Rozhovor Babylonu se spisovatelem Janem Novákem

* V čem je nové druhé rozšířené vydání mašínovské ságy Zatím dobrý, které teď vydaly Paseka spolu s Argem?

Vydavatelé tomu říkají přepracované vydání. Přibylo tam nějakých třicet stránek, což by bylo u knihy běžného rozsahu celkem hodně, ale u sedmi set stran to je necelejch pět procent textu. A taky jsou tam upravené některé faktografické věci, které jsem nevěděl nebo které vyšly najevo později.

 

* Čeho se týká těch třicet stránek textu navíc?
Jsou to věci inspirovaný novými zjištěními – třeba to, co se odehrávalo po těch dvou útocích skupiny bratrů Mašínových na stanice SNB v Čelákovicích a v Chlumci nad Cidlinou v září 1951, kdy se to řešilo na úrovni ministra vnitra, což se dosud nevědělo. Když tedy někteří zpochybňovali diversní činnost Mašínů doma tvrzením, že neměla vůbec žádný dopad, tak ona pochopitelně dopad měla. Vystrašení komunisté následně vypracovávali různé směrnice na to, jak se mají policisté chovat v noci apod. Nově tam je také zapracována anabáze sestry bratří Mašínů Zdeny bojující s restituční byrokracií v Kolíně o to, aby dostala své dvě osminy z rodného statku otce generála Mašína v Olšanech. Zásadní změnou v knize je interpretace spolupracovníka protektorátní odbojové skupiny Tří králů Paula Thümmela, takzvaného agenta A-54. V prvním vydání jsem jeho charakteristiku sežral i s navijákem od generála Moravce, ačkoli Thümmel byl člověk, který se minimálně přiživoval na obě strany. Zásadní historická práce o agentu A-54 je od otce a syna Kokoškových.

 

* To jsme ovšem v období druhé světové války. Proč jsi do příběhu bratří Mašínů a třetího odboje zahrnul i druhý odboj a protektorát?
Já tam mám už i první světovou válku, ve které se skvěle předvedl otec bratří Mašínů. To byl voják tělem i duší. Mně se prostě zdálo, že příběh celé rodiny Mašínových určitým způsobem vyjadřuje dějiny Československa. A jejich otec jim nasadil laťku strašně vysoko, což bych řek je psychologickej klíč ke všemu, co všechny tři jeho děti později dělaly a dokázaly.

 

* Jak jsi se tedy dostal k Mašínům?
Náhodou. Psal jsem s Formanem jeho autobiografii. Vždycky jsem něco napsal v Chicagu a pak jsem mu to vezl ukázat do Connecticutu. Jednou jsem tam přijel a on mi povídá, dneska nebudeš spát. A dal mi knížku Oty Rambouska Jenom ne strach a já ji opravdu zhltnul přes noc, i když je to vlastně do značný míry jen přepis záznamu Cesty na severozápad, který si po svém útěku Mašínové pořídili na Floridě – vlastně to napsal Radek, a ti ostatní to pak jen posvětili. Rambousek k tomu dopsal krátký úvod a nějakou poesii – „jenom ne strach“ je citát ze Seifertovy protinacistický básně, která se má Mašínům vynořit v hlavě, když leží v beznadějný situaci v obklíčení v lese u Waldowa. K tomu ovšem Mašíni poznamenávají, že něco podobného se jim tehdy hlavou rozhodně nehonilo. Rambousek pak k tomu přidal ještě krátký dovětek. Když jsem ovšem tu knihu dočet, vířila mi hlavou spousta otázek a říkal jsem si, že je to fantastický příběh, a přitom není zdaleka vyčerpaný – je jen nakousnutý. Miloš to dostal od Rambouska s dopisem, jestli by o tom nechtěl natočit film, ale tahle látka vůbec není Milošova parketa. V dopise bylo i telefonní číslo a já Miloše donutil, aby Rambouskovi zavolal, jestli by mu nedal kontakt na Pepíka Mašína, kterého mimochodem Forman dávno znal z Poděbrad, kde spolu chodili do školy. Zavolal jsem mu a dohodli jsme se, že se sejdeme. Takže takhle jsem se k Mašínům dostal. Mezitím vyšla ta knížka o Formanovi, Pepíkovi se líbila, a tak souhlasil s tím, abychom si sedli, a já se ho začal vyptávat na věci, které mě zajímaly, a on mi upřímně odpovídal i na nejintimější otázky. Nakonec jsme se dohodli, že napíšu takovou zbeletrisovanou versi toho příběhu.

