V nejvíce ateistické evropské zemi, kterou jsou – vedle Albánie – země Koruny české, se asi příliš nevnímá, jak významnou roli hraje v současnosti religiozita. Přesto jde v globalizovaném světě o problém klíčový.

Poukazují na to mimo jiné dva tituly, které v minulých letech na toto téma vyšly v českém překladu. Jde jednak o známou publikaci Samuela P. Huntingtona Střet civilizací, o níž bývalý ministr zahraničí Spojených států Henry Kissinger prohlásil, že jde o jednu z nejdůležitějších knih od konce studené války. Druhá kniha je od významného katolického teologa Hanse Konga nazvaná Světový étos. Zatímco první práce hovoří o náboženských kořenech pravděpodobných mezikulturních střetů budoucnosti, druhá pojednává o významu společného étosu pro budoucí uspořádání světa, založenému na světovém konsensu především mezi různými konfesemi o základních společných hodnotách.

11. září jako připomínka

O vzrůstu důležitosti náboženské tematiky a nárůstu religiozity ve světovém měřítku pojednává i kniha britských autorů Johna Micklethwaita a Adriana Wooldridge, bývalých redaktorů prestižního týdeníku The Economist, kteří k tomuto tématu vydali obsáhlou práci s příznačným názvem Bůh je zpět. Na základě sociologických dat, rozboru dokumentů i přímých pozorování dokazují, že Evropa je ve světě více méně osamocená se svým vlažným poměrem k víře v transcendetní hodnoty.

Přesto v závěru své práce zdůrazňují, jak 11. září 2001 změnilo i vztah k víře. I když i předtím existoval dialog mezi vyznáními různých náboženství, po uvedeném datu dramaticky vzrostl. Světové ekonomické fórum založilo Radu sta vůdců, skupinu vybraných biskupů, rabínů, imámů a akademiků; Spojené národy ustavily Alianaci civilizací; existuje Cordóbská iniciativa nesoucí název podle města, kde víry tradičně koexistovaly.

Je sporná i dobrá zpráva, že na těchto shromážděních je přítomnou osobností vždy politik, kterého mnozí muslimové ztotožňují s „křižáckou válkou“ a mnozí Britové ho spojují s cynickou politikou intrik. Nicméně podle autorů je třeba brát vážně nadaci Tony Blaira, založenou v r. 2008. Blair shromáždil úctyhodný tým poradců z nejvýznamnějších světových náboženství. Prohlašuje, že zbytek svého života chce věnovat převážně této oblasti. Argumentuje, že v globálním světě, kde lidé a myšlenky jsou hnáni dohromady, stane se víra buď cestou, která dá světu smysl, nebo bude zdrojem sektářství a rozdělení…

První část knihy britských autorů nese název „Dvě cesty k modernitě“. Příznačně začíná popisem biblické hodiny, která se odbývá v jednom šanghajském bytě. Účastní se jí vesměs představitelé elit: podnikatelé, akademici, lékaři. Jde o potvrzení, že víra, především křesťanská víra, se šíří i do kultur, kde její postavení bylo jen okrajové, navíc v zemi, jejíž politický režim každou formu víry potlačoval s mstivou bezohledností. Jeden z organizátorů bytových biblických setkání k tomu říká: „V Evropě je církev stará. Tady je moderní. Náboženství je známkou vysokých ideálů a pokroku. Spirituální bohatství a materiální blahobyt patří k sobě. To je proč vyhrajeme.“ Křesťanství není jistě jedinou vírou, která se v zemi obnovuje. Mladí technokraté vítají konfucianismus jako formu sociálního pojiva v rychle se měnící zemi. Ve víře na venkově často splývá buddhismus s přetrvávající komunistickou ideologií: mnozí představitelé klášterů jsou často zároveň stranickými funkcionáři.

