Maďarské povstání z roku 1956 je zpravidla již jen součástí učebnic dějepisu – ve veřejném povědomí (samozřejmě, mimo Maďarsko) nefiguruje, a pokud ano, tak v heslovité podobě. Přitom v sobě nese některé základní rysy pádu komunismu v roce 1989 a zároveň hořce upomíná na skutečnost, že spolupráce středoevropských národů bývá zpravidla pouze zbožným přáním či mýtem, nikoliv realitou.

Oslí hlava kontra agent Voloďa

Podle Francoise Fureta byl stalinismus „nejvyšším stadiem komunismu“, po něm následoval již jen rozklad původní myšlenky: pomocí teroru a masové industrializace vykovat nového člověka, zcela oproštěného od předsudků minulosti (hlavně náboženských), uvědomělé kolečko ve stroji, jež se radostně točí stále rychleji a rychleji, dokud ho neumoří stachanovské pracovní normy nebo nevymažou periodické masové čistky. Není tomu tedy tak, že by Stalin znetvořil původně krásnou myšlenku komunismu, neboť ji postupně – svou změkčilostí, ba zburžoazněním – vyprázdnili až jeho následovníci. Stalinovou smrtí končí v Evropě pravý komunismus (s výjimkou Albánie a pozdního Ceauceskova Rumunska) a nastupují sice tuhé, ale čím dál tím víc spíše národně-socialistické než komunistické diktatury. Ty rezignují na mesianistické poslání ve prospěch konzumního komunismu. Zaštiťují se totiž tím, že údajně dokáží pracujícím zajistit vyšší životní úroveň než kapitalisté na imperialistickém Západě. Což se jim kvůli zestátněné ekonomice, ze samé podstaty neefektivní, nemůže v dlouhodobějším výhledu podařit, nicméně agónie komunismu trvala neobyčejně dlouho – při životě ji udržoval především sovětský imperiální zájem. A právě maďarské povstání z roku 1956 dokládá, že nebýt imperiálních zájmů Moskvy, komunismus by ve střední Evropě (rozhodně pak v samotném Maďarsku) padl již v onom roce.

Po Stalinově smrti nastává doba „tání“, kdy některým komunistům začíná docházet to, co bylo dávno jasné velké části společnosti a hlavně pak těm, které i tito pozdější revizionisté zprvu s budovatelským nadšením naháněli do pracovních táborů a na popraviště. Na komunismu je zkrátka něco špatně. V Maďarsku se tání projevilo hned v roce 1953, nástupem Imre Nagye, postavy pevně spjaté právě s povstáním 1956, do premiérské funkce. Nicméně Imre Nagy nebyl žádný demokrat, jen o něco liberálnější komunista než tehdejší první tajemník Maďarské strany pracujících Mátyás Rákosi, podle jeho vlastních slov „nejlepší Stalinův žák“, podle mínění lidu však „plešatý vrah“ či „oslí hlava“. Rákosi Nagye upřímně nenáviděl a jeho nástup do premiérského křesla by nikdy nepřipustil, nicméně Nagy měl v Moskvě mocného přímluvce v podobě Grigorije Malenkova, liberální třetiny tehdy vládnoucího kolektivního vedení.

Tvrdou linii v této trojhlavé sani zastupovala hlava Vjačeslava Molotova, uprostřed mezi nimi se pak vyjímal kulatý obličej Chruščovův. A i sám Nikita Sergejevič maďarským komunistům sdělil, že pokud neprovedou jisté změny, lidé je „poženou vidlemi“. Malenkova lze nyní vnímat jako pterodaktyla pozdější perestrojky, snažícího se o upevnění vlastních pozic i v satelitech. Jeho koněm (či vejcem) v Maďarku byl právě Imre Nagy, který působil od 30. let v SSSR a až do své smrti si ponechal sovětské občanství. Maďarské snad také, ale to podle řady historiků není tak jisté.

Na obrazu Imre Nagye coby maďarského národního hrdiny však ulpívá daleko horší skvrna, než že byl služebníkem moskevského pseudoliberála. Imre totiž počátkem 30. let, kdy již pobýval v SSSR, podepsal spolupráci s NKVD a přijal krycí jméno „Voloďa“. Podle hlášení jeho řídícího orgánu byl Voloďa agentem: „kvalifikovaným a iniciativním“. Údajně nejméně 15 lidí, na něž Nagy podal hlášení, skončilo na popravišti nebo zemřelo ve vězení.