 

Geronimo, náčelník Apačů.

 

* To bylo z kraje 90. let?
Jo, nějak těsně po listopadu, kdy Nezávislé tiskové středisko vydalo Rambouska, tuším v lednu 1990, a já to dostal vzápětí potom.

 

* Nahrával sis hovory s Josefem Mašínem na diktafon, nebo sis dělal poznámky?

Dělal jsem si poznámky. Asi dvakrát nebo třikrát jsem letěl na víkend do Kalifornie a chodili jsme spolu do kopců, kam Pepík vyrážel každý den. Pak jsem byl i v Olomouci, kde jsem strávil nějakou dobu s jejich sestrou Zdenou, která je stejně velká osobnost jako její bratři, a která to tady vlastně za rodinu odskákala – a protože tu zůstala, umí mimo jiné také oslovit zdejší společnost, narozdíl od Mašínů, kteří pamatují Československo jenom z doby svého mládí. O ní, její matce a všech těch, co zůstali tady a co se na nich režim vyřádil, je poslední část knihy. Zdena se svým manželem Rudolfem Martinem psala takové rodinné kroniky, které později vyšly v knize Čtyři osudy. V ní píše o dalších členech rodiny Mašínů: o babičce Emě, o mámě – ženě generála Mašína, o bratrovi matky Ctiborovi Novákovi a o svých vlastních osudech. Až pak jsem jel do Clevelandu za Radkem, kterému se zpočátku ta beletristická forma moc nezdála, ale který to se mnou taky docela ochotně celé probral a který mi řekl spoustu zajímavých věcí. Nakonec to je tak: Pepík má dvě knihy, tu mojí a posléze ještě své dcery, Radek měl ten Rambouskův přepis svých záznamů a paní Zdena napsala ty Čtyři osudy. Takže každý ze sourozenců má svoji versi.

 

* S jinými aktéry kolem skupiny jsi nemluvil?
Ne.

 

* Ani s Milanem Paumerem…
Bohužel ne. On už žil tady a já byl v té době v Americe. Ale v Kolíně žije pan Povříslo, soukromý mašínovský badatel, který celou dobu pilně objížděl všechny žijící aktéry a natáčel s nimi rozhovory, a pak mi to dal nezištně celý k disposici, takže materiálu jsem měl opravdu hodně. Plus také dokumenty, které natočil Martin Vadas. Potom, když jsem už měl rukopis, tak jsem to dal přečíst všem třem sourozencům. Pepík mi tam opravil jen nějaké reálie, já tam třeba splet různý pistole. Zdena mi taky opravila jen pár maličkostí, ale zajímavý bylo, že ty scény, které jsem musel opravdu postavit sám, celé je vymyslet, jako je třeba setkání v zahraničí Josefa se Zdenou, kdy se ona rozhoduje, zda zůstane venku, tak těch se nikdo vůbec nedotkl. Od Radka reakce nepřišla. Když pak kniha vyšla, začal jsem jezdit okolo Radka za dcerou do Princetownu a vždy jsem u něj přespal – Cleveland je tak na půl cesty mezi Chicagem a východním pobřežím. Vozil jsem mu český buchty od mojí mámy nebo uzeniny od českého řezníka v Chicagu, který v Clevelandu nebyly, a taky jsem mu vzal Zatím dobrý – už pěkně vytištěný a svázaný. Takže byl nucený si to přečíst a povídá, že to docela jde, až na pár blbostí – třeba že tam je špatně posloupnost jeho manželství, ale že to je úplně fuk. Pak tam taky byla fotka, kde bylo napsáno, že je na ní Radek se svou dcerou, ale on to byl syn, který měl dlouhý vlasy. Já měl ovšem tyhle informace od Pepíka. V téhle nové versi je to všechno opravený. Milan Paumer to pak četl až po vydání, a líbilo se mu to – mám to od něj podepsaný s dovětkem „ten třetí“.