Čína není jedinou zemí, která obnovila svůj důraz na opium mas. Vladimír Putin, produkt sovětského bezpečnostního aparátu, se zaštiťuje náboženskými symboly, jak to kdysi činili ruští carové. Výzkum provedený v r. 2000, tedy patnáct let po pádu sovětského režimu, zjistil, že 84% ruské populace věří v Boha, zatímco jen 16% se pokládá za ateisty.

Řada indikátorů ukazuje, že příklon k sekularismu se zastavil a narůstá příklon k náboženským vyznáním. Poměr lidí vztahovaných ke čtyřem největším náboženstvím – křesťanství, islámu, buddhismu a hinduismu -vzrostl z 67% v roce 1900 na 73% v roce 2005 a může dosáhnout 80% v roce 2050.

V roce 1900 bylo v Africe jeden milion křesťanů, dnes, díky evangelizaci, je to 400 miliónů, téměř polovina populace. Největší úspěch v minulém století slavil pentekostalismus (Letniční církev). Jde o církev založenou na příběhu o seslání Ducha svatého podle Skutků apoštolů (Sk. 2.1- 13) Její obsah je velmi emotivní a příznačně se šíří zejména v rozvojových zemích, v Africe a především Jižní Americe. Dnes představuje asi 500 miliónů věřících.

Bohatství národů

Kdy vlastně růst víry započal? Podle autor, využívajících mínění různých expertů, důvodů bylo několik. Podle některých názorů revitalizace víry v 70. letech minulého století byla souběžná s úpadkem „ismů“. Zároveň působil i úpadek schopnosti politiků řešit takové problémy jako nezaměstnanost a kriminalitu. Víra ve vládu v 70. letech prakticky všude poklesla a od té doby je stále nízká.

Je ovšem také něco hlubšího, co působí: je to globalizace. Největší problém hlasatelů sekularizace je, že vzrůst náboženskosti byl vyvolán těmi samými silami, které vedly k úspěchu tržního kapitalismu: soutěž a výběr.

Podle autorů porozumět mechanismu soutěže vyžaduje obrátit se v pozadí obnovování víry ke dvěma textům: k Bohatství národů Adama Smithe a k americké Ústavě. Autoři přiznávají, že jejich kniha se opírá spíše americký příklad. Možná poprvé od stmívání moderní doby se podle nich svět zdá pohybovat více americkým než evropským směrem.

V čem tedy spočívá zásadní rozdíl mezi Evropou a Amerikou v jejich přístupu k modernitě či přesněji k víře?

Protináboženské hnutí se v Evropě začalo osvícenstvím. Voltaire zahajoval své dopisy bojovým pokřikem „Écrasez l’infame“ („Rozdrťte tu hanebnost“). Filosofové užívali každou zbraň, kterou mohli použít proti „hanebnosti“ – od klasických učení až po moderní vědu. Ale nakonec jejich kritika spočívala na dvou základech. Ten první byla víra v lidský rozum, tím druhým víra v lidskou dobrotu. Odmítnutí prvotního hříchu se popisovalo jako „klíč, který sekularizuje svět“. Francouzská revoluce upevnila vztah mezi evropským radikalismem a antiklerikalismem. Evropský ancien régime odpověděl na revoluci upevněním náboženského establishmentu tak, že vytvořil syntézu náboženství a reakce. Konzervativci svrhli osvícenskou víru v pokrok.

Čtyři víry

Ale posléze se na jevišti v 19. století objevily čtyři sekulární víry: věda, kultura, národ a socialismus. Nejmocnější byl kult vědy. Je obtížné nastolit znovu tento kult, když známe temnou stránku vědy v podobě atomové bomby a dr. Mengeleho.

Mnozí lidé v tomto věku nevinnosti – než modernismus a postmodernismus smazaly rozdíl mezi vznešeným a směšným – vyslovovali slovo kultura s velkým K a věřili, že Kultura bude civilizovat a osvobozovat lidstvo šířením laskavosti a světla mezi hrubými a materialistickými lidmi a bude k sobě poutat rozdělený národ.

