Řekni mi, co si myslíš o Rusku, a já ti řeknu, kdo jsi – otázka postoje k Rusku je pro českou společnost tradičně velmi důležitá. A námluvy s Putinovým Ruskem, které svého času započal už Václav Klaus, a na kterých i Miloš Zeman (s podnikatelskou lobby v zádech) zakládá svůj prezidentský program, skutečně takové „zaujetí postoje“ vyžadují. Vážnost této otázky nyní samozřejmě ještě dvojnásob podtrhly ony dvoje volby, které „změnily svět“ – tedy brexit a vítězství Donalda Trumpa – a postavily Evropu (střední a východní především) do situace nejistoty, jakou nepoznala od konce 80. let minulého století. Před Ruskem se otvírá nový prostor pro uplatnění imperiálních ambicí, a Evropa může jen se zatajeným dechem čekat, nakolik toho ruští stratégové využijí.

Pro tu část české společnosti, která neschvaluje Zemanovo konjunkturní podlézání Putinovi, je dnes Rusko nepřítel, což vypadá logicky. Ale jak věděli již starověcí vojenští stratégové, nepřítele je třeba znát, jinak hrozí porážka. Otázka tedy zní: Znají Češi dnešní Rusko?

Obecně přijímaný obrázek tohoto „nepřítele“ je v české společnosti značně schematický a zastaralý a jen velmi málo bere v úvahu proměnu ruské společnosti a politiky, k níž došlo v posledních letech. Ze všech přehlížených skutečností bych zde podtrhl jen dvě, které považuji za zásadní:

Za prvé, nehledě na charakter politického systému za poslední dvě desetiletí v Rusku věkově i názorově dospěla generace lidí, kteří sami sebe vnímají jako součást moderního západního světa a putinismus považují za nutné zlo. Není to samozřejmě většina obyvatelstva, zato je to jeho aktivnější, a tudíž i perspektivnější část. Zároveň nikam nezmizela ani generace 90. let, pro kterou svržení totalitarismu a nabytí svobody v roce 1991 je a zůstane základní životní zkušeností. Skutečnost, že se této části ruské společnosti nepodařilo během protestů let 2011–2012 obhájit demokratické změny ještě neznamená, že tito lidé někam zmizeli. Je třeba s nimi počítat a znát situaci, ve které žijí. Bez živého zájmu o ně si skutečný vztah k tomu, co je dnešní Rusko, vytvořit nelze. Zůstane jen u studenoválečnického házení hesly. V Čechách je ovšem velmi rozšířený paušální obrázek ani ne tak Rusa (natož prozápadního a svobodomyslného), jako spíše „Rusáka“ – jakéhosi zaostalého, prorežimního a nemyslícího tvora, který se ještě nenaučil jíst vidličkou.

Za druhé, politická elita v Rusku existenci této „moderní“ či „kreativní“ části společnosti nepřehlíží (na rozdíl od nás) a pracuje s ní. Postupuje přitom poměrně sofistikovaně a snaží se nabízet různá, více méně přitažlivá řešení: od „pražskojarního“ modelu – tj. řízené liberalizace kultury, spolkového života či modernizace městské správy, přes snahu vtáhnout činorodé a inteligentní nespokojence do systému a nabídnout jim účast na „budování státu“, případně je přesvědčit o výlučnosti jakéhosi autochtonního modelu života odkazujícího k ruským tradicím, až po velmi tvrdé a exemplární represe proti těm, kdo na žádnou z variant této kompromisní hry nechtějí přistoupit.

Ani o snaze Putinova režimu nabídnout nejen ruské společnosti alternativu západnímu životnímu modelu (Moskva se například za posledních pár let proměnila ve skutečně moderní – ovšemže shora řízenou – metropoli, které může Praha v lecčems jenom tiše závidět), ani o tvrdých a rozsáhlých represích proti těm, kdo vidí svobodu jako nedělitelnou, nechtějí se spokojit s kompromisem a vynakládají na snahu o změnu situace obrovskou energii a obětavost, se toho u nás bohužel příliš neví a možná ani vědět nechce. Zdá se, že si vystačíme s obrázkem ruské společnosti jako jakéhosi monolitního tupého stáda zhypnotizovaného krajtou-Putinem.

Zde bych udělal odbočku a dovolil si jedno historické srovnání: Když se kolem roku 1925 v ruském emigrantském tisku rozhořela diskuse o tom, jakou taktiku by měla početná emigrantská komunita, která se usídlila v několika evropských zemích, zvolit vůči sovětskému Rusku, ukázalo se, že je prakticky rozhodnuto. Program intervence, konfrontace a restaurace monarchie, který za hranicí prosazovaly konzervativní elity, se pro většinu emigrantů ukázal jako zcela nepřitažlivý. Ze setrvačnosti totiž počítal se slabým nepřítelem – s obrázkem hrstky špatně organizovaných a vyzbrojených bolševiků, kterým se vítězství v občanské válce dostalo jen shodou náhod, a kteří v žádném případě nedokáží efektivně řídit stát. Stačí trochu zatlačit, a celý ten utopický projekt se sesype jako domeček z karet.

Skutečnost však už mezitím byla docela jiná: myšlenka permanentní revoluce byla minulostí, namísto hrstky atamanů a baťků tu byla moderně organizovaná Rudá armáda, Sovětský svaz navázal diplomatické styky s Německem, Francií a Velkou Británií… Ale řadovému emigrantovi šlo tehdy ještě o něco docela jiného: bolševická vláda mu s pomocí propagandy, která postupně začala fungovat i za hranicemi SSSR, nabídla skutečná lákadla. Nová ekonomická politika udělala své a objevil se obrázek sovětského „nepmanského“ luxusu kombinovaného s rovnostářskou sociální politikou, která neměla v očích každodenními starostmi ztrápeného exulanta na Západě srovnání. Kulturní Evropu okouzlila ruská avantgarda. Stalin brzy po svém nástupu oprášil národní ideu, a na myšlenku konsolidace ruského státu a možnosti „změny systému zevnitř“ se v emigraci upnuly nejen vizionářské eurasijské spolky, ale například i taková autorita jako vůdce ruských liberálů Pavel Miljukov – mimo jiné blízký přítel T. G. Masaryka. Sovětský svaz začal být zkrátka přitažlivý (nejen pro emigranty, ale i pro část Evropanů) a vůdcové exilu ponoření do politické teorie tento taktický posun od čisté ideologie ke snaze „zalíbit se“ přehlédli. Okouzlení emigranti se začali vracet do Sovětského svazu, aniž by si dokázali spočítat, že s největší pravděpodobností skončí v lágru. A SSSR si také dočasně dokázal naklonit značnou část evropských elit.

Historické paralely samozřejmě nikdy nejsou přesné. Nicméně tendence Čechů vnímat dnešní Rusko stereotypně, na základě neaktuálních, zastaralých modelů, neznat Rusy, zato mluvit o „Rusácích“, plést si Putinův režim s jakýmsi abstrahovaným entropickým brežněvizmem a sumírovat si na základě toho postoj k Rusku je nebezpečné. Jde především o to, že ten, kdo bezmyšlenkovitě a snadno přijímá jedno klišé, může záhy přijmout klišé jiné. A Putin se rozhodně nezdráhá exportovat svou eklektickou ideologii do zahraničí, zvláště když se dnes mnohým jeví jako přitažlivá varianta bezradného Západu přešlapujícího na místě. Takže je otázka, zda bychom si na krajtu neměli dát pozor hlavně my sami.