 

* Rukopis byl delší, než jak to vyšlo?
Jo, vyškrtl jsem asi ještě dvě stě stránek – například to, jak Pepík obchodoval v Africe se zbraněma. To je taky fascinující příběh včetně toho, že ho v Ugandě málem sežrali lidojedi. Idi Amin přestal platil Keně železniční poplatky a Uganda, která nemá pobřeží, nemohla svou ohromnou sklizeň kafe dostat ven. Pepík v Africe obchodoval s letadly a každý rok navštívil aspoň jednou všech padesát afrických zemí – on je ve všem strašně důslednej. Když zjistil, že Uganda má obrovský zásoby toho nejlepšího kafe, které nemůže prodat za hranice, zorganizoval letecký most zaplacený lidmi, kteří to kafe pak prodali dál, a všechno to odtamtud vyvez. Zorganizoval to úplně jako vojenskou operaci: do Ugandy si přivezli veškerý vybavení, od aut až po tužky. Jenže v zemi zuřil boj mezi různejma frakcema, v podstatě o prachy, mezi ministrem zemědělství a Idiho lidmi, a Pepík skončil se svými společníky v Nakasero Barrack, kde se děly i kanibalský excesy. Seděli tam asi tři dny a Pepík hned vyhlásil hladovku. Jeho společníci pak z Ugandy okamžitě zdrhli, což Pepíka ani nenapadlo. On ten byznys prostě musel dodělat, ale radši se rovnou nastěhoval k Idi Aminovi do vily na březích Viktoriina jezera se slovy: „Hele, mě tady málem sežrali ti tvoji lidi, tak já teď budu bydlet pár dní u tebe.“ Idi se prý smál. Celá Pepíkova africká anabáze je skvělý příběh, ale do knihy o Mašínech se nehodila. Použil jsem to pak do knihy Za vodou, což jsou rozhovory se zámořskými Čechy. Vyšlo to asi před rokem.

 

 

* Jací bratři byli?
Oba byli těžcí frajeři, rovní, měli takový dost suchý smysl pro humor, oba se úplně stejně smáli, byli bystrý a měli úplně neskutečný příběhy, které by se všude jinde v jiných rodinách tradovaly generace, zatímco z nich padaly jen tak mimochodem – co oni zažili, to je neuvěřitelný. Vždycky, když jsem s nima byl, tak jsem žasnul nad nějakou novou další věcí, kterou jsem netušil. Také byli, hlavně ze začátku, neuvěřitelně činorodý, aktivní a hledící dopředu.

 

* Když skončili v armádě, začali podnikat na zelené louce.
Jo, a hned se spálili – společník je podvedl. Pak se rozešli. Ctirad, jako starší, držel vždy takovou tu rodovou linii, zatímco mladší sourozenci, na které není už ten tlak rodičů tak upjatý, už je filtrovaný starším sourozencem, jsou zpravidla uvolněnější, víc do světa. Takže Pepík byl schopný vydělat sto milionů dolarů a k tomu pak dodá, že u otce by s tímhle moc nepochodil, že pro otce byla důležitá služba společnosti. On mi jednou přímo řekl – já vlastně vydělávám prachy na jinejch lidech, z toho by náš otec moc velkou radost neměl. Naproti tomu Radek jakoby táhnul ten mašínovský ethos mnohem víc, a proto taky možná takovou díru v byznysu neudělal – byl omezený rodinejma tradicema a etikou. On byl vlastně vynálezce, sestavil kamínka, která spálí veškeré zplodiny z autogaráží, takže majiteli zaplatí za to, že si to od nich odveze, a on s tím pak může vytápět, třeba skleníky. Pepík ovšem vždycky říkal, že brácha má koně za vozem jako každý vynálezce, že zdokonaluje už dokonalou věc, místo aby se věnoval marketingu. Marketing ale pro Radka nebyl. On nebyl ochoten někomu něco vysvětlovat, myslel si, že poctivá práce se prodá sama a nepotřebuje k tomu žádná obchodní čarování.