Třetí sekulární ideologií byla ideologie národního státu. Nacionalismus ve své triumfální formě 19. století čerpal mnoho své síly z téměř deifikace dvou věcí – „lid“ a stát. „Národní stát je duch v podstatě své racionality a bezprostřední přítomnosti,“ uvažoval Hegel, „ a je proto absolutní mocí na Zemi.“

Čtvrtou ideologií byl socialismus. Bez ohledu na jejich v čase „poté“ většina socialistů věřila v nějakou formu Jeruzaléma, který bude vybudován na Zemi. Ve 20. století se mnohé z těchto věr proměnily v totalitární koktejl.

Evropa zažila krátké oživení víry na počátku druhé války, když se lidé pokoušeli nalézt hlubší smysl vichřice válečných událostí a Západ potvrzoval svou identitu tváří v tvář sovětské hrozbě.

Americká cesta

Proti tomuto vývoji stojí „Americká cesta“. Je těžko říci zda Bůh skutečně vybral Ameriku a zvláště jí požehnal. Ale nezaujatý pohled na historii ukazuje tři věci: předně Amerika nebyla od počátku religiózní. Členové církví nikdy před revolucí netvořili víc jak třetinu dospělé populace v Nové Anglii a nikdy nedosáhli většího počtu než 17% v jižních koloniích. Amerika se religiózní stala.

Za druhé, religiozita a modernita nebyly nikdy nepřáteli jak tomu bylo Evropě. Naopak, byla to bratrská dvojice, která vyrůstala společně: čím modernější se národ stával, tím větší množství lidí navštěvovalo kostely.

A za třetí, klíčová pro náboženský život byla „extrémní tříšť“ sekt, jak napsal Tocqueville. Téměř jediní na světě Američané neviděli rozpor mezi sepětím hodnot osvícenství a nonkonformismu, které se v ten samý čas spojovaly s jejich náboženskými principy.

První dodatek k Ústavě, že Kongres nemá přijmout zákon, který by zaručoval postavení náboženství, nebo zakazoval jeho svobodné vyznávání, obsahuje dvě zajímavé věci. Zavedl toleranci v jejím nejúplnějším smyslu, že totiž jednotlivci mají právo si zvolit vlastní náboženský názor. Důvodem bylo, že tvůrci Ústavy nechtěli existenci vládnoucí církve podle evropského vzoru. Znamenalo to, že náboženství se stalo záležitostí individuálního svědomí a ne věcí státní moci.

Církví, která výše uvedené splňovala, byli metodisté. Růst amerického metodismu byl jedním ze zázraků věku rozumu. Metodisté byli proslulí tím, že užívali jazyka obyčejných lidí a tím, že raději kázali než by se utápěli v suchých teologických debatách. Kolem r. 1850 byli metodisté již zdaleka největší náboženskou skupinou, čítající víc než jednu třetinu členů církví v zemi. Úspěch metodismu vytvořil tržní podmínky pro baptisty, kteří se nažili být ještě více „bottom up“ (blíže lidem) než metodisté. Baptistů je v současnosti asi 34 miliónů.

Evangelikálové vytvořili americkou teologii, vyplývající z požadavků revoluční a porevoluční Ameriky – zejména z odmítnutí hierarchie a tradice. Americký Evangelikalismus se lišil od protestantské reformace, jako se ta lišila od katolicismu. Ale v Americe katolická církev bojovala o každou duši. Její sebevnímání se změnilo, zdůrazňovala individuální obrácení a osobní vztah k Bohu.

Někteří američtí myslitelé soudí, že náboženství inspirovalo americký první pokus „zlepšit“ zahraniční společnost. Některé z prvých smluv s Čínou, Japonskem a Osmanskou říší měly zajistit, aby američtí misionáři měli právo působit bez diskriminace.

Americké náboženství se navrátilo k nové síle v posledních letech 20. století, stejně „vášnivé“ a rozkladné jako vždy. Průzkumy ukazují, že nejmocnější země světa je jednou z nejreligióznějších: víc než 9 z 10 Američanů (92%) věří v Boží existenci nebo v univerzálního ducha. 58% Američanů se modlí alespoň jednou každý den. 63% dospělých Američanů věří v posmrtný život, 79% věří v zázraky, 70% evangelikálů odmítá teorii evoluce.

