Monarchismus jsem začal projevovat na veřejnosti prvně v roce 1980, kdy jsem s bratrem psal na Ablbertovských schodech – 150. let narození FJ I. V roce 1986 jsem k 70. výročí úmrtí Františka Josefa I. šel s jedním vlakvedoucím po Václavském náměstí s rozžatou svíčkou, VB nás zastavilo, ale pak nás nechalo jít v klidu dál. Zvláštní. Pak jsme to šli oslavit do Branického sklípku, kde seděl nevšední člověk, představil se jako Balcara chválil staré Rakousko, v 60.-tých letech byl prý v Semaforu. Víckrát jsem ho neviděl. Jel jsem jednou za ním na návštěvu na chatu u Davle, ale ta byla zcela zarostlá křovím a nikdo tam nebyl. 21. listopadu 1988 jsem přemluvil Mejlu Hlavsu, aby šel se mnou na výročí úmrtí FJ I. Opět proběhla akce zcela nerušeně po trase Prašná brána-Můstek-Národní třída. Po té jsem šel v uniformě c.k. důstojníka na Klamovku. Přitom mě Hlavsa vyfotil. Viz obr.

Několikrát jsem osobně napsal císařovně a královně Zitě na adresu, kterou jsem získal od hraběnky Kuefstein z Rakouska. Korespondenci vyřizoval však Otto von Habsburg, protože císařovna již špatně viděla. V roce 1987 mi poslala poděkování za přání k jejím 95. narozeninám. Ottovi von Habsburg jsem psal k vánocům 1988, kde jsem se zmínil o povolené demonstraci na Škroupově náměstí 10. prosince 1988. Odpověděl, že doufá, že v roce 1989 dojde k celkovému zlepšení situace pro obyvatele Bohemie. Když císařovna 14. března 1989 ve švýcarském vyhnanství zemřela, ze Svobodné Evropy či Deutschlandfunku jsem se dozvěděl, že její pohřeb se bude konat ve Vídni 1. dubna. Tam jsem musel být!

Jelikož mezi Maďarskem a Rakouskem již v březnu padla železná opona a Maďaři masově jezdili na výlety do Vídně, ač byli kontrolováni (tak jsem to slyšel), rozhodl jsem se v nočních hodinách 31. března odjet nočním rychlíkem do Bratislavy (Prešpurku), prošel jsem nočním Prešpurkem k nádraží Bratislava-Nové Mesto, odkud jel vlak přes Rajku do Hegyeshalomu, kde odbočuje trať na Vídeň. Já se však vydal stopovat. Zastavil mi první Maďar a vezl mě směr rakouské hranice, jel také na pohřeb! Avšak najednou mává vojenská hlídka: „Stop, pászport“. Maďar ukazuje maďarský pas, já pas ČSSR, tudíž jsem byl nucen v polích vystoupit z vozu a přestoupit do vojenského gazíku.

Odvezli mě na služebnu, kde jsem byl – byv oblečen v černém kabátě a klobouku – hlídán pod samopaly na takovém dvorku venku. Nad hlavou mi lítali havrani, kavky a jiní pohřební ptáci, a čekali jsme na příjezd slovensky mluvící příslušnice maďarské StB. Když si ověřila, že je ve Vídni skutečně pohřeb jejich apoštolské královny a potom, co jsem jí ukázal fotografii Zity, začala se mnou přátelsky hovořit, bavili jsme se o Husákovi a ona říkala, že to již u nás brzy padne. Odvezli mě na hranice ČSSR a řekli mi, že kdyby se ptali příslušníci MV ČSSR, kdo že mě to přivezl, tak mám říct, že kamarádi! Takže jsem měl kamarády maďarské „monarchisty“ z tamní StB – no, už jsem je nikdy neviděl.

Na hranicích jsem si okamžitě koupil skleněné třetinky vývozního plzeňského, které bylo vždy a je to nejlepší z naší produkce, a Zitu jsem tím alespoň zapil. Viszontlátásra! Zita, Ellen!

Zádušní mši svatou jsem nakonec spolu s bratrem zařídil v březnu 1990 v kapli svatého Václava na Hradě za přítomnosti Otty von Habsburga s českou šlechtou, ale to byla již jiná doba. Hlavní díky patří nyní zesnulému Doc. Rudolfu Kučerovi.