Co je evropské dědictví a identita? Na co můžeme být hrdí? Jaké hodnoty formovaly Evropu, kterou známe? Na tyto otázky návštěvník nově otevřeného Domu evropských dějin v Bruselu bohužel nedostane odpověď. Namísto toho narazí na neomarxistický výklad, který nezohledňuje složitost historie našeho kontinentu ani různorodost jeho dědictví.

Dům evropských dějin otevřený v květnu loňského roku vzbuzoval velký zájem a kontroverze od samého počátku. Byl připraven netransparentně, bez seriózní veřejné diskuse, dodnes ani nevíme, kdo je autorem celé expozice. Nelze také získat přístup k souhrnnému souboru textů expozice.

Stav, který znázorňuje analýza výstavy, je bohužel skličující. Její tvůrci definují smysl její existence takto: The House of European History is dedicated to the understanding of the shared past and diverse experiences of European people. It’s a place where you can discover different points of view and common ground in European history. The House thus becomes a meeting point for people of all generations and walks of life.

Výstava bohužel tato následováníhodná slova neodráží. Ba naopak – je to absolutní popření rozmanitosti a představení různých úhlů pohledu. Návštěvník dostane ideologizovaný výklad založený na neomarxistické vizi evropské historie, podle které se Evropa od dob Velké francouzské revoluce 1789 vydala na cestu neodvratného pokroku směrem k „ideální“ beztřídní společnosti bez národů.

Podle vytyčené dějové linky tak nezbývá prostor pro nic, co se odehrálo před francouzskou revolucí, včetně pověstné triády základů naší civilizace – řecké filosofie, římského práva a židovsko-křesťanské duchovnosti. Je pravda, že se každý z těchto pojmů v rámci expozice objevuje, ovšem jen zcela okrajově. Filosofie je sice uvedena jako jeden ze 14 pojmů tvořících evropské kořeny, ale je prezentována velmi kuriózním způsobem: celé lidské filosofické myšlení symbolizují dvě postavy – Aristoteles a soudobý marxista Slavoj Žižek. Na myslitele, jako byli Sokrates, Platon, Descartes, Kant, Hume nebo Wittgenstein se už nedostalo.

Souhrn pojmů definujících dle tvůrců výstavy evropské dědictví je rovněž překvapující. Jedná se o zásady právního státu, kapitalismus, humanismus, filosofii, demokracii, osvícenství, všudypřítomnost křesťanství, teror státu, národní stát, revoluce, kolonializmus, genocida, obchod s otroky a marxismus, komunismus a socializmus. Je těžké najít společný jmenovatel pro podobný soubor pojmů z různých sfér, stejně jako je těžké pochopit, proč chybí tak zásadní svoboda a liberalismus. Zatímco marxismus, komunismus a socialismus – obvykle ve velmi pozitivním světle – se v rámci expozice objevují i později, myšlenky nebo jména tak významných myslitelů jako Adam Smith nebo John Locke zcela schází.

Zásadní problém celé expozice je nedostatek objektivity a neutrálního popisu skutečností. Z neznámých důvodů je např. křesťanství – jediné náboženství, které se objevuje ve vstupní části expozice (judaismus a islám byly zcela opominuty) – jediným pojmem, jehož název není neutrální, ale hodnotící (všudypřítomnost křesťanství). Popis vykazuje věcné chyby (například absurdní tvrzení, že křesťanství se v Evropě objevilo ve středověku) a ideologicky velmi silně zabarvené výroky (například to, že se sice jedná o dominantní náboženství našeho kontinentu, ale naštěstí ustupuje).

Zato komunismus, zločinná idea mající na svědomí životy miliónů lidí, zcela očividně vzbuzuje sympatie tvůrců expozice, kteří si v komentáři (jen stěží můžeme nazvat podobnou formulaci popisem) kladou otázku (očividně vzbuzující naděje), zda se jednalo pouze o nepovedený experiment, nebo má přeci jenom stále budoucnost. Skutečnost, že v době stoletého výročí říjnové revoluce vzniká v srdci svobodné a demokratické Evropy expozice s podobným vyzněním, je urážlivá obzvláště pro představitele národů, které zažily komunistický teror.

Na mnoha místech výstavy nahrazují precizní historická fakta názory a komentáře, což ji činí méně přesvědčivou, a to dokonce i v bodech, jejichž vyznění už nevyvolává tolik pochybností. Tak tomu je například v části věnované kolonialismu, kde se sice autoři zaobírají negativními následky této kapitoly evropských dějin, ale neobtěžují se s konkrétními číselnými údaji – například těmi, které se týkají počtu obětí belgických zločinů v Kongu, německých v Namibii nebo britských v mnoha koloniích.

Holocaust, jedna z nejdůležitějších negativních zkušeností Evropy, se na výstavě prakticky neobjevuje. Velmi skromná část expozice, věnovaná této problematice, je velké překvapení pro všechny Evropany, kteří dokonale vědí, že zkušenost zločinů druhé světové války, s největším z nich v čele, byla základem integračního procesu. Další genocidní zločiny (jako holocaust Sintů a Romů nebo hladomor na Ukrajině) jsou zcela pominuty. Expozice o druhé světové válce je celkově podceněná, je jí věnováno minimum prostoru a role Sovětského svazu v jejím vyvolání (spojenectví se třetí říší, pakt Ribbentrop-Molotov) je téměř neznatelná.

Navzdory tomu, že je „studené válce“ věnováno nejvíce prostoru, což by teoreticky mělo tvůrcům umožnit představit její složitou povahu, je způsob její prezentace opravdu povrchní a pochybný. Byla zobrazena jako boj dvou rovnocenných bloků bez základního rozlišení, že se jednalo o boj demokratického světa evropských hodnot s totalitním komunistickým systémem, který Sovětský svaz silou vnutil zemím střední a východní Evropy.

Vyvrcholením onoho výkladu je rok 1989, okamžik, který mohl být prezentován jako velký triumf evropských hodnot, překonání umělého rozdělení kontinentu a začlenění národů a států, které nikoli z vlastní vůle zůstaly na druhé straně „železné opony“ do velkého projektu evropské integrace: chvíle, ve které bylo „impérium zla“ okázale poraženo a milióny lidí získaly vytouženou svobodu. Bohužel však z nějakého důvodu (možná z obav z reakce Ruska považujícího rozpad sovětského impéria za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“?) návštěvník místo toho dostane nejednoznačný povrchní film, ze kterého nevyplývá, proč komunismus padl, zato se ale dozvíme, že se tak dělo především v Německu.

Celá dějová linka expozice je chybná a současně škodí ideji evropské integrace a společné identitě. Je nepřijatelná pro mnoho lidí, kteří se hlásí k evropským hodnotám a různorodosti dědictví starého kontinentu. Bude jim totiž prezentován obsah, podle kterého by se měli stydět za to, že patří ke svým národům, nebo že jsou dědici židovsko-křesťanského odkazu, přičemž to, za co by se stydět opravdu měli – tedy za zločiny napáchané Evropany za posledních 200 let, je podáno povrchně a jednostranně. Je to voda na mlýn všem těm, kteří obviňují EU z toho, že chce společnosti zbavit jejich národních identit a vytvořit homogenní lidskou masu přesně tak, jak pomocí sociálního inženýrství formovali Sověti homo sovieticus. Po návštěvě Domu evropských dějin je mnohem těžší vyvracet jejich argumenty.