Evropa – Eurabie

Británie je národem Božích potížistů. Na rozdíl od jiných evropských zemí, kde jen jeden z desíti Francouzů a dva Němci pokládají náboženství za velmi důležité pro jejich život, v Británii je to jeden ze tří. Všeobecně 21% Evropanů v průzkumech uvádí, že Bůh hraje v jejich životě důležitou roli ve srovnání s 60 % Američanů -a 90% v řadě muslimských zemí. Ale na obzoru prokmitává světlo: v Polsku 70% obyvatel navštěvuje pravidelně bohoslužby, v pravoslavných zemích náboženství rovněž hraje silnou roli. 98 % Řeků je věřících, pravoslaví je silné v Rusku. Víra oživuje i v západní Evropě. Víc než milion Britů kolem dvaceti sedmi let se zapojilo do Alfa kurzů, nabízejících příležitost studovat smysl života. Vyučuje se v 7 000 kostelích. Lurdy navštěvuje 6 miliónů věřících každý rok.

Svou roli hrají také imigranti. Předně příchod miliónů muslimů vede mnoho odpadlých křesťanů k vědomí svého křesťanského dědictví. A za druhé imigrace přivádí miliony křesťanů z rozvojového světa. V neděli v Británii 44% lidí, kteří jdou do kostela, jsou Afričané nebo Afričané z Karibiku, dalších 14% je jiného než bělošského původu.

Náboženství bude v budoucnu hrát větší roli ve veřejném prostoru. Vzhledem k růstu evropského islámu je to nevyhnutelné. „Eurabia“ je možná přehnaná myšlenka, ale islám hraje významnou roli na kontinentu ve všem – od dánských karikatur k francouzským šátkům až po přijetí Turecka do Evropské unie.

Roste počet věřících, kteří se stávají příslušníky konkrétních vyznání na základě osobní volby. V r. 2000 počet evangelikálů, charismatiků a pentekostalistů činil 8%, dvojnásobek proti roku 1970.

Řím: Menší a živější

Obnova náboženství v Evropě je stejně tak věcí pocitu jako intenzity. Důležitou postavou v tomto vývoji je Benedikt XVI. Je zřejmé, že lidé na kontinentu budou upřednostňovat malou, ale živou katolickou církev. „Masová církev může být cosi krásného, ale není nezbytné, aby církev byla taková,“ poznamenává bývalý kardinál Joseph Ratzinger. Přimlouval se také za to, co Arnold Toynbee jednou nazval „tvořivou menšinou“. Ratzingerova církev by mohla vypadat jako obdoba „dvourychlostní“ Evropské unie: angažované vnitřní jádro opravdově věřících s širokým zástupem sympatizantů. Raději než modernizovat katolicismus církev chce katolicizovat modernitu. „Církev, která by chtěla vstoupit v manželství se současným světem, by brzy zjistila, že je vdovou,“ řekl jeden z poradců současného papeže.

Papežův vztah k Jürgenu Habermasovi ukazuje na další zajímavý vývoj: náboženství se začíná vracet do evropského intelektuálního života. Včerejší neomarxista Habermas souhlasil s otevřením široké debaty s budoucím papežem o křesťanské podpoře západní civilizace a o roli rozumu a náboženství ve svobodné společnosti. V debatě Beneditk XVI. vyhrál, jak Habermas sám připustil.

Rozmanitý náboženský trh

Druhá část knihy – „Boží země“ -pojednává o současných trendech organizace a funkcí obnovené víry ve Spojených státech. Typický je růst a existence masových církví, církevních shromáždění. Někteří kritici odmítají megacírkve, jako „venkovské kluby svatoušků“.

