V antice nebylo kabinetních učenců, protože nebylo kabinetů,“ jak bystře uzavřel Solověv nad podivností Sókratova pracovního zařazení. Dnes bychom k vysvětlení nezměrného množství kabinetních učenců potřebovali navíc ještě jistotu o aktivním působení samotných kabinetních prostor nejen na uchování, ale i množení svých obyvatel. Kabinety pozůstalé z dob vědecko-technické revoluce rodí vzdělance, kteří se usilovně obírají i dávnou moudrostí a mudrci tak, že ji srovnávají, rozčleňují, odvozují, řadí, polepují ismy, sestavují do škol, konstruují teorie o vzájemném ovlivňování a historických pozadích. Naše schéma minulých dějů není sice obrazem minulosti, ale je už více než kompletní.

Zdeněk Kratochvíl jde za svým jinou norou. Ze životopisu vyčtete, proč a jak si našel (podle své povahy) manýru i předmět svého zkoumání – Hérakleitovy zlomky (Délský potápěč k Hérakleitově řeči, Praha 2006) zejména a ostatní předklasické antické látky vůbec. První vydání Hérakleitových zlomků (s A. Kosíkem) opravil a výkladem rozšířil o víc než 400 stránek. Podobně naložil i se skripty z roku 1993 o filosofii v antice a středověku (Mýtus, filosofie, věda, Praha 1993 a 6). Přepracované vydáni z loňského roku záměrně nenazývám dějinami filosofie, ačkoli se může zdát, že jde právě o ně.

Školský kánon téměř nezpochybněný stojí na vymezení postav hlavních a vedlejších, případně jejich vztahů a silně zideologizovaném výběru jejich vlivných myšlenek – to se dá naučit a zkoušet, citovat a pitvat, aniž by se člověk zneklidňoval tím, že se s texty vlastně minul. Primární literatura stojí v pozoru před klasifikací nesčíslných druhotných interpretací.

Jenomže bez kánonu se asi neobejdem. Tak i Kratochvíl, ovšem na pochybách, přistoupil na volbu hlavních postav.

Enchiridion znamenalo kdysi dýku, potom knihu, co se bere do ruky při řezání látky pro její snazší konsumaci začátečníků – příručka. I když se takový nástroj dobře povede, pořád je to bohužel nevděčný instrument určený k činnosti velice sporné. Ještě hůř než samotný kánon se hájí kanonická příručka. Jak nespáchat učebnici filozofie?

Zdá se, že je mnohem výhodnější opustit vyprávění o dějinách filosofie a jít rovnou k nadčasovým výdobytkům oboru třeba podle J. Gredta – logica/philosophia naturalis/matphisica/ethica (nově česky: Základy aristotelskotomistické filosofie, Krystal, Praha 2009.). Jenomže tohle bezčasí zaklelo lidštější, tedy prostší řeč starých Řeků do jakési nad-nečasové in spe věčné filosofie, která je bez školení univerzálně nesrozumitelná. Kratochvíl pokorně nechal filosofii v dějinách, dokonce mezi kulty, mýty, pavědami a vědami. Zároveň ho posunul za hranice tradičních rozvrhů (od Homéra…) směrem k nejstarším věcem a provokativně zařízl u Descarta („reconditor scientiarum“?) a stylem výkladu trvale zbavuje čtenáře iluze systematického bezpečí. Eseje o filosofech, básnících a vědcích o počátcích myšlení a zrodu filosofické tradice proložil komentáři k předělům mezi epochami. Na rozvrhu zcela tradičním zkouší ukázat krom zisku i to, oč nás ta která změna kurzu a volba směru připravila.

Störigovy dějiny filosofie například nepřiznaně sugerují čtenáři, že filosofie spěla ke Kantovi a od Kanta upadá. Kratochvíl ukazuje na Hérakleita a vůbec na předplatónské myšlení jako skvělou inspiraci a v pozdějším myšlení i ve vnějších formách (které jakoby samo vyhledávalo) sleduje soulad nebo zapomenutí svého inspiračního pramene. To vše se neděje bez uznání k jiným způsobům přemýšlení, ale často se na jejich tenzích ukazují různé podoby zaslepenosti a ideologie. Velice často se právě ty nejsvětlejší, nejušlechtilejší a nejčistší myšlenky a postavy tradiční výuky dějin filozofie (ideje, duše, logika, pravdivost, Aristotelés, Akvinský, Descartes, Kant, Comte) na druhý pohled ukazují jako jeskynní představení. Co je Kratochvílovým výkladům vlastní by šlo vyložit na snadno přehlédnutelných důrazech, člověk si musí připomínat, že nečte učebnici dějin filozofie.

Řecké obce, v nichž se zrodil onen specifický vztah ke skutečnosti a životní sloh, kterému my říkáme filosofie, charakterizuje Kratochvíl sklonem k zachování pravé lidské míry. Strachem z nelidských, faraonských rozměrů, charakteristických pro všechny velké říše nejen východu, ale nakonec i pro Řím. Různost dialektů téže řeči dokonce ani rozmanitost státních forem vlády, sjednocené kulturní a náboženskou příbuzností – panhelénským vědomím.

Náboženství Řeků jako eusebéia úcta (v protikladu k hybris – necitlivosti, „neuctivosti a neschopnosti vztahu“) se tu ukazuje v blízkosti záhadného pojmu fysis – přirozenosti všeho, toho, co „vzniká jakožto zanikavé“. Od krbu jako centra domu se od náboženství téhle specifické úcty, resp. citlivosti odvozuje leccos ze základů dnešních věd a oborů praxe (medicína, právo, politika, ekologie, lidská práva, technika). Zároveň Kratochvíl naznačuje i nesamozřejmost takové náboženskosti, jakož i trest o nějž si vypadnutím z ní koledujem. Trest zajisté přichází a jen slepý by to neviděl, ale co když je mu lépe rozumět jako znovu navázání vztahů a vazeb porušených neúctou, než jako schválnosti a pomstě. (s.37)

„Praví filosofové“ jakoby už vlastně začali práce na redukci a klasifikaci, který nekončí u Descarta, ale jím teprve nabírá na rasanci. Různé vrstvy zkušenosti se už napořád do filosofie nevejdou. Platónský dialog jakoby nestál proti traktátu – monologu, ale k němu sváděl, snad neúmyslně. Platónská zbožnost sice rodí filosofickou rozpravu, ale sama už vlastní zdroj zbožnosti nejen její rozmanitost podvazuje.

Ostatní eseje sice každé z postav přiznají zásluhy na rozvíjení základních (platónsko – aristotelských) témat, ale je zřejmé, že je to za cenu ještě silnější redukce. Jen tu a tam se ukáže něco ze ztracené souvislosti s celkem lidské zkušenosti (Klémens Alexandrijský, Augustin, Bonaventura, Bacon).

Filosofie jde cestou hybris a vlastně sama volá po pomstě. Byla vydána do rukou kabinetních učenců, zavřena s nimi do kabinetů odkud není úniku leda v nejpotupnějším převleku. Co jí mohlo potkat horšího, než se za krátké procházky mimo kabinety stát náhražkou občanské výchovy a nástrojem obživy občankářek.

Zdeněk Kratochvíl, Filosofie mezi mýtem a vědou, Academia, Praha 2009.