 

* Sledovali politiku?
Z americký politiky byli dost znechucení – měli tak vysoký nároky, že máloco v jejich očích obstálo. Radek byl ovšem vášnivej čtenář – historie, vojenství, vědy…

 

* Nebýt ovšem Ameriky, tak už Západ neexistuje.
V minulém století každopádně, ale nejsem jsem si už jist, zda to stále platí – dneska to je země tlustejch lidí na práškách, hodně rozmazlenejch.

 

* Když byl Vietnam, to už byli z armády.
Jo. „My jsme z armády odešli, protože nebyla žádná válka,“ říkali, když jsme se o tom bavili. Kdyby věděli, že vypukne válka ve Vietnamu, tak by v armádě zůstali. Pepík se pak zamyslel a povídá: Kdybych v armádě zůstal, tak jsem to mohl jako emigrant s přízvukem dotáhnout maximálně na nějakého plukovníka, a teď bych seděl na pensi někde v karavanu na Floridě…

 

* Zatím dobrý bylo přeloženo do maďarštiny. Vyšlo to ještě někde jinde?
Ne. I v Čechách s tím byl problém. Já to nabídl šesti špičkovým nakladatelům, kteří to odmítli, než to vzal Pluháček. To rozšířené vydání teď udělal Láďa Horáček spolu s Argem a vypadá to výborně.

 

* Jaká reakce byla na Mašíny v Maďarsku?
Prý vyšly nějaký nadšený kritiky a je to skoro vyprodané, připravuje se tam další vydání. Ono to vlastně šlo celé přes Slovensko – nakladatel pan Szigeti sídlí v Dunajské Strede a nakladatelství Kalligram je v Bratislavě. Přitom je to vedle slovenské produkce třetí největší maďarské nakladatelství. Co se týká samotnýho Slovenska, na rozdíl od Čechů a slovenštiny Slováci běžně čtou v češtině – slovenskou verzi nepotřebují.

 

* Příběh Mašínů by měl hlavně vyjít v Polsku, kde nás pořád berou tak trochu za Švejky.
To bych taky rád, ale bohužel zatím nikdo odtamtud nezavětřil.

 

* Chystá se filmová verse?
Oslovil jsem Tomáše Mašína, jehož film Tři sezóny v pekle se mi líbil, a on se nadchl a maká na tom. Už dostali i prachy z grantu, ale pořád schází ještě asi milion eur, aby to mohli začít točit.

 

* Kde jsi vyrůstal?
Já jsem z Kolína a když mi bylo šestnáct, tak jsme utíkali před fotrovou defraudací v kolínský rafinérii.

 

* O co šlo?
To je trochu komplikovaný. Otec se narodil jako čtvrtej syn v rodině nějakého Paloučka. Babička měla sestru, která nemohla mít děti, bylo to taková středostavovská rodina, a tak ho k ní dali v osmi měsících na vychování. Otec tak vyrůstal s tetou a jejím mužem Novákem, což ho myslím psychicky na celý život dost poznamenalo. Dědeček Novák byl za války členem Obrany národa, měl doma pistoli, byl odsouzenej k trestu smrti, přežil koncentrák a po válce se stal starostou Velkého Oseka za národní socialisty, takže ho v osmačtyřicátým vyhodili úplně ze všeho, včetně sadařskýho spolku. Otec se pochopitelně nedostal na školu, neměl žádný vzdělání, pracoval v nakládací četě v kolínské rafinérii, válel tam sudy s asfaltem a vzal si do hlavy, že když ho režim takhle poškodil, bude mu škodit taky. Když mu pak svěřili závodní kampeličku, zpronevěřil během třinácti let milion korun, což byly tehdy strašný prachy.

 

* Měl jsi aspoň z toho něco?
Jo, já vyrůstal se stříbrnou lžičkou v hubě. Třeba fotbalový míč, s takovou tou černobílou šachovnicí, to bylo tehdy bohatství. Já ho měl, hráli jsme s klukama fotbal, míč nám spadl do Labe, a my se ho ani nesnažili vylovit, otec mi prostě koupil jinej. V tý kampeličce, když pak byly dvě třetiny vkladů v hajzlu, nemohl to otec už dál ustát, takže nás odvezl na čtyřdenní výlet do Vídně. To bylo v sobotu a v pondělí se to provalilo. Lidi, kteří měli otce dozorovat, z toho měli průšvih – a jeden jeho kamarád z dětství za to dokonce dostal podmínku a hodně těžce to nesl, takže ono to moc veselý nebylo. Jinak ale šlo o státní peníze, nikdo osobně nepřišel ani o korunu. Navíc otec ty peníze většinou prosázel, takže se to státu vrátilo, i když někomu z těch peněz taky pomohl. Tuhle historii popisuju v knížce Milionovej jeep.