Ústava zaručuje volný trh náboženských vyznání. Kombinace neustálých inovací a vysoké procento imigrace vede k tomu, že trh je rozmanitý a soutěživý. Ročenka amerických církví uvádí 217 různých církevních tradic. Amerika má světově největší počet náboženských spotřebitelů – víc jak 235 miliónů. Ročenka obsahuje seznam dvaceti samostatných baptistických, dvanácti luteránských a třiceti zařízení pentekostalistů. Rok 2005 byl podle některých pramenů mezníkem v růstu církví. Bylo to poprvé, kdy nějaká americká církev dosáhla počtu 30 000 účastníků v jednom týdnu.

Tento rychlý růst s sebou nese problém své slabosti: nutí církve, aby se zabývaly i obchodem a managementem. Vznikly obavy, že se vytváří druh pozorovatelů, kteří vidí v náboženství jen představení. Začaly se proto vyvíjet techniky, dovolující církvím, aby byly velké i malé, spektakulární i intimní. Jednou z technik je rozdělování kongregací na malé skupiny osmi až deseti lidí, kteří mají něco společného – věk, nebo postavení v rodině .

Námitka je také, že megacírkve vedou k disneyfikaci víry. Není to námitka oprávněná: megacírkve jsou mělké na povrchu, ale tvrdé ve svém jádru.

Bůh se vrátil také intelektuálně. K tomu došlo po 11. září 2001. Mnozí dřívější sekularisté se vrátili k církvi a počet posluchačů teologických kurzů na univerzitách dramaticky vzrostl. Mezi nábožensky laděnými mysliteli jsou tři skupiny zastoupeny nejvýrazněji: teologičtí konzervativci, neokonzervativci a evangelikálové. Zvláště o poslední skupině se předpokládá, že je příslibem pro budoucnost,a to přesto, že jde o nejvíc antiintelektuální skupinu ve Spojených státech. Evangelikální učitelé věnovali mnohem více času studiu biblických znamení přesně určujících konání Armagedonu než studiu přírody nebo právní historie. Ale historie je plná příkladů výjimečné intelektuální energie, která se uvolní, jakmile se uzavřené náboženské komunity otevřou a pokusí se vejít ve shodu s moderním světem. Autoři tu jako příklad připomínají židovskou intelektuální renesanci v RakouskuUhersku na konci 19. a v prvních desítiletích 20. století.

Export opia

Třetí část knihy nese název „Boží království“. Pentekostalismus je největším náboženským úspěchem 20. století. V Africe se šíří rychleji než islám. Napříč světem kazatelé šíří stejné poselství: žijte život v souladu s Božím zákonem, čtěte Bibli jako doslovné poselství Pravdy, vyhlížejte divy a zázraky a – především – připravujte se na konec historie a počátek milénia.

Důležité je, co lze nazvat náboženskou ekologií. Ta samá síla, která po staletí formovala americkou religiozitu, formuje křesťanství v obou Amerikách a v Koreji – spojení volného trhu a individuálního výběru. Odhaduje se, že 75 – 80% protestantů Latinské Ameriky jsou pentekostalisté. Jen v Brazílii nejméně polovina katolíků se přiklonila k tomuto charismatickému hnutí. Amerika byla vždy pohotová k šíření náboženské víry – zpočátku směrem k západu vlastní země a posléze do všech koutů planety. V roce 1910 Američané přečíslili Evropany v počtu misionářů v poměru 2:1. Amerika má dnes v zahraničí 115 700 křesťanských misionářů, téměř čtvrtinu z celkového počtu misionářů ve světě (443 000). Globalizace nepomáhá jen Americe při exportu jejího Boha – nejistota, kterou přináší, posiluje všeobecně reakci, která vhání lidi do náruče víry .

Nejen američtí evangelikálové, ale i americké nadnárodní společnosti konají významnou práci pro šíření víry. Amerika tak přispívá dvojím způsobem ke globálnímu obnovování víry – jako světově vůdčí exportér náboženství a jako světově vedoucí „dodavatel“ kapitalismu, který zvyšuje „poptávku po víře“. V Marxově pojetí obojí je exportem opia a vyvolává poptávku po opiátech.

