Čtrnáct zářijových dnů jsem musel hlídat kočku, takže jsem se na čas ocitl v cizím bytě. Doma bednu nemám, ale v tomhle se nacházely debilizátory dokonce dva. Po Melčákově stížnosti k Ústavnímu soudu jsem s blížícím se rozuzlením nedokázal záři obrazovky odolat a sáhl po ovladači. Vzniklou politickou taškařicí jsem se nejprve celkem bavil, ale po několika dnech už jsem nejrůznější prohlášení a zvraty jen konsternovaně sledoval. Když nakonec všechno utnul náš veliký Jiří svým geniálním kotrmelcem a celou kaskádu korunoval premiér Fischer, když třesoucím se hlasem národu oznamoval, že mu v noci volal Obama, snažil jsem se probudit ze sna – prostě týden na hovno. Zaplavil mě neodbytný dojem, že se něco důležitého odehrálo a dopadlo to ostudně a mizerně, že bych se možná měl raději odstěhovat do jiné země, že toho politického hnusu a krátkozrakosti je už opravdu příliš.

V pochmurné náladě jsem dostal spásný nápad ověřit si, co by tak jednou mohlo stát v dějepisných knihách o právě uplynulém týdnu. Sáhl jsem do knihovny a vytáhl starého známého Dorazila Světové dějiny v kostce. Nejprve jsem pro jistotu zalistoval ve starověku. Na straně 51 mimo jiné stálo: „200–179 druhá válka s Římem. Když Řím porazil Hannibala, dovolával se pomoci Říma proti Filippovi král pergamský a Římané za účasti Řeků porazili Filippa u Kynoskefal v Thessalii, čímž velkomocenské sny Filippovy byly pohřbeny.“ O žádné pidiprovincii, kde nepadla ani rána, když se místní papalášové hádali o zabordelené pískoviště, nikde ani slovo. Jen jména králů a slavných vojevůdců a přitom celé tři roky shrnuté v jednom odstavečku. Dost se mi ulevilo. Zkusil jsem středověk na straně 177: „1436–1437 Zikmund králem. Stranil katolíkům, poslal do Uher zbytky táborů (Jana Jiskru z Brandýsa) a dal popravit Jana Roháče z Dubé, zajatého na Sioně. Když vzrůstala nespokojenost, prchl z Prahy a zemřel na útěku ve Znojmě.“ Na jednoho krále a pouhý rok sice nějak moc informací a jmen, ale ta historka s útěkem… Začala se mi vracet chuť na pivo. Co mě asi tak čeká v novověku? Str. 360: „Vertikální průřez dějinami Dánska a Norska. 1872–1893 spory vy sněmovně. Dříve vládnoucí strana liberálně-národní byla ve sporu se vzrůstající stranou selskou, zejména o náklady na opevňování Kodaně a obraně země; spor byl urovnán teprve po dvacetiletém parlamentním zápase.“ Začaly se mi sbíhat sliny na panáka. Ani jedno partajnické jméno, o tom, co kdo kdy řekl ani zmínka, a to prosím celých dvacet let v kostce. Paroubek se klidně může stát třeba prezidentem a po 50 letech o něm v historických příručkách nebude ani čárka!

S novou chutí jsem zasedl ke strojům, aby měl šéf, čím zaplnit Babylon. Než tedy naše současné politické figurky pohltí historie, vrátí se král a po Babylonu ani pes nevzdechne, dovoluji si přidal krátkou glosu: náš nejvyšší účetní, sídlící momentálně na Hradě, se po setkání s hlavním výčepním nechal slyšet, že za všechno (čili blamáž s předčasnými volbami) může Ústavní soud. Pokud mi paměť slouží, příčinu, a to dokonce kolektivní, tvoří naši zpovykaní a zbrklí zákonodárci, kteří si už zvykli, že pro ně zákony neplatí. Právě oni totiž po pádu vlády schválili jednorázový „pseudoústavní zákon“, který nemohl přes Ústavní soud projít. Sluší se poznamenat, že jednorázový zákon jako prostředek sice zvolili na nátlak Paroubka, ale velká většina pro paskvil hlasovala a prezident ho podepsal. Kdyby politici místo právního amatérismu a honby za dosažením účelu respektovali Ústavu hned od počátku, mohly už být volby za námi. Ústava je tu totiž právě od toho, aby politikům život komplikovala, aby zákon stál nade všemi.

Když Paroubek po rozhodnutí Ústavního soudu zrušit volby argumentoval článkem 2., že „všechna moc pochází z lidu“, skoro jsem se převrátil i s gaučem. Vláda lidu – ústava neústava – tady byla, jak víme, po únoru 1948. Snad to Paroubkovi našeptal sám prof. Jičínský, který je odborník přes ústavy už z dob komunismu, ale obávám se, že Paroubek k tomu ani Jičínského nepotřebuje. Vulgární pojetí právního státu jako pouhého procesu schvalování předpisů bez ohledu na jejich obsah je charakteristické právě pro nástupy totalitních režimů a bohužel stále více i pro dnešní pozitivistické právo. Mám dost hlasů, tedy mám patent na pravdu, spravedlnost atd. Princip, že vše pochází z lidu, ale přece nemůže znamenat, že každý zákon schválený v souladu s formálními pravidly vstoupí automaticky v platnost. Co kdyby si zástupci lidu chtěli jednou odhlasovat, že Listina základních práv a svobodu už nadále nebude součástí našeho ústavního pořádku? Lid je moc, tedy i zákon, takže jeho zástupci stojí nad zákonem? Zrušení „ústavního“ zákona o předčasných volbách proto musíme považovat za nejdůležitější událost mnoha posledních let. Snad naše mladá Ústava a s ní i Ústavní soud v budoucnu odolá i Paroubkovi na Hradě. Jen musíme do příštího Parlamentu propašovat co nejvíc Melčáků.

A pokud jde o bývalý radar, naši politici by si měli alespoň zjistit, co skutečně stálo za rozhodnutím USA vyměnit základny za smír s Ruskem, a rychle se podle toho zařídit. Jde-li totiž o celkovou a dlouhodobou změnu strategie zahraniční politiky Spojených států v postsovětské Evropě, a nikoliv jen o naivitu nové administrativy, mohla by se zmínka o roku 2009 a Obamovi jednou objevit i v přehledech dějin. Sbohem Ukrajino!

Babylon 1/XIX, 7. října 2009