Přesně před sto lety, 18. května 1920, se v polských Wadowicích narodil Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II. Zemřel v dubnu 2005, v dubnu 2014 byl současným papežem Františkem svatořečen.

Oficiální svatořečení se však může lehce stát „polibkem smrti“, aktem, jenž skutečný odkaz daného světce spíše zatemní či z něho udělá tak trochu kýč. Úcta a zbožnost někdy dovedou pravé divy, jindy však mohou zdegenerovat v iracionální sentiment, v pouhé uctívání, z něhož mají užitek leda tak prodejci svíček a svatých obrázků.

O Janu Pavlu II. se často uvádí, že výrazně přispěl k pádu komunismu, aniž by se však blíže vysvětlilo jak. Povrchnější „vysvětlení“ spočívá ve skazce, kterak katolické a nacionalistické Poláky povzbudilo, že se jejich krajan stal papežem, dokonce prvním Slovanem na Petrově stolci – po dlouhé řadě Italů, Němců a Francouzů. Zavítal pak do vlasti, což Polákům dodalo jakousi „národně-duchovní viagru“, povstali proti režimu a ten se za pár let zhroutil. Někteří zbožnější vykladači nahradí viagru Duchem svatým, nicméně kauzalitu hodí na bedra blíže nevysvětleného působení vyšší moci, obrátí oči k nebi a zapálí svíčku. Mají rychle jasno.

V době vzniku Solidarity na počátku osmdesátých let tvořili v Polsku nejpočetnější věkovou skupinu lidé ve věku od 15 do 30 let. Tedy lidé mladí, kteří se narodili už v době komunismu. Kvůli industrializaci a urbanizaci rostl počet obyvatel měst a rostl též počet osob s vysokoškolským vzděláním. Polská společnost se stávala ve větší míře společností (demograficky) mladou a městskou, byť město a vesnici poutaly rodinné svazky. Nicméně dle všech sociologických zákonitostí, definovaných vědou západní i tou sovětskou marxistickou, měly industrializace a urbanizace vést k sekularizaci. V Polsku však nikoliv, ba naopak. I mladí lidé – přes zpočátku velmi urputnou snahu režimu o ateizaci – zůstávali křesťany. Což se týkalo všech profesí a sociálních skupin, včetně dělníků.

Mohlo se to dařit zejména díky tomu, že polská církev dokázala účinně operovat v terénu – kostel nebyl pouze místem nedělních bohoslužeb, ale též institucí kulturní a vzdělávací, centrem, kde člověk mohl získat radu a oporu i pokud jde o běžné každodenní hmotné strasti. Této operační efektivitě, kterou po celou dobu komunismu brzdily četné překážky a ústrky režimu, napomáhal i „laický charakter“ polského katolicismu, tedy to, že sami věřící jsou zde aktivním hybatelem a duší mnoha církevních akcí, na rozdíl od katolíků v Čechách, kteří často jen trpně čekají na „rozkazy shůry“.

Karol Wojtyła, mimo jiné horolezec, kanoista, továrenský dělník a divadelník, právě z tohoto prostředí vzešel a před svým zvolením papežem se na jeho chodu významně podílel. Dokázal si získat i dělníky z Nové Huti u Krakova, zaměstnance mamutího metalurgického kombinátu, u nichž komunistický režim předpokládal, že je objektivní podmínky práce a života v industriálním prostředí a ve městě postaveném záměrně bez kostela zbaví víry a učiní z nich třídně uvědomělý komunistický proletariát. Nastal však pravý opak – právě díky dlouholetému každodennímu působení krakovského arcibiskupa Karola Wojtyła a dalších kněží z jeho diecéze. A z Nové Huti se nakonec stala i jedna z bašt odborového opozičního hnutí Solidarita. Podobně se věci měly i v jiných částech Polska.

Inu, bez práce nejsou koláče. Bez tvrdé práce, bez vytrvalého úsilí v boji o duše lidí, úsilí navíc nebezpečného, režimem často „odměňovaného“ šikanou, perzekucí, ba smrtí (viz Jerzy Popiełuszko), by polská církev nikdy nesehrála tu roli, díky níž patří Janu Pavlu II. oprávněně mediální přídomek „bořitel komunismu“.

Dnešní člověk se však snadno „nechá svést k tomu, že na sebe a na svůj život pohlíží jako na sled senzací, které je třeba prožít, a ne jako na úkol, který je třeba splnit“. Citovaná slova pocházejí z encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus (Stý rok), vydané v roce 1991 u příležitosti stého výročí vydání encykliky Rerum novarum (O nových věcech), kde se papež Lev XIII. zásadně vyjádřil k sociální (dělnické) otázce. Jan Pavel II. se v encyklice Centesimus annus vyjádřil i k pádu komunismu a počínající transformaci.

„Vraťme se však k výchozí otázce: lze například říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost? Je snad modelem, který má být nabídkou zemím třetího světa, hledajícím cestu skutečného hospodářského a společenského pokroku?,“ ptá se Jan Pavel II. a pokračuje: „Odpověď je přirozeně složitá. Označuje-li se za ,kapitalismus‘ hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství, bude odpověď jistě kladná. […] Chápe-li se však pod pojmem ,kapitalismus‘ systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná.“

Škoda, že jsme při naší transformaci „vítěze nad komunismem“ lépe neposlouchali. Ušetřili bychom si možná rozkradené miliardy i současnou kocovinu z politického marasmu.

(Původně vyšlo v papírovém Babylonu v květnu 2011, mírně upraveno – úvod a závěr zbaveny pouze tehdy aktuálních poznámek.)