Vůdčími kritiky kapitalismu však nejsou kazatelé a proroci, ale profesoři a učenci. Staré náboženské argumenty jsou nyní rozesety po stovkách univerzitních textů, v jazycích sociologie a politologie. Podle některých průzkumů 2/3 lidí ve Francii a Itálii a o něco víc lidí v Británii a v Německu prohlašuje, že konzumerismus a komercialismus ohrožuje jejich životní způsob. Mnoho náboženských lidí hledí přitom na náboženství ne jako na nepřítele kapitalismu, ale jako na jeho nezbytnou protiváhu. Kapitalismus je nejúspěšnějším strojem přinášejícím bohatství, ale je také sebedestruktivní – umožňuje promiskuitní konzumerismus, podkopává tradiční hodnoty a ničí zdrženlivost. Náboženství poskytuje cestu k užívání plodů kapitalismu a zároveň chrání před jeho trny. Mnoho kulturních konzervativců nemá rádo Ameriku, protože je to síla, která ničící lidové kultury a je nepřítel zavedených věr. To zvláště platí o arabském světě, kde se Amerika chápe spíše jako ztělesnění mamonu než jako země křižáků. Ale podobný vztah k Americe má i mnoho Evropanů.

Bitva knih

Závěrečná čtvrtá část knihy nese název „Boží války“. Bible a Korán představují pozvání k položení tří otázek: Proč jsou dnešní křesťané a muslimové tak úspěšní při šíření Slova? Kdo vyhrává bitvu knih a dostává je do lidských rukou a srdcí ? A konečně: vypovídá to cosi o relativních podmínkách života křesťanství a islámu?

Co je dlouhodobě předností Bible? Především, že křesťané jsou daleko nadšenější překladatelé Písma než muslimové Koránu. Bible je přeložena do více jazyků než kterákoliv kniha v historii.

Svědčí o tom i přesun v počtu křesťanů. V r. 1900 žilo v Evropě a ve Spojených státech 80% křesťanů, dnes jich žije 60% v rozvojovém světě. To není ovšem situace bezkonfliktní. Podle průzkumů 36% lidí žije v zemích, kde neexistuje náboženský mír a dalších 30% v zemích, kde existuje jen částečná tolerance. Postavení křesťanství ve světě je nerovné. Muslimové mohou stavět mešity v „křesťanských zemích“, zatímco křesťanům se v Saudské Arábii nebo v Iránu brání šířit byť jen Bibli.

Neokonzervativní označení „Eurábie“ může být přehnané. Muslimové představují jen 4% populace Evropské unie, ale jsou koncentrovaní: je jich 24% v Amsterodamu, 20% v Marseille, 15% v Paříži, Bruselu, 10% v Londýně a v Kodani. Starosty měst se stále častěji stávají muslimové, například v Rotterdamu, Leicesteru.

Myšlenka, že islám není slučitelný s moderním světem, je zřetelně nepravdivá. Jisté však je, že islám daleko zaostává za křesťanstvím v angažovanosti pro modernitu. HDP Arabské ligy, zahrnující 22 zemí a 300 miliónů lidí, má stejnou hodnotu jako HDP Španělska.

Každoroční hodnocení světových universit, prováděné šanghajskou Jiao University, nezahrnuje ani jednu arabskou universitu, na rozdíl od šesti universit malého Izraele.

Jinou komplikací islámu je, alespoň pokud jde o teologické otázky, že mnozí islámští reformátoři by se raději vraceli než šli kupředu. Islám je zřetelně daleko za křesťanstvím pokud jde o intelektuální smír: odstranit náboženský nátlak z veřejného prostoru a vytvořit místo pro výměnu pochyb a myšlenek. Pokusit se obrátit muslima se v Saúdské Arábii trestá smrtní. Saúdové nedovolují nemuslimům stavět církevní budovy, třebaže v zemi je sedm miliónů „gastarbeitrů“, včetně kolem jednoho miliónu katolíků. Ti smějí sloužit bohoslužby jen pokud je není vidět a slyšet. Jsou ovšem důvody k naději na reformu islámu mimo arabský svět, a to v Evropě, v Americe a – v Turecku.