 

 

* Srpen 1968 jsi zažil?
Ne, byli jsme s mámou a se ségrama na dovolené v Bulharsku.

 

* V rozhodnutí emigrovat srpen 68 nehrál roli?
Matka ani já jsme o té otcově anabázi nevěděli. Dozvěděli jsme se to až ve Vídni a pro mámu to byl ohromný šok. Ten první den jsme se ubytovali v takovym malym hotýlku a pamatuju se, že tam byly dvě ložnice, rodiče se v jedný zavřeli snad na tři hodiny. A teď se zvyšovaly hlasy a máma brečela a pak zase hádka. Já myslel, že se rodiče rozvádějí. Pak vylezl otec a oznámil nám, že nemůžeme jet zpátky, protože by ho doma zavřeli.

 

* Ve straně otec nebyl.
To vůbec, on ten režim skutečně nenáviděl. A rád ho dráždil. Pořídil si bílý jeep, s kterým jsme jezdili z Kolína na fotbalová utkání, vždycky stáhnul střechu a triumfálně objel náměstí a já v ruce držel sparťanskou vlajku. Otec si v Kolíně vytvořil to, čemu Němci říkají Narrenfreiheit, takovej ten mentální prostor, kde si mohl dělat, co chtěl, takže normálně křičel na lidi: Ty komunisto posranej! A všechno mu to procházelo – v 60. letech.

 

* Ty užs tehdy věděl, o co jde?
Jo, že to je zločineckej režim, to bylo u nás jasně daný od začátku.

 

* Měl jsi dlouhý vlasy, poslouchals rockovou muziku?
Jasně. V roce 66 jsme chodili na Zimák, zimní stadion, na Matadory a byli jsme z nich úplně odvázaní. Na gymnásium jsem chodil s Jiřím Kamenem, pozdějším spisovatelem, on už měl ve třeťáku hustej plnovous a jednou za mnou přišel a povídá, hele, já ti něco pustim! A pustil Jimmiho Hendrixe – to byla strašná pecka.

 

* Zůstali jste tedy ve Vídni. Co bylo dál?
Velice rychle nám došly peníze, takže jsme skončili v uprchlickém táboře v Traiskirchenu. Otec pak deset měsíců přesvědčoval Američany, že jeho defraudace byla politicky motivovaná.

 

* Přesvědčil?
Nakonec jo. On byl fakt velice schopný. Po těch deseti měsících jsme dostali asyl ve Spojených státech. Takže po roce v Rakousku jsme přijeli do Chicaga, otec tam začal dělat v nějaké továrně, dvanáctky, aby nás děti mohl poslat do školy, a postupně jsme zapadli do takové té americké středostavovské vrstvy.

 

* Jaké bylo Chicago 70. let?
Tehdy to bylo ještě dost český město. V jedné čtvrti, které se dodnes říká Pilsen a která je dnes čistě mexická, museli ještě po 2. světové válce skládat pošťáci zkoušku z češtiny.

 

* To byli Češi ještě z monarchie?
Často jo, a pokud vůbec mluvili česky, tak to byla archaická čeština jako z Haška. Někteří se nepovažovali ani za Čechy, ale za Bohemians – do Ameriky odešli ještě předtím, než vzniklo Československo. Ještě nedávno jsem tam dělal s člověkem, který se jmenoval Kucera, a já mu povídám – ty jsi asi českého původu? A on na to – tak to teda ani náhodou, já jsem Bohemian.

 

* Bohemians jsou v Praze taky, ve vršovickém Ďolíčku.
Jasně, Bohemians 1905. Já hrál fotbal za Spartu Chicago. Existuje tam taková etnická liga, kde maj Češi svůj tým, taky Poláci, Němci nebo Jamajčani… A hrajou mezi sebou docela vášnivý zápasy. Když tam vhazuješ aut, občas dostaneš po hlavě deštníkem, protože diváci stojí přímo u lajny.

 

* Slavia Chicago neexistuje?
Bohužel ne, ale je tam třeba Slovak Club.

 

* Jak dlouho jsi to hrál?
Já hrál za juniory, občas za áčko. To se hrálo za 20 dolarů, večeři a všechno pivo, cos dokázal vypít v klubovým baru. Pak jsem šel na školu a hrál jsem jenom za universitu. Za Spartu už to bylo neúnosný – já kalil do noci v hospodě a ráno pro mě přijel trenér Charlie Fajkus, že mě potřebuje na zápas…

 

* Ve Spartě Chicago hráli jen Češi?
Jo a bylo tam i pár ligovejch hráčů, jako třeba Miro Roder, kterej hrál za Duklu. Měl neskutečnou mordu z trestňáku, takže pak hrál za Chicago Bears v americkém fotbalu, protože tu šišku kopal do strašný dálky. Nebo Miro Rys z Kladna, kterej hrál v 50. letech za nároďák hokej i fotbal. Měl dva syny, ten starší hrál ve všech americkejch výběrech, pak ho poslali hrát do nějakého špičkového klubu do Německa, tři kluci jeli společně a zabili se na autobánu. Mladšího syna pak zase zastřelili v rámci válek nějakejch chicagskejch gangů, takže pan Rys přišel o oba syny a po listopadu se vrátil do Kladna. Teď mi vyjde knížka Hic a kosa v Chicagu, kde jsem shrnul věci, které jsem napsal o Chicagu. Je to dost autobiografický.

 

* S kým ses kamarádil?
Přijdeš tam a neumíš anglicky, takže je těžký balit holky atd. Já měl ale štěstí, že jsem hrál ten fotbal dobře, a tak jsem měl přes něj kamarády i Američany. V Ciceru, Illinois nás bylo na střední škole šedesát, Čechů a Slováků, takže s holkama to tam šlo. Jak jsem pak začal vplouvat do toho americkýho života, tak se nejlepší kamarádi stávali Američani. To české Chicago byla strašná vesnice. Když člověk šel v sobotu k řezníkovi pro jitrnice a byly moc peprný, tak jsi okamžitě věděl, že řezník si pěkně líznul, což nejspíš znamenalo, že mu včera zase vyváděla žena…

 

* Zažils v Chicagu ještě dojezd 60. let?
Zažil, v roce 1970 to tam ještě jelo – drogy, láska, to tam všechno bylo. Muziku jsem ale poslouchal hlavně černošskou. Zažil jsem tam ještě Muddy Waterse a Magic Slima, což byla první generace, která přišla od Mississippi do Chicaga.

 

* To byly černošský kluby?
Jo, třeba v Checkerboard Lounge mívali v pondělí jam session, kde se v ohromným kotli vařily fazole a byla tam úžasná atmosféra. To bylo ještě v ghettu na jižní straně Chicaga. Ti muzikanti tam ještě bydleli, i když prachy jezdili vydělávat na severní stranu, kde už hráli pro turisty.

 

* Kdy to šlo do háje?
Checkerboard zanikl nebo se přestěhoval do jiný části asi před pěti, šesti lety. V posledních patnácti letech tam zbyly už asi jen dva nebo tři takovýhle bary – v 70. letech jích tam bylo třeba ještě patnáct. Dneska už je to všechno jenom takovej kasamač pro turisty.

 

* Žiješ ještě v Chicagu?
Mám tam barák s nájemníkem, který táhne hypotéku, tak jsem už tři roky tady – se ženou a dcerou, syn zůstal tam. Potom, co se mi tam nepodařilo vydat Mašíny, jsem na Ameriku trochu zanevřel. Do tý doby jsem tam měl s knížkami docela slušný úspěchy, ale tohle mě docela naštvalo, protože si myslím, že to je právě takový americký příběh.

 

* Proč to nikde nevzali, bylo to moc tlustý?
Agentka mi napsala,že se jí ta kniha strašně líbí, ale že si nemyslí, že to může prodat – že to je pro Američany příliš odtažitý téma.

 

* To bych řek naopak – klasický černobílý žánr boje dobra se zlem…
Jasně, příběh, kdy malý porazí velkého, je v Americe vždycky v oblibě.

 

* Nebylo to i tím, že je intelektuální třída v Americe doleva?
Že jde mašínovský příběh proti takovýmu tomu hlavnímu intelektuálnímu proudu, mu taky nepomohlo. Ale ono se to v češtině líp i čte, protože třeba jazyk marxismu zní v angličtině docela srandovně, což je tím, že v žádný anglosaský zemi nevládli komunisté.

 

* Jak jsi se dal dohromady s Formanem?
Dělal jsem v jedný telefonní společnosti, když mi Forman zavolal. Připravoval tehdy Valmonta se svým kamarádem Jean Claude Carriérem, a sháněli někoho, kdo by jim přepsal dialogy. Bylo to docela komplikovaný, ale nakonec to klaplo a já s nima ten scénář psal, takže se od tý doby známe – vlastně jsem u něj vychodil takovou soukromou filmovou školu, jak jsem se mu koukal přes rameno během celýho filmu, od scénáře po střižnu. On to tedy všechno točil takovým tím způsobem, kdy se absolutně nešetří na materiálu, měl každou scénu pokrytou z nejrůznějších úhlů, takže ve střižně se ještě daly dělat i zásadní změny ve scénáři. Pak mě vyhodili z práce, potřeboval jsem peníze na živobytí, tak jsem Milošovi navrhl, že bych s ním napsal jeho životopis – já totiž věděl, že měl život jak román. Jak jsme dělali na tom scénáři, tak já byl u něj na farmě, po večerech jsme hráli kulečník, kecali jsme, já vyzvídal, on všechno odrážel vtipem, ale pak když jsem za ním zašel s tím nápadem napsat knížku, tak mi řekl: „No když ti to pomůže…“ A začal mi vyprávět, jaký to opravdu bylo, když přišel o rodiče a jak si ho potom různý příbuzný předávali… To je opravdu dojemnej příběh. Z toho vyprávění a z útržků těch rozhovorů u kulečníku jsem pak v Chicagu napsal první část knihy a přivez jsem to do Connecticutu. Miloš seděl v rohu, já hrál kulečník a koutkem oka jsem ho pozoroval, co tomu říká. A on najednou vstal a povídá: „Takže to je můj život, jak ho prožil Jan Novák.“ Ale líbilo se mu to, takže pak jsme si sedli a já ho vyslýchal a nahrával jsem si to. Mám s ním natočeno asi dvacet pásků. Kniha pak vyšla všude po světě a já z toho žil několik let.

 

* Před novináři nebo na veřejnosti Forman vystupuje jako balík. Dělá si legraci nebo to je nějaká jeho obrana?
On hlavně nechce vystupovat jako intelektuál, a taky ho samozřejmě novináři iritujou. Jemu je v podstatě jedno, co se o něm říká – za každejch okolností je svůj. Já ho viděl v různých situacích, s nejrůznějšíma lidma, před kterýma si jiní sedají na zadek, ale on se vždycky chová po svym. Chodit s ním třeba po New Yorku byl zážitek. Třeba potkáme takového mužíka – byl to takovej ptačí muž s těkavým pohledem, který rozhazoval rukama – a Miloš se s ním dlouho srdečně baví a pak jdeme dál a Miloš povídá: „To byl skoro Mozart, strašně dlouho jsem se rozhodoval mezi ním a Tomem Hulcem.“ To by ovšem byl úplně jinej film… Nebo přijedu k Milošovi a čtu si román od Philipa Rotha a on povídá: „Jaká je ta knížka? A nechceš se s tím Rothem setkat? Tak já ho pozvu na večeři.“ A večer přijedou na večeři Kissinger a Philip Roth. Jindy zase třeba Jim Carrey.

 

* Zajímaj tě sportovci?
Jo a mezi špičkovými sportovci je i hodně intelektuálů. To znamená lidi, kteří přemýšlejí o tom, co dělají, jako třeba Dominik Hašek. Ono se říká, že sport je z 50 % záležitost nějakých fyzických parametrů a z 50 % mentálních, a že těch prvních padesát procent je vlastně taky mentalních.

 

* Co Havel, který je antisportovec?
To asi je, i když v mládí dělal toho kulisáka…

 

* Jak ses dostal k dokumentu Občan Havel jede na dovolenou?
Přeložili do angličtiny jeho Audienci a Vernisáž – všude po světě se tyhle Havlovy hry hrály, ale anglicky ne, tak jsem se podíval na překlad a byl dost špatnej, plácal se mezi britským a americkým idiomem. Takže jsem sedl a přeložil to do americký angličtiny. Jednou dobou jsem dělal v sodovkárnách a můj boss byl dokonalej Havlův sládek – úplně jsem ho při překládání slyšel. Pak se to hrálo po celý Americe. Mezitím Havel napsal předmluvu k mý knize Milionový jeep, takže jsme o sobě věděli. Když jsem přijel začátkem prosince 1989 do Prahy, ještě jsem stihnul poslední demonstraci na Václaváku a poprvé jsem si s Havlem potřásl rukou. To bylo v galerii u Řečických. Pak jsem sem začal jezdit, chtěl jsem, aby se děti naučily česky, a bylo mi jasný, že v Americe se mně to nikdy nepodaří dosáhnout. Řekl jsem si, odvezu je sem, dám je do český školy a bude po ptákách. To bylo ve školním roce 92 nebo 93, hrály tady hokej za Slavii, naučily se dělat taháky a strašně je to otevřelo. Syn mezitím studoval fotografii a film. Filmový dokument je vždycky o dvou věcech: mít přístup k někomu zajímavýmu a mít na to prachy. Prachy jsem sehnal a řekl jsem si, je tady Havel, ke kterýmu mám přístup, a vzpomněl jsem si na esej, který napsal o svý dovolený v roce 1985, takovou suše sarkastickou zprávu, která je výborná. Zašel jsem za ním a povídám mu, jestli by mu nevadilo, kdybych tuhle příhodu filmově zrekonstruoval. On na to, že na té dovolené byl s jednou dámou a že by to bylo nefér vůči jeho ženě. Já na to, že to o té dámě nebude, ale když tam někdo řekne její jméno, že to tam nenechám. On na to, že tedy dobře. Jméno té dámy se tam pak objevilo, ale nikdo si toho moc nevšiml. Ta příhoda se odehrála v srpnu 1985, kdy se v Praze konala spartakiáda, a říkal jsem si, že by bylo perfektní ten příběh něčím takovým zarámovat. Takže jsem se zašel podívat do Český televize na zprávy z tý doby a našel jsem tam perfektní materiál, sklizeň probíhá přesně podle plánu apod., ČT ale chtěla 5 000 eur za minutu těchhle svých sraček. Já jim na to povídám, když mi dáte pět tisíc eur za minutu mýho materiálu, tak se dohodneme. Oni se zasmáli, cynicky, ale pak jsme se přece jen dohodli, že uděláme bártr – oni my daj sedm minut svého archivu a já jim za to dám práva na svůj film na deset let. Mě hlavně zajímalo, jak to tady za normalizace probíhalo na lidské úrovni, co to bylo za lidi, kteří tomu režimu sloužili a jak ovládali jinak soudný lidi pomocí výjezdních doložek a podobných nesmyslů. Havel mi dal tip na takovýho místního policajta, který ho na Hrádečku hlídal, možná jsi ho tam zažil, nějakého Dvořáka. Složil jsem s ním fůru sena a vypil basu piv, než jsem ho ukecal, aby mi to popsal na kameru, jak to celé vnímal on – ten člověk je z podobného světa jako Bohdan Holomíček, je z rodiny ukrajinskejch Čechů, kteří se sem po válce vrátili a oni je vysadili do pohraničí. Bral to u policie strašně vážně a padaly z něj neuvěřitelný věci, třeba o převratu v listopadu 89 povídá: Já jsem chodil na všechny možný školení a oni nás vůbec neseznámili s tím, že se něco takového jako revoluce může stát!

 

* Neseznámili ho, takže nebyl schopen reagovat – dodnes.
