Příliš vysoký evropský životní standard, přílišný klid a pohodlí na evropském i americkém kontinentu, touha po vlivu i touha ovládnout, to všechno jsou lákadla, která motivují nejrůznější útoky na euroatlantickou bezpečnost. O ovládnutí evropského kontinentu a jeho podřízení své moci usilují jak muslimští džihádisté, tak neocarské Rusko. Oslabení vlivu Spojených států ve světě není ovšem jen přidaný cíl ruské mocenské politiky.

Gillese Kepel je francouzský expert na Blízký východ, islám a arabský svět, včetně islamistického terorismu. V rozhovoru pro německý týdeník Die Zeit (Die Zeit, č. 2 z 5. 1. 2017) Kepel poukazuje především na mylnou představu Německa o motivaci teroristických útoků. Němci v nich zpočátku spatřovali pouze jakousi historickou kompenzaci starých vin Francie jako bývalé koloniální mocnosti. Loňský útok na vánoční trhy v Berlíně ale ukázal, že je to mylné hodnocení. Podobně mylné bylo podle něj i přesvědčení, že německý koncept integrace migrantů do německého hospodářství je lepší než francouzský multikulturalismus. Bylo příznačné, uvádí Kepel, že skupina, která zaútočila na Světové obchodní centrum v New  Yorku a na budovy Pentagonu 11. září 2001 pocházela z německého Hamburku: v tamní mešitě byli její členové ideologicky vybaveni pro splnění svého úkolu.

Islamistický terorismus postupně mění svou organizaci i taktiku. První vlna teroristů vedla džihád především proti muslimskému obyvatelstvu, kupříkladu v Alžírsku v devadesátých letech minulého století. Druhá generace teroristů, pečlivě vyškolená a hierarchicky organizovaná po vzoru zpravodajských a bezpečnostních služeb, zaměřila svou činnost na „vzdáleného nepřítele“, především na Spojené státy. Nyní nastoupila třetí generace, získávaná a mobilizovaná v islamistických sítích. Chce rozrušit evropský kontinent zevnitř tím, že napadá mnohočetné individuální cíle, jak o tom svědčí objekty útoků ve Francii, Belgii a teď i v Německu a naposled i v Izraeli. Šíří strach a ochromuje život společnosti.

Strategickým cílem je rozdělit evropskou společnost. V jednotlivých společnostech vznikají v důsledku teroristických útoků dvě skupiny, které dynamizují dezintegraci. Ve znamení islamofobie pravicové, k cizincům nepřátelské identity definují společnost vymezováním v úzce etnickém smyslu. Na druhé straně se formují islámské skupiny skrze svou náboženskou identitu, která je posilována pocitem vylučování z občanských práv a absencí příležitostí ke společenskému vzestupu. Teroristé vyvolávají tuto roztržku úmyslně s cílem vnést do demokratických zemí občanskou válku.

Podle Kepela musí Francie a Německo z politicko-bezpečnostního hlediska společně přebudovat Evropu. „Jsme osudovým společenstvím,“ říká Kepel a dodává: „Musíme se postavit vzmáhající se extrémní pravici a vznikajícímu rozdělení společnosti. Naše dnešní společnost se nedělí na vykořisťované a vykořisťovatele, základním kritériem dělení společnosti je pocit vyloučení. Ten extrémní pravice politizuje.“

Totéž číslo týdeníku Die Zeit píše i o zasahování hackerů a ruských zpravodajských služeb do právě proběhlých prezidentských voleb ve Spojených státech. Jde o druhý proud snah o destabilizaci demokracie euroatlantických zemí. Západní tisk přinesl řadu podrobných informací potvrzujících s vysokou mírou pravděpodobnosti, že se jednalo o ruský hackerský útok. O tom, že šlo o činnost spojenou přímo s Kremlem, se v západních zpravodajských službách nepochybuje. Podle nich o tomto spojení svědčí především vysoká kvalita a komplexnost útoků užitých počítačových zbraní. Poté, co se zjistilo, odkud šly e-maily, které měly narušit americké volby, do sítě WikiLeaks, prohlásil Sergej Markov, jeden z Putinových poradců: „Snad jsme WikiLeaks trochu pomohli.“

Zajímavá je i otázka motivace hackerských zdrojů. Jde přitom o rozlišení různých vzorců přístupů. Vedle německé Spolkové vlády a Německé zpravodajské služby (DNC) napadly tytéž hackerské zdroje ukrajinskou a gruzínskou vládu, NATO, a to krátce poté, kdy vešlo ve známost, že v důsledku dopingové aféry byli ruští atleti vyloučeni z účasti na Olympijských hrách v r. 2016. Všechny tyto cíle měly zřetelně strategický význam pro Rusko – lze si totiž těžko představit jiný subjekt, který by měl zájem na útocích právě na tento soubor cílů.

Otázka je, zda tyto nepřímé důkazy jsou dostačující pro zdůvodnění adekvátní odvety. Zpravodajští experti ale soudí, že americký president Obama, který po této aféře vykázal ze země 35 ruských diplomatů, měl k dispozici i jiné důkazy, aby se vyhnul riziku, že by svým opatřením mohl zasáhnout nepravý cíl.

Závěr: Evropa se musí naučit s těmito bezpečnostními riziky rychle vyrovnávat.