Celou bídu naší národní existence po 2. světové válce obsahuje tvrzení: v roce 1945 nás osvobodila Rudá armáda. Těžko si představit tvrzení, které by mohlo být víc v rozporu se skutečností a víc ponižující pro po květnu 1945 znovu znásilněnou zemi, kdy sovětský protektorát plynule navázal na protektorát nacistický, nejen v sociální a ekonomické oblasti, ale třeba i v pronásledování a popravách protinacistických odbojářů nebo v antisemitismu, kdy jen slovo germánský k obdobnému účelu nahradilo slovo slovanský: po roce 1945 jsme měli patřit k panské rase, ve skutečnosti jsme se stali párii, otrockou společností z okraje ruské imperiální říše úplně stejně jako se po září 1938 stali nacisty „osvobození“ sudetští Němci.

Přijmout výklad agresora, vydávat znásilnění za osvobození, ztratit svou identitu, svéprávnost a samostatnost, oslavovat svou potupu a ponížení, přestat si vážit sám sebe, je základním nástrojem všech mafiánských systémů k tomu, jak ovládat společnost, zajistit a udržovat v ní klid a pořádek: lidé musí nejen přijímat lež za pravdu a vice versa, ale sami se musí na lhaní a předstírání aktivně podílet, protože člověk, který není sám sebou, se dá pokojně vodit v ohlávce jako vůl.

Údajné osvobození Rudou armádou od nacistů z roku 1945, s kterými bolševici společně rozpoutali 2. sv. válku, pomáhali jim v útoku proti Západu, zatímco sami národy střední a východní Evropy vystavili genocidě, aby pak, když je dosavadní spojenec napadl, se v rámci boje s konkurencí dostali až do Prahy a zabrali si tak další území nad rámec původní dohody s nacisty, hraje v rámci ruského imperialismu stejnou roli jako jí hrál (a znovu hraje) panslavismus, který byl ve skutečnosti vždy jen panrusismem, což věděl už Karel Havlíček.

Je stěží uvěřitelné, že osm desetiletí po 2. sv. válce česká veřejnost tuto sovětskou propagandu, s jejíž pomocí legitimizoval totalitní Sovětský svaz velkoruský imperialismus a kolonizaci národů střední a východní Evropy – zachránil s ní v srpnu 1968 Československo před „invazí NATO“ a dnes s ní útočí proti „nacistům“ na Ukrajině, dodnes přijímá jako legitimní součást veřejného diskursu: učí se na školách, běžně je prezentována ve veřejnoprávních i privátních médiích, stejně jako v akademických kruzích a po celé zemi jsou dodnes pomníky vděčnosti Rudé armádě-osvoboditelce coby patníky ruského impéria vymezující, kam až sahá moc Kremlu, jak to představuje obludná socha Sbratření před hl. nádražím jednoho ze zdejších kolaborantů Karla Pokorného, přičemž tato kulturní, dějinná, či jen obyčejně lidská perverzita je kulturní památka České republiky evidovaná v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem: 39810/1-1040. Cha cha. Jsme snad všichni perverzní?

O tom by mohlo svědčit i to, že zdejší prezident – kolaborant s cizí nepřátelskou mocí, který pravidelně jezdil do Moskvy 9. května oslavovat porobení národů východní a střední Evropy stalinistickým SSSR po 2. sv. válce se minimálně dvakrát coby prezident této země evidentně dopustil velezrady, dodnes si nenechá ujít jedinou příležitost, aby nepodpořil různá tuzemská protofašounská, prokremelská uskupení a tato jedna z nejodpudivějších postav doby polistopadové dožívá přitom v pokoji – nikdo jeho velezrádné jednání neřeší, jako kdybychom nebyli suverénní demokratický stát, ale stále sovětská kolonie (nejde pochopitelně o to postavit před soud jednoho lidsky a politicky odpudivého dědka, ale o to, co jsme nebo nejsme). Stydím se za národ, který byl v roce 1945 Rudou armádou osvobozen a který tady zdá se je stále připraven – znovu sloužit, až přijde den.