Před třiceti lety 17. května komunisti pustili na půlku po čtyřech měsících z vězení Václava Havla za „dobré chování“. Vždycky jsem se smál konspiračním teoriím, jak byl 17. listopad etc. dopředu připraven, promyšlen, dohodnut, což se mimo jiné dokládalo tím, jak nesmyslně nekoordinovaně zasahovaly proti demonstrujícím bezpečnostní složky, což byl nepochybně záměr vnitráků, kteří chtěli vedení strany zdiskreditovat atd. atp.

Celé dějiny komunistické vlády od února 48 byla ovšem jedna velká konspirace – neschopnosti a neumětelství s blbostí, idiocií a demencí, ale také s vychcaností, krutostí, zlobou, nenávistí, podlostí, zákeřností … Držely komunistický režim – tento obludný dějinný nesmysl – při životě nadpřirozené síly? Nebo snad obyčejný strach a hloupost?

Nestojí za dopředu málokdy předvídatelným, většinou naprosto nepředvídatelným iracionálním jednáním aktérů, jednotlivců i lidských mas, lidská psychika, snadno ovlivnitelná, podplatitelná, oblbnutelná, na jedné i druhé straně, jejíž iracionalita byla znásobena charakterem zcela zkornatělého centrálně řízeného systému neschopného reagovat na ty nejnevinnější podněty a řešit ty nejvšednější problémy? – Třicet let po válce nebyl režim patnáctimilionového státu, patřícího ještě nedávno mezi hospodářsky rozvinuté země, sto vyrobit a distribuovat ani dostatečné množství toaletního papíru …

Postup režimu v ekonomice, v kultuře, ve školství, v politice, vědě byl často natolik nepochopitelný, že měl člověk pocit, že se ocitl v nějakém zlém snu, nebo v totální frašce, respektive v obojím dohromady.

A s Václavem Havlem to byla úplně exemplární konspirace systémové blbosti. Nejdřív nechal vynervovaný ÚV KSČ Havla v lednu 1989 zavřít v souvislosti s Palachovým týdnem, ačkoli Havel jej neorganizoval, jen se k němu vyjadřoval v zahraničním rozhlase. V rozjitřené atmosféře Palachova týdne tím komunisté vyvolali nebývalou vlnu solidarity. Jestli byl do té doby Havel znám užšímu okruhu intelektuálů, tak z něj nyní komunisté vyrobili ikonu s dosahem, který nabíral celospolečenské rozměry. Na jeho obranu se začali stavět a režimu vypovídat dosavadní loajalitu i lidé z oficiálních struktur a institucí – vědci, herci, zpěváci, úředníci, učitelé …

A když to takhle komunisté Havlovi pěkně zařídili, tak ho pak pustili z vězení, aby se postavil do čela sílících občanských protestů. A Havel se pochopitelně postavil, i když zprvu trochu váhavě – rostoucí občanský tlak, který komunisté svými „strategickými manévry“ tak pěkně vybudili, ale Havla do role šéfa nadcházející revoluce neomylně dotlačil a posléze ho vynesl i do prezidentského křesla, i když se Havel dušoval, že něco podobného nikdy – a v tu dobu to jistě myslel upřímně. Jestli chtěl někdo umést Havlovi cestu k prezidentskému úřadu, nemohl to vymyslet líp, než jak to udělala předlistopadová vláda skalních komunistů. Byla to snad komunistická konspirace? Byla – konspirace komunistů proti tomuhle světu, zdravému rozumu, kultuře, lidskosti, etice i estetice …

Havlovo zatčení v lednu 1989 a jeho následné propuštění v půli trestu v květnu 1989 byl jeden z důležitých kroků na cestě k 17. listopadu 89 a připravili jej skalní komunisté.