Ale není vše černé v jeho životopisu. V letech 1953-55, kdy působil ve funkci maďarského premiéra, dokázal Nagy zastavit kolektivizaci, propustit některé politické vězně, oslabit moc státní bezpečnosti a přeorientovat průmysl zčásti tak, aby přece jen vyráběl i nějaké to spotřební zboží pro běžné obyvatelstvo. Rok 1955 však přinesl pád Malenkova a v jeho důsledku i samotného Nagye. „Nejlepší Stalinův žák“ Rákosi si s ním konečně mohl vyřídit účty: Nagy byl dokonce vyloučen ze strany, když odmítl provést ponižující sebekritiku.

Ale Rákosiho restalinizace nevydržela déle než do jara 1956, neboť na dvacátém sjezdu KSSS pronesl Nikita Sergejevič Chruščov svůj památný tajný (leč brzy známý) proslov, kde poodhalil zločiny stalinismu. Ty vysvětlil tzv. kultem Stalinovy osobnosti. Již Raymond Aron proti tomu namítal, že jde o zcela nemarxistické vysvětlení, ale zejména marxistům vyhovovalo takřka dokonale, neboť jim poskytovalo to správné falešné vědomí, aby nemuseli přehodnotit samotné základy své podivné „víry“. Platí-li však teorie kultu osobnosti, pak nemůže platit marxismus, neboť by ji musel vysvětlit na základě rozvoje výrobních sil a vztahů za socialismu, což zjevně nedokáže. A neplatí-li, pak je v samotném marxismu velmi pravděpodobně obsažen základ krutovlády. Což možná po vyslechnutí Chruščovova projevu došlo polskému „malému Stalinovi“ Bołeslawu Bierutovi, který ještě v průběhu XX. sjezdu zemřel na infarkt. A právě v Polsku začal roku 1956 pohyb, který se záhy přelil do Maďarska.

Líbivá svěrací kazajka národního komunismu

V červnu 1956 vypukla v polské Poznani dělnická vzpoura, jejíž bezprostřední příčinou byly nízké mzdy. Lidé se shromáždili na hlavním náměstí, vypálili stranický výbor a zaútočili též na rušičku, jež svým kvílením bránila poslechu západního vysílání. Režim však poslal do ulic tanky a povstání utopil v krvi. „Ať si každý provokatér nebo šílenec, který se opováží vztáhnout ruku na lidovou vládu, dobře zapamatuje, že vláda mu tu ruku usekne v zájmu dělnické třídy, v zájmu pracujícího rolnictva a inteligence, v zájmu další demokratizace našeho života, v zájmu vlasti,“ zahřímal premiér Józef Cyrankiewicz a zdálo se, že s diktaturou proletariátu dělníci dlouho nic nesvedou. Neklid ve všech vrstvách společnost ale narůstal, a tak v polském vedení nakonec převážil názor, že východisko z krize má podobu nástupu Władysława Gomułky do nejvyšší stranické funkce. Národní komunista Gomułka zaplatil za svou nacionalistickou úchylku koncem čtyřicátých let odstraněním z veřejného života a jen se štěstím se nakonec nestal hlavní postavou monstrprocesu tak jako László Rajk v Maďarsku či Rudolf Slánský v Československu. Nakonec skončil v domácím vězení, odkud měl být náhle vyzdvižen coby spasitel polského komunismu. Chruščov však viděl věci jinak – v jeho očích byl Gomułka až příliš buržoazním. Devatenáctého října 1956 proto – za doprovodu výhružných pohybů sovětských vojsk – přistála na varšavském letišti letadla s takřka kompletním sovětským stranickým a armádním vedením. Cíl by jasný: přesvědčit Gomułku, aby dal ruce od polského kormidla pryč. Po dlouhé a prudké výměně názorů a hrozeb intervencí Rudé armády nakonec Gomułka Chruščova přesvědčil, že mu osud komunismu a sovětských zájmů leží na srdci víc, než si Nikita Sergejevič původně myslel, a sovětská delegace tak mohla zase odcestovat.

