…

Za jezem Tvé zurčení,
za stromy Tvůj šelest.
Všechny věci
v Tobě jsou založeny.
Odtud vyráží
jejich výhonky.
A za nimi
Ty se skrýváš.

…

Hledat prázdnotu od forem

v pachuti po zalíbení ve tvorech,

v tlumených nářcích zvířat i lidí

když se na svých ložích probírají starostmi

nebo sténají v úzké šachtě

pod závalem rozkoše,

v bolestech které prý ani smrt neutiší,

v drobném potěšení smyslů

když říkají přítomnost je k neunesení,

při výstupu na horu všedních věcí

nebo v autobusech tramvajích metrech a vlacích

když se mládež houfně z centra k ránu vrací k rodičům.

…

Už není možno se vrátit,

když je protržena zárodečná blána

a rozevřela se trhlina…

Už tu stojíš vykloněn

do podivné vývěvy v záři bytostí,

v rozbíhajícím se žilkování prasklin,

na místě, v němž se koncentruje všechen tlak.

…

A stál tam anděl

se zasraným hořícím mečem

a před ním ještě Adam

ohlížející se nazpět

v hromadě výměšků, výpotků

a nevyžádaných zpráv.

Náhle právem se probudilo

podezíravé oko,

ale pokojná mysl

znovu ho zavřela

a tam, kde vstoupila,

opět rostly trsy trávy

a čerstvý med sotva zrozených.

…

Zřícenina hradu uprostřed lesů.

Střežil kdysi obchodní cestu.

Procházíš-li dnes jeho troskami,

na mysl neodbytně vstoupí

tajemství lidského přebývání

v tak řečené nesmírnosti bytí.

Ty dřívější obytné prostory,

jež někde vyznačuje

už jen zídka z několika kamenů.

…

Ticho je bouda,

do kterého nosíváme

různá jazyková nářadí,

rýče, lopaty, krumpáče,

sekačky a kladiva.

Ticho je bouda k vymýcení.

…

Zvláštní libůstka ve městě

v nelidských, lidmi nevyvolaných zvucích:

vítr, ptáci, šumění listů, stébla řídkých trav,

více nedohledatelné mlčení.

Jen někdy, když noc rozšiřuje prostory,

ve znacích určených pro hlas

sype se písek, vzduch, spánek nebo vítr…

…

Vlastně myslel, že už nic nenapíše,

že bude jen žárlit na slova jiných,

že to v něm bude vězet

jako radost v odhozené hračce.

I kdyby ne…, za tenkou vrstvou tohoto pelu

další zeď podobně neprostupných metafor.

…

Slova expirující, vyšeptaná, rozpouštějící se,

smazaná deštěm, spálená, přeslechnutá

prochází plenami ušních lůžek.

Na doslech matčina srdce

přijímají, vrní, vylučují

a fixují se na svět polibků a hebkých dlaní,

ke krutosti jen částečně obrácena.

Do zahrad vyváděna jsou pak v družinách

a přivtělena do historie věcí

pozvolna se osamostatňují.

Co po nich všichni chtějí, je otevírání očí,

a ona expirují, rozpouští se, vrní a vylučují.

…

Držím tvůj život před sebou,

rozžatou pochodeň

osvětlující vzdálené horizonty,

vysvětlující komentář,

růži před svatostánkem.

Jdeš ve tmě s lucernou

a svítíš dětem, které nepřicházejí.

Jsi krásná jako fatimský přídavek k růženci

nebo polská poválečná abstrakce.

V tom domě s mozaikou

jediného velkého květu

na dlažbě vstupní chodby

k čemusi „neznámému“

už zase odkazující

milostná znamení.

…

A pak v šeru krátících se dnů

nepatrný světelný spoj mezi námi.

Co ti můžu ještě dát?

Tvým barvám a jejich šeru,

v němž se ztrácíš…

 

Tak třeba, můj milý,

štěstí na starých fotografiích,

neviditelně dohasínající paprsek,

víno samozřejmosti,

odeznívající plnost džbánu,

suť ze starých příběhů,

kraje, kde jsi byl,

manželský život,

pocit, že má to tak být…