Poslední dobou jsou čím dál tím hlasitěji slyšet nářky, že se česká politika vyprazdňuje, že v ní jde už pouze o osobní zájmy a mediální tance, nikoliv o program či o ideje. Poslední dobou se také šíří zprávy, že rozpad Belgie je na spadnutí. Ani ten bezmocný okrasný pan král už nefunguje tak, jak prý dlouhá léta fungoval, tedy jako státní svorník.

Byť se to nezdá, oba výše uvedené jevy spolu úzce souvisejí. Mají totiž společné vysvětlení, a sice oslabování centrálních orgánů národního státu, který postupně přepouští své kompetence, jak směrem dolů, do krajů či jiných samosprávných regionů, tak nahoru, tedy do Bruselu. Na centrální úrovni už toho moc nezbývá, respektive to, co zbývá, je z větší části regulováno bruselskými vyhláškami, a nelze s tím proto příliš hýbat. Co mají pak politici dělat? Co jim zbývá jiného než vytahovat jeden na druhého kdejakou špínu a vyrábět aféry? O čem vést ideové spory, když platí poznaná bruselská nutnost?

V Belgii se to projevuje trochu jinak než u nás. Tam totiž Vlámové chtějí přenést z centrální na regionální úroveň jednu z posledních významných funkcí belgického státu – sociální systém. Bohaté Vlámsko vzkvétá a nechce doplácet na zchudlé Valonsko, které se nemůže zmátořit z konce éry těžkého průmyslu, uhelných dolů, žhnoucích hutí a dýmajících komínů. Žádní Belgičané vlastně nejsou a vlastně nikdy ani nebyli. Byli a jsou jen Vlámové a Valoni, a je otázka, zda by první neměli spíše splynout s Holanďany a druzí s Francouzi.

Příhoda s „belgickým“ sociálním systémem však mnohé napovídá. Když nemá centrální stát co řešit, postrádá smysl, ztrácí důvod k existenci. A jaký důvod k existenci bude mít státní útvar jménem Česká republika? Zdá se, že do budoucna spíše jen obhospodařování důchodového systému a sociálních dávek. Ale to lze činit i z jiných úrovní. V bruselských kancelářích se pro statistické a analytické potřeby EU vytvořily takzvané Územní statistické jednotky (La Nomenclature des Unités Territoriales Statistiques, anglicky Nomenclature Unit of Territorial Statistic, zkratkou NUTS), a to hlavně s cílem vyrovnávání rozdílů. Pro útvar postihující jednotlivé členské státy se používá označení NUTS 1. Pro příjem bruselských dotací jsou však nejdůležitější tzv. regiony neboli NUTS 2, nicméně české kraje jsou na předem definované parametry NUTS 2 příliš malé – spadají proto do nižší kategorie NUTS 3.

Pro čerpání tzv. evropských peněz ze Strukturálních fondů se tedy u nás používají hlavně uměle vytvořené účetní útvary, v něž se vždy dva až tři kraje sloučí (pouze Praha, Středočeský a Moravskoslezský kraj dosahují parametrů NUTS 2). V České republice tak existuje například i NUTS 2 Jihozápad, slučující Plzeňský a Jihočeský kraj, či NUTS 2 Jihovýchod, sdružující Vysočinu a Jihomoravský kraj.

Česká republika, jíž se zde většinou říká Česko, je tedy NUTS 1. Když se ale odloupne třeba kus Moravy a připojí se třeba kus Saska, vznikne také nějaká NUTS, která se nazve třeba Českosasko. Že bude mít problém s kulturní a historickou identitou? Ale kdeže – vždyť jsme všichni Evropané. Takto lze přece přerýsovat celou Evropu, tak, aby jednotky NUTS lépe plnily své účely přerozdělovaček unijních peněz a vyrovnavaček sociálních i jiných rozdílů. Názvy se nějaké najdou, vlajky se namalují, kvůli identitě se udělá nějaké to logo. A bude mír, a bude štěstí.

Kdyby se něco takového stalo, kdo by proti tomu tady žbleptnul? A pokud ano, tak na základě jakých argumentů: hokej, pivo, hezký holky? Touto „sekulární trojicí“ je přece – dle průzkumů – v duších obyvatel Česka vymezena jeho národní a historická identita. Ale co se změní po vzniku nové NUTS 1 Českosasko? Skoro nic. Hokej zůstane, jen se mírně upraví struktura extraligy. Pivo zůstane určitě a Českosasky budou taky pořád stejně hezký. Jenom Hušákova Sazka se přejmenuje na Sasku, to bude všechno. Chvíli to poběží takhle, sociální rozdíly se v celé Evropě vyrovnají, vše se srovná do jedné latě. A poté se to, třeba už jen tak pro zábavu, může zase celé překopat. Aby pak zase bylo co vyrovnávat.

Taková bude naše budoucnost, zůstanou-li trajektorie současných trendů nezměněny. Kdo však chce proti tomu protestovat, ba pokusit se zvrátit dnešní neblahé tendence, nechť se dostaví dne 5. ledna 2008 na Václavské náměstí a zúčastní se tradičního babylonského Tříkrálového pochodu za monarchii. Ten vyjde od koně asi tak ve 14:30 a po Královské cestě doputuje až na Baráčnickou rychtu, kde bude udělena Cena Ferdinanda Dobrotivého.

Nejde nám o instalaci nějakého princátka na Hrad, ani o útěšné malování nostalgických zašlých obrázků. Naopak, náš program je orientován do budoucnosti, a je tedy bytostně pokrokový. Chceme upozornit na tisíciletou tradici českého království, Zemí Koruny české (Čech, Moravy a Slezska), na živý řetěz zemřelých, žijících a dosud nenarozených obyvatel tohoto království všech ras, jazyků i náboženských vyznání, jimž po všechny časy panuje svatý Václav, kníže český. Kdo tomu věří, ať určitě přijde, kdo tomu nevěří, ať se určitě přijde přesvědčit. České království si rozvracet nedáme! Ani z Vídně, ani z Berlína, ani z Moskvy, ani z Bruselu. Tedy pátého, u koně, Kolíne, Kolíne…

Josef Mlejnek jr.

Babylon 4/XVII, prosinec 2007