Hoši od Zborova, vy tu v zemi spíte, / vy se nikdy víc už domů nevrátíte, / vy se nevrátíte nikdy zpátky domů, / nezříte víc rodnou zem.

Tak nějak zní první sloka písničky, kterou napsal Karel Hašler. Kdysi byla velmi populární, ale do obecného povědomí se nevrátila ani po několika uvedeních televizního seriálu Bylo nás pět. Je pikantní, že ji v „prvorepublikánské“ restauraci plné členů Sokola a jiných vlasteneckých spolků zpívá bývalý c. a k. účetní šikovatel (Rechnungsfeldwebel) Antonín Bajza za vydatného přispění válečného invalidy – c. a k. infanteristy Zilvara. Nějakému rychlokvašenému národovci by to možná posloužilo jako záminka k sestavení petice, která by požadovala zákaz podobné blasfemie – případně celého seriálu.

Úspěch československé střelecké brigády v bitvě u Zborova (ukrajinsky Zboriv) dne 2. července 1917 byl mimořádný proto, že ruská branná moc se tehdy nalézala v naprostém morálním i materiálním rozkladu. Demokratičtí politikové v rámci Dohody a jejích spojenců se zklamali ve svých kalkulacích, že Rusko zbavené carismu dokáže lépe vzdorovat vojskům Centrálních mocností – došlo k pravému opaku a ruský „mužik“ se začal místo boje bratřit s „dělníky“ v německých a rakousko-uherských uniformách.

Není divu, že Kerenského ofenziva (nazvaná podle ministra války ruské Prozatímní vlády) v létě 1917 zkrachovala – vždyť i československá brigáda jako jedna z mála bojeschopných svazků na frontě představovala sotva setinu celkového počtu nasazených sil a záhy pocítila – stejně jako její protivníci od Zborova – hořkost ústupu. Na místní jména Volosivka, Jezerna a Domamoryči legionáři jistě nevzpomínali v dobrém.

Podle zákona paradoxu se Dnem ozbrojených sil ČR stal nikoli 2. červenec nýbrž 30. červen – výroční den slavnostní přísahy 21. a 22. pluku československých legií roku 1918 ve francouzském Darney – pod průhlednou záminkou, že téhož dne uznala francouzská vláda právo „Čechoslováků“ na samostatný stát. Lépe vystihl tuto volbu kolega Jan Galandauer, když 19. července 2002 napsal do LN: Bitva, nebitva, logika, nelogika, armádním funkcionářům se zkrátka nechce jezdit k pietním aktům a vzpomínkovým oslavám na Ukrajinu. K tomu lze jen dodat, že do oblasti, která byla od konce 18. století součástí habsburské monarchie.

Možná, že by měl předseda Poslanecké sněmovny ČR Jan Hamáček, který letošní 100. výročí zborovské bitvy přece jen nemohl opomenout a na Ukrajinu se vydal, z titulu své funkce navrhnout změnu data Dne ozbrojených sil. Zborov, kde se bojovalo, by se za jubilejní den hodil lépe, než Darney, kde se řečnilo a i jinak oslavovalo. Za sebe bych ovšem spíše klonil k výročí čeljabinského incidentu (14. května 1918), kdy českoslovenští legionáři pochopili, že bolševici v Rusku rádi podepisují nejrůznější smlouvy, které okamžitě vypovědí, jakmile se jim to jeví výhodným. Rozhodnutí vrátit se do Evropy vlastním pořádkem a ovládnutí transsibiřské železnice mělo pro „konečný úspěch československé věci“ (řečeno Masarykovými slovy) větší význam, než všechna ostatní vojenská vystoupení legií.

První a třetí československá republika zborovské tradice sice využívaly, ale tak zcela si s ní rady nevěděly – stejně jako současný establishment. Svědčí o tom i následující slova z jubilejní publikace Zborov 1917-1937: „Gestem nejnepochybnějším jest uvážená sázka života a dokumentem nejjistějším je smrt. V bezbarvém moři zbabělého času ční ostrov zborovský jako jedno z mála míst, na nichž oko spočívá v zadumání. Gesto statečnosti jest za všech dob vzácné, gesto oběti ještě vzácnější. Velmi se o to přičiňuje čas, aby vyhlazena byla stopa hrdinství, aby odstraněn byl příklad statečnosti, ale jest tady historie, jejímž úkolem jest, aby zachovala to, co zachováno býti má… Zdá se to teď tak zvláštní, jako by už to nebylo pravda. Vždyť čas se převalil jinam, a kdyby záleželo jen na čase, dávno už byla by památka tato pohřbena v hromadě shnilých květů pochybné úcty a zbylo by z ní jen označení v kalendáři. Vždyť uctívá-li svět nějakou památku, činí tak proto, aby se jí vyhnul, aby její účinek odstranil; činí to ze strachu, aby ta památka mu nepřekážela…“

Toto nenapsal nějaký „taky-legionář“ ani rychlokvašený národovec, ale bývalý c. a k. vojenský lékař a dodnes nedoceněný literát Jaroslav Durych, jehož památka měla být v pojetí komunistů rovněž vymazána z historické paměti. „Reakcionář, klerikál a germanofil“ (čti: konservativec, věřící katolík a stoupenec národnostního smíru) mohl mít na paměti i padlé z opačné strany zborovské frontové linie – c. a k. vojáky 35. (plzeňského) a 75. (jindřichohradeckého) pěšího pluku. A tady je nejspíše zakopán pes – chce si tato republika vůbec připomínat bitvu, kde se řízením osudu střetli v krvavém zápase krajané?

Mně osobně by to nevadilo; stačí odkázat na již zmíněného Karla Hašlera – pozdější oběť hnědého totalitarismu. On totiž kromě v úvodu citované a dnes téměř zapomenuté skladby o legionářích složil i jinou písničku, a sice o plzeňských „pětatřicátnících“. Její poslední sloku sotvakdo zná:

Na severu, kde Strypa běží, / pochovaný v zemi leží, / větérek mu nad hlavou, / zpívá píseň dumavou…

Podívejme se na mapu: Strypa je jedním ze severních přítoků Dněstru a na jejím horním toku leží – Zborov! A tak se s pojmem hoši od Zborova dokáže snad smířit i historik zabývající se v prvé řadě vojenskými dějinami habsburské monarchie…