Nové náboženské války jsou možné. Obnovení náboženství zvyšuje počet lidí ochotných zabíjet a umřít pro svou víru. Konfrontace mezi nukleárním Iránem na jedné straně, a Izraelem a Amerikou na druhé bude znít ozvěnou po celém světě: milióny lidí tu budou vidět jako z víry vzniklý konflikt a milióny to budou interpretovat v eschatologickém významu.

Zatím schopnost vlád kontrolovat náboženskou politiku selhala. Je zajímavé kolik muslimů, zejména mladých, chce proměnit evropskou společnost tak, aby vyhovovala jejich představám. Podle průzkumu z r. 1997 mezi 12 000 mladými Turky v Německu asi 1/3 z nich vyslovila přesvědčení, že islám se dostane k moci v každé zemi na světě včetně Evropy a že užití násilí proti nevěřícím je zcela oprávněné pokud to slouží islámskému dobru. Na britských universitách jeden ze tří muslimů podporoval v r. 2007 zavedení kalifátu, založeného na islámském právu šária, číslo, které vzrostlo na 58% v táboře islámských společností. Třetina byla přesvědčena, že zabití ve jménu víry je ospravedlnitelné. Ale výsledky průzkumu nebyly úplně depresivní: 68% bylo názoru, že islám a západní pojetí demokracie jsou slučitelné a 78% dotázaných prohlásilo, že být muslimem a Britem je možné.

Sekularismus, zdroj selhávání Evropy

Američtí technokraté na druhé straně Atlantiku argumentují, že evropský sekularismus je odpovědný za všechno, v čem kontinent selhává, že podminovává jeho vůli bojovat za právo, oslabuje jeho schopnost čelit islámskému expansionismu a proměňuje své občany ve zchudlé eunuchy. V řadě titulů na toto téma vyniká myšlenka jednoho z autorů, který popisuje evropské elity ne jako sekulární, ale jako „kristofóbní“.

Testovacím místem náboženské politiky je dnes Indie. Místo vzniku čtyř velkých náboženství – Buddhismu, Džainismu, Sikhismu a Hinduismu, které zůstalo náboženským, i když se modernizovalo. Náboženství stojí za třemi různými politickými konflikty: vnějším s Pakistánem, vnitřním mezi hinduistickou většinou a silnou muslimskou menšinou a za vášnivou debatou o roli náboženství ve veřejném prostoru. Dědictví rozdělení subkontinentu na Indii a Pakistán představuje trvalý potenciál náboženského konfliktu mezi oběma zeměmi.

Na závěr autoři konstatují, že „… volby v budoucnu mohou být tragické nebo naopak podivuhodné. Ale žádná z náboženských stran nemůže zesměšňovat fakt, že dnes víc lidí provádí tento výběr spíš za sebe, než aby tyto volby konal někdo za ně. Sekularisté potřebují pochopit, že nepřítel, kter,otravuje všechno‘, není náboženství, ale spojení náboženství a moci – a věřící musí pochopit, že víra rozkvétá nejvíce ve světě svobodné volby, jak to jednou vyjádřil neohroženě svobodomyslný myslitel Benjamin Franklin:,Je-li náboženství dobré, předpokládám, že se zachová samo; a neníli schopno se samo zachovat, a Bůh se nestará o jeho zachování, takže jeho profesoři se cítí nuceni volat na pomoc státní moc, je to znamením, předpokládám, že se pokazilo.‘ Amen.“ Tímto slovem autoři končí svou knihu.

V souladu se svou profesní ctižádostí autoři nevynášejí žádné hlubší teologické soudy. Prostě jako poctiví žurnalisté jen konstatují, že věci jsou, jak jsou a že je tak vidí.

John Micklethwait and Adrian Wooldridge God is Back The Penguin Press, New York 2009 mezititulky redakce