivní můžeme děkovat pouze robustnímu českému zdravotnictví, a zvláště jeho personálu, které si však již měsíce sahá na své limity.

Vlády bez parlamentní většiny zpravidla rezignují, proč lpět na funkcích, když je není možno naplnit obsahem? Nikoli tak u nás. Místo aby se uvolnil prostor pro přechodnou vládu na základě dohody v poslanecké sněmovně, vláda se jala raději parlament obcházet. Přirozeně přitom naráží na mantinely ústavního uspořádání a celý stát tím ještě více destabilizuje. Vláda bez špetky důvěry těžko může dosáhnout jiného, než plýtvat časem, a nyní bohužel i životy občanů. Toho všeho si jsou premiér i prezident vědomi. Z jejich hlediska však vláda svůj účel splňuje. Vzniká nebezpečí, že pokud lidé ztratí důvěru ve státní instituce, pak ztratí důvěru i v celé demokratické uspořádání.

Prezident dokonce premiéra a jeho postup pochválil ve svém novoročním projevu, byť již tehdy byly všechny ukazatele České republiky týkající se covidu v podstatě nejhorší v Evropě. Chválit tuto vládu je důkazem naprosté odtrženosti od reality nebo cynickým pokusem vytvořit realitu vlastní, virtuální. Pravda bude asi kombinací obojího. Tato vláda neměla jen dávno odejít, neměla ani vzniknout. Je dítětem prezidenta Zemana, který ji doslova vycedil na hraně ústavy.

Zeman učinil z Pražského hradu, sídla českých králů a symbolu státnosti, neprůchozí překážející kulisu, zatlučenou symbolicky dřevotřískou. Babiš dělá totéž se Strakovou akademií a celou zemí. Vládou lži a národní katastrofy si Zeman postavil největší pomník, jaký zbude po jeho dvou prezidentských mandátech.