Poláci však přijali Gomułkův nástup s jásotem a velkými nadějemi. Žádný polský komunista nebyl tak populární jako Gomułka v říjnu 1956. Lidový bonmot tehdy pravil, že Gomułku mají rádi všichni, jedni proto, že je komunista, druzí přesto, že je komunista. Nicméně Gomułka, v říjnu 1956 ověnčený gloriolou politického vězně a takřka demokrata, byl hlavně komunista, což prokázal hned vzápětí. Již 23. 10. na velkém shromáždění ve Varšavě prohlásil: „Dost bylo shromáždění a manifestací. Je čas pustit se do každodenní práce.“ Na stejný den však maďarský Petöfiho kroužek, spolek spíše revizionisticky zaměřených intelektuálů, svolal do Budapešti (studentskou) manifestaci na podporu polských dělníků uvězněných po poznaňské vzpouře. K pomníku polského generála Józefa Bema, hrdiny nejen polských povstání, ale též maďarské revoluce 1848–49. Tedy osoby, která symbolizuje – protirusky orientovanou – polsko-maďarskou spolupráci.

Reformní komunisté ve vleku proletariátu

Manifestace přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému (stalinskému) režimu, který hned na počátku nepřežila obrovská Stalinova socha. Lidé se dovolávali mimo jiné i toho, aby populární reformní komunista Imre Nagy převzal znovu předsednictví vlády. Nagy však váhal, neboť požadavky demonstrantů podle něj zacházely až příliš daleko, a navíc zastával názor, že politika se má dělat nikoliv na ulici, ale v ústředním výboru. Demonstranty, k jejich velkému zklamání, jen nesměle pozdravil a vyzval ke klidu.

Maďarské vedení (první tajemník Ernö Gerö) se samo obrátilo k sovětským přátelům o pomoc. Střety Rudé armády s demonstranty si vyžádaly první mrtvé a daly událostem nový rozměr: namísto souboje o charakter maďarského komunismu propuklo národní povstání zaměřené proti Moskvě a jejím domácím nohsledům.

Po několika dnech se Rudá armáda nakonec stáhla z Budapešti, čímž skončila tzv. první sovětská intervence. Nicméně druhá, mnohem masivnější, se připravovala. Krok vzad, dva kroky vpřed, zněla známá Leninova poučka, kterou sovětské vedení v Maďarsku roku 1956 nakonec s úspěchem využilo. Odklad však nebyl motivován pouze takticky kvůli přípravě dostatečného počtu vojsk – Kreml vyčkával, zda se vše přeci jen nevyřeší po polském vzoru. Tedy tak, že by Imre Nagy přijal roli maďarského Gomułky. Rozuměj národně orientovaného komunisty, který svým nástupem otupí hrany lidového odporu, vyvolá jisté naděje, ale jen co se situace uklidní, bude pevně stát na stráži zájmů sovětského impéria a světového komunismu. Imre Nagy se zdál být vhodnou osobou pro takový úkol, již jen s ohledem na jeho těsné vazby k NKVD. Nicméně právě jeho obrat od Moskvy k domácí revoluci tvoří jeden z uzlových bodů vývoje tehdejších událostí.

Nagy a maďarští reformní komunisté totiž nějaký čas váhali, jak se mají ke vzbouřenému lidu vlastně postavit. Zda mají občany považovat za imperialistické živly, které za jidášský groš západních centrál boří výdobytky maďarského komunismu, anebo za spravedlivě rozhořčený lid, jenž je s Rákosiho verzí ráje na zemi krajně nespokojen, a oprávněně proto žádá změnu. Nakonec se přiklonili ke druhé verzi, a dokonce přitakali i volání lidu po svobodných volbách. Ne že by s ním sami souhlasili, ale považovali vůli mas za něco téměř posvátného. Tak se stalo, že reformní komunista Nagy přibíral do svého kabinetu i nekomunistické politiky, sociální demokraty a malorolníky, čímž vlastně dospěl k systému Maďarské fronty nezávislosti (národní fronty) z poválečných let. Členy vlády se stali i historik a myslitel István Bibó a poválečný maďarský prezident Zoltán Tildy, jenž roku 1948 odstoupil na protest proti sovětizaci země.

Soudě dle prohlášení Nagyho kabinetu, v Maďarsku měla vzniknout jakási kombinace státem řízené ekonomiky, sociálních výdobytků a politické demokracie: „Vláda v úplné shodě vyhlašuje, že na pozitivních vymoženostech uplynulého desetiletí, jako jsou pozemková reforma, znárodnění továren a podniků nebo sociální vymoženosti, nehodlá nic měnit. Zároveň však trvá na tom, aby zůstaly zachovány vymoženosti revoluce, k níž došlo, to jest národní nezávislost, rovnoprávnost a budování socialismu nikoli na základě diktatury, ale demokracie.“ Podle Istvána Bibóa šlo tehdy o „propojení socialismu se západními mechanismy fungování svobody“. Tedy o jakousi třetí cestu, anebo, z jiného úhlu nahlíženo, o západní welfare state v poněkud levicovějším vydání. Lze však předpokládat, že kdyby tehdy mohlo být Maďarsko ponecháno svému osudu, nastal by s velkou pravděpodobností i posun od citované vládní deklarace blíže k západnímu modelu.

Ale imperiální i ideologický zájem Moskvy představoval rozhodující sílu, zvláště když Nagy vyhlásil 1. listopadu vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a neutralitu země. Nagyho program byl pro Kreml pochopitelně kontrarevoluční, ale nejen pro něj. Byl příliš i pro Gomułku, a dokonce i pro Tita. Někdejší „krvavý pes“ si v té době dočasně notoval se sovětským prvním tajemníkem Chruščovem, který s ním otázku intervence osobně konzultoval. Polichocený Tito intervenci odsouhlasil a přislíbil všemožně diplomaticky vypomoci. Pro byli i Číňané a Američané zas dali diplomatickými kanály najevo, že kvůli Maďarsku třetí světovou válku rozpoutávat nebudou. Když se pak navíc Francie a Velká Británie nechaly „uvrtat“ v Suezské krizi, měl Nikita Sergejevič opravdu volné ruce. Akce Vichr čili sovětská „léčebná“ invaze do morem svobody „nakaženého“ Maďarska mohla nad ránem 4. listopadu 1956 začít. Velel jí hrdina druhé světové války maršál Koněv, muž, po němž se dodnes jmenuje významná žižkovská ulice. Tuto čtvrť její obyvatelé, vedeni spíš hospodským (či pípovým) lokálpatriotismem, někdy zvou „Svobodnou republikou Žižkov“. Přátelé, to nelze, dokud tam máte Koněvovu ulici! Maďarského povstání by bylo mnohem lepší…

Povstalci se však Koněva nezalekli. Heslo vyspělých západních společností „raději rudý než mrtvý“ dokázali obrátit z hlavy na nohy a hrdinně se postavit – v počtu 15 000 mužů a žen – masivní přesile. Urputné boje trvaly v Budapešti ještě týden a Rudá armáda musela dokonce nasadit i tehdy nejmodernější proudové stíhačky MIG 15. Bilance byla tragická: 4000 mrtvých, na 16 000 raněných, 1000 lidí zmizelo beze stopy, 200 000 Maďarů uprchlo ze země do Rakouska. Imre Nagy nejprve hledal ochranu na jugoslávském velvyslanectví v Budapešti, Tito ho však ve shodě s Moskvou nechal vydat a Nagy byl internován v rumunském městě Snagovo. Odolal hrubému nátlaku, aby uznal (legitimizoval) Kádárovu dělnicko-rolnickou vládu, a roku 1958 byl po zinscenovaném procesu popraven. Slovy Miklóse Molnára a Laszló Nagye, autorů jednoho z prvních Nagyových životopisů, „byl-li jeho život otazníkem, jeho smrt byla odpovědí“. Kardinál Mindszenty, zásadový oponent nacistů i komunistů, uvězněný roku 1944 totalitou hnědou, roku 1948 pak totalitou rudou a roku 1956 osvobozený povstalci, se uchýlil raději na americkou ambasádu, kde nuceně setrval až do roku 1971.

Osamocené Maďarsko nakonec podlehlo. Ale 150 000 mužů maršála Koněva – legendární vojska z dávných kronik, co voněla benzínem a travou – přece nepředstavovalo nepřekonatelnou sílu. Kdopak se však mohl k Maďarům přidat? Češi a Slováci? Sotva. Jednak si užívali skromného blahobytu za lidového komunisty Zápotockého a toporného komunisty Novotného, jednak Maďary považovali za revizionistický (ne ve smyslu revizionismu marxistického, leč územního) ba nepřátelský národ, s nímž si neradno cokoli začínat. A Poláci? Jejich národní komunista Gomułka, člověk velmi podobného politického profilu jako Imre Nagy, byl rád, že může Sovětům prokázat svoji věrnost. Věděl, že se komunismus a on s ním udrží v Polsku pouze s podporou a pod záštitou Kremlu. Nagy podle něj zašel příliš daleko, takže zpočátku oslavovaná maďarsko-polská solidarita zůstala na rovině sympatií prostých občanů a u sbírek léků a všemožné hmotné pomoci pro Maďary.

Hořké finále počátečních nadějí, kdy 23. října propukla maďarská revoluce vlastně v souvislosti s demonstrací maďarsko-polské vzájemnosti, zachytil ve své básni Qui tacent clamant Adam Ważyk. Původně praporečník socialistického realismu, který v polovině padesátých let přešel od ód na Stalina ke kritice jeho verze komunismu. Podobně jako jeho maďarský kolega Tibor Déry, významně angažovaný již v Maďarské republice rad v roce 1919, jenž Ważykovi v básni telefonuje:

V té záplavě maďarských a polských praporů

byl jsem s vámi u sochy generála Bema.

Nevím, kdo teď raněn a kdo mrtev v marném vzdoru,

hlasy zmlkly, požáry jen planou beze jména.

Slyším tvůj hlas, Tibore Déry, v telefonu,

jsi v pořádku?, tázal ses mne v echu vřavy dní;

pak z hradeb parlamentu zazněl, předzvěst skonu

zlomeně proťal éter jak výkřik poslední.

Nám, co svědomím dějin troufali jsme si být,

raison d’etre snadno zavřel ústa…

S mrtvolami povstalců které v cárech dýmu hořký našly klid,

i poslední mýtus leží v sutinách. Jen Bemův pomník zůstal.

Předobraz konce?

Závěr je tedy truchlivý. Ale přesto lze z analýzy tehdejších událostí vyvodit, že již roku 1956 mohlo Maďarsko přejít k demokracii, nadto paradoxně (či logicky?) podle podobného vzoru jako v roce 1989: tedy cestou spolupráce reformních (pragmatických) komunistů a občanské společnosti. Pravda, vývoj roku 1989 byl poklidný, ba sametový, zatímco maďarský rok 1956 představoval ozbrojené a krvavé povstání, na jehož stranu se nakonec reformní komunisté přidali, nicméně struktura dění je velmi podobná. U nás pak roku 1989 tento part pěkně zahráli Václav Havel a Marián Čalfa. Ale jeden významný rozdíl tu je. Zatímco komunisté roku 1956 prohlédali ze svých ideologických iluzí a snad i upřímně hledali nějaký nový, upravený model komunismu, komunisté konce osmé dekády let jsou vyčichlými pragmatiky, jimž se už dávno jedná nikoliv o ideje, nýbrž pouze o moc. Adam Michnik označil počátkem osmdesátých let polskou komunistickou stranu za „odborový svaz pracovníků mocenského aparátu“. Režim podle něj byl „jako zlý pes, co rád kouše, ale zuby už má vykotlané. Zmizel étos Pavky Korčagina“. Možná proto nakonec komunismus padl sametově, neboť ten, kdo ztratil (byť od počátku falešnou) víru, přece nepůjde hájit zkorodované a zvětralé pokrokové zřízení s puškou v ruce. To se radši v klidu na všem dohovoří s opozicí, kterou takřka do poslední chvíle tituloval jako „samozvance a ztroskotance“.

Roku 1989 již zvětralo i samotné centrum sovětského impéria. Zmizel tak imperiální zájem, přesněji řečeno síla nebo vůle k jeho prosazení, a pádu komunismu tak již nestálo nic v cestě. Na příkladu maďarské revoluce z roku 1956 je proto zřetelně vidět, že do střední Evropy přivezly komunismus sovětské tanky a že tam vydržel tak dlouho vlastně jenom kvůli těmto tankům. Nebýt jich, padl by pravděpodobně právě již v roce 1956, ne až o 33 let později.

Místo pádu komunismu však v Maďarsku roku 1956 nastoupila dělnicko-rolnická vláda Jánose Kádára. Po vlně represí (250-300 popravených, 26 000 uvězněných, přes 10 000 internovaných v pracovních táborech) nastolil Kádár svůj pověstný gulášový komunismus, tedy kontrolované povolení šroubů výměnou za vnější loajalitu obyvatelstva. „Za Rákosiho platilo: Kdo není s námi, je proti nám,“ sdělil počátkem šedesátých let v novoročním projevu, „ale za mne bude platit: Kdo není proti nám, je s námi.“ Fungovalo to až do konce osmdesátých let. Podobně jako v Čechách Husákův panelákový blahobyt a „paralelní chatopolis“, místo nikoliv resistence, nýbrž jen pustého úniku…