Pracoval jsem devět let v České televizi, a když jsem tam v roce 1993 přestupoval z trochu jiné branže, můj šéf se mě zeptal: „Jestlipak vůbec víš, co je to televizní pořad? Na to je totiž přesná definice: Televizní pořad je časová výplň mezi dvěma reklamními bloky.“ Záhy jsem se přesvědčil, že tomu tak skutečně je. A taky jsem časem zjistil, že tahle smutná skutečnost není žádné polistopadové nóvum, že tu něco podobného už bylo. Zalistujme tedy proti času, do doby, kdy aspoň u nás ještě neexistovala žádná věda o médiích.

Jestli to není pravda, je to hezky vymyšlená historka o tom, jak prvorepublikový ministr a předseda agrární strany Antonín Švehla odbýval mladší spolustraníky poukazující na fakt, že Venkov, což byl jejich partajní list, se nedá číst a že by to chtělo vyměnit redakci. A Švehla prý pokaždé na to: „Pánové, klid. Dokud se Venkov dá rozřezat asi na takovéhle kousky, na venkově ho lidi budou odebírat dál.“ Tehdejší novinový papír byl ovšem jiný, dnešní hlazený a barevně potištěný se k zmíněnému účelu použít nedá a krom toho suché kadibudky má už jenom pár chatařů.

Tenkrát totiž každý vydával svoje noviny pod svým praporem, a tak jako by legendárního Pláničku nenapadlo chytat za někoho jiného než za Slávii, Ivana Olbrachta nebo Jana Švermu by nikdy nenapadlo napsat článek do Venkova – stejně jako Ferdinanda Peroutku do Rudého práva. A i kdyby snad chtěli, stejně by jim to neotiskli. Pravidla hry byla jasná, každý věděl, kdo za koho kope a kdo za koho píše. Co je na tom špatného a komu to dnes může vadit? Proč proti tomu mediální rozumbradové tak brojí? Nejspíš proto, že jasná a jednoduchá pravidla vadí leckomu, a tak si lovci v kalných vodách najali mediální stratégy, kteří zatáhli do hry postmoderní mudrlanty, a ti už celkem úspěšně zpochybňují, že dvě a dvě jsou čtyři, aniž by tušili, pro koho vlastně pracují.

Dnešní migrace novinářů je zarážející a podle mého soudu i nemravná. A už vůbec mi nejde na rozum, že metou spousty novinářů – prohlašují to dokonce už studenti žurnalistiky – je teplé místečko tiskového mluvčího nebo ještě lépe mediálního poradce či experta. Tak to už se ta novinářská fakulta může rovnou přejmenovat na vysokou školu mediálně manipulační. To že je naplnění svobody tisku, dělat hlásnou troubu svému nadřízenému a žehlit na veřejnosti jeho kopance?

Mediální rozumbradové do mě pořád hustí, že novinář vlastně nemá právo projevit názor, že má podávat objektivní informace. Ale co je to objektivnost? Pouhá fikce. Nikdy nic takového neexistovalo a existovat nebude. Absence názoru tu fikci ve skutečnost nepromění. Referovat o něčem sine ira et studio, bez hněvu a zaujetí, je ovšem něco jiného než si hrát na objektivitu. Taky mě vždycky pobaví upozornění, že „názory otištěné na této straně nemusejí nutně vyjadřovat stanovisko redakce“. Jsem nadprůměrně pilným čtenářem novin a posluchačem zpráv, ale za posledních patnáct let jsem ještě nikde na žádné otevřené stanovisko redakce nenarazil.

Když o něčem načerpám poznatky, pak si přece o té věci i proti své vůli musím něco myslet. A nejsem-li schopen něco si o ní myslet, pak o tom nemám co psát do novin nebo mluvit do rozhlasu. Od člověka, který mi zprostředkovává obraz světa, požaduju, aby myslel hlavou. Svou vlastní, protože jinak je jen nastrčená loutka. Deklarovat, pro koho píšu a vycházím a pro koho ne, je přece poctivější než se tvářit, že vysílám pro všechny a pro nikoho zároveň.

Zlatá doba, kdy jeden novinář psal pro národní socialisty, druhý pro agrárníky, třetí pro komunisty a tak dál. Bylo v tom jasno. Dnes všichni píšou pro zadavatele reklam, takže je v tom taky jasno. Akorát ne na první pohled. Případy, kdy článek na poslední chvíli vypadne nebo se musí zkrátit na polovinu a ustoupit reklamní ploše, jsou běžné. Každé médium také někomu patří a každý majitel neboli mediální magnát potřebuje vycházet s politickou mocí, aby prosperoval. Magnát podporuje určitou politickou sílu, která zas podporuje určitou lobby, jež si v magnátově deníku zaplatí celoroční reklamu, čímž ho drží nad vodou, a redaktoři tudíž nemají nárok vyjadřovat se kriticky o celoročně inzerovaném šuntu. Vždyť je to tak průhledné! Proto mediální stratégové tak pilně a neúnavně mlží. Tak třeba Lidové noviny a Mladá fronta Dnes jsou jeden podnik. Podle tržní logiky a současných ekonomických trendů by se měly oba deníky sloučit v jeden a nazvat se dejme tomu „Lidová fronta zítra“. Jenže to zdání konkurence je pro majitele asi výhodné, protože vytváří falešný obraz nezávislosti.

Určitě i dnes za muži a ženami v postavení klíčovém, jaké míval Antonín Švehla, chodí deputace, že ty noviny nebo časopis jsou fakt blbý a nedají se číst. A já to jasně vidím před očima, jak jim dotyčná kompetentní osoba říká: „Dámy a pánové, klid. Dokud nám koncern X a monopol Y zadávají reklamu, vycházíme dál a je úplně jedno, co píšeme a jestli to lidi vůbec čtou.“

Dovolte mi proto, milí mediální magnáti, jeden zlepšovací návrh. Jestli se věci mají opravdu tak, moje předplatné vás věru nevytrhne. To mi ty noviny rovnou můžete házet za dveře stejně jako balíky reklam, které nestačím odnášet do popelnice.

Babylon 10/XV., 12. 6. 2006