Vyhlášením Československé republiky 28. října 1918 práce zahraničního odboje neskončila. Mírová konference byla zahájena v Paříži v lednu 1919 a až po složitých jednáních a podepsání závěrečných protokolů mohli čs. zástupci pomýšlet na návrat.Téměř rok po skončení války, 24. září 1919, vkročil ministr zahraničí Edvard Beneš na českou půdu na přechodu v Horním Dvořišti, kde byl očekáván vládní delegací, poslanci Národního shromáždění, reprezentanty předních úřadů republiky a zástupci četných spolků. Vlak s ministrem, tažený ozdobenou lokomotivou, byl nadšeně vítán ve všech stanicích, kterými projížděl. Uvítací projevy v místech, kde se Beneš zastavil, děkovaly za vykonanou práci. Ve Veselí nad Lužnicí však řídící učitel Alois Kolín svůj proslov využil k ostré kritice domácích poměrů. Jeho řeč označil některý tisk za zcela nemístnou. Hanuš Jelínek, dopisovatel Národních listů z mírové konference ve Francii, Kolínův projev zaznamenal. Díky němu máme jedinečnou možnost porovnat poměry v naší republice tehdy a dnes:

„Pane ministře! Cítíme nezměrnou radost, že máme čest tváří v tvář poznati našeho nejlepšího muže, který v cizině pro nás tolik pracoval. A přece předstupuji před vás, pane ministře, nerad. Stydím se, ne za sebe, ale za celý národ. Mezitím, co vy jste slovutný pane a tak citelně národem uražený dr. Kramář s nadšením a nadlidským sebezapřením pracovali pro naše lepší, pro dobré bytí nás všech, pro naši svobodu a uznání cizinou, národ náš se zapomněl. Nenasytná touha po penězích zachvátila všecky vrstvy národa, peníze opatřovány lichvou, krádežemi, šizením jeden druhého. Nikdo nepracuje, všichni poroučejí a nikdo neposlouchá. V národě utvořeny strany, které vládnou každá sama pro sebe, naše vláda vydává zákony, ale nikdo jich nešetří. Lidu našemu jsou zákonem ona prokletá hesla, která ulicí hlásají samozvaní předáci stran, hesla, kterých nikdy uskutečniti nelze. Každá strana hájí své příslušníky, opatřuje jim v republice výnosná místa bez ohledu na to, je-li to člověk čestný nebo patří-li za mříže. Všichni hledí urvat nejtučnější sousto na účet republiky, která již dnes je na pokraji finanční zkázy. Upřímně cítící Čechové s hrůzou pohlížejí na rozvrat v národě, jindy hrdém, ukázněném, mravném a úsilovně pracujícím. Jako epidemie šíří se tyto nectnosti po celém národě a není člověka, který by měl tolik odvahy, aby dovedl říci:,Až potud a nic dále!‘ Letíme se závratnou rychlostí po nakloněné ploše do děsného neznáma. Kdo zadrží ten strašný let, kterým spějeme ke zkáze a pozbytí naší, tak těžce vykoupené svobody a samostatnosti? Ryba hnije od hlavy. Očistí-li se od hniloby, ozdraví se i celé tělo. Na koho se máme obrátiti? Známe nyní jen dva muže, kterým důvěřujeme a kteří jsou pověstní svojí nezištností a poctivostí. Jedním jste vy, pane ministře, a druhým je dr. Kramář. Prosím snažně, napravte mocným vlivem svým, co se napraviti dá, a přičiňte se o to, aby nastaly poměry aspoň snesitelné, abychom dobrého jména, kterého jsme dříve v cizině požívali, opět nabyli, abychom zbaveni byli toho strašného pocitu strachu o náš národ a budoucnost našich dětí. Jsou to těžké obžaloby, které vznáším k vám ve chvíli, kdy vracíte se po dlouhé strastiplné době opět do vlasti. Je mi tak velice líto, že na prahu otčiny své slyšeti musíte stesky snad nepředvídané. Však bylo zle, je zle, ale může býti zase dobře a ve vás, pane ministře, skládáme veškerou naději. Národ, kterému jste tolik obětoval, žádá od vás opět fysickou práci, vyklidit ten Augiášův chlév a zavésti klid a pořádek. Pokládal jsem za svou povinnost pověděti vám při vstupu na práh otčiny pravdu dříve, než vstoupíte do naší Prahy, do toho překotného víru, ve kterém nesnadno pravdy se dopátrati. Vaší budoucí, těžké, ale blahodárné činnosti pro národ a republiku naši volám upřímné sokolské na zdar!“ (Hanuš Jelínek, Jsme svobodni! Po 300 leté porobě, III. díl, Národ, Praha, s. 51 – 52)

Po třistaletém úpění konečně vzali Češi věci do svých rukou, a tak už to zůstalo.

Babylon 3/XVII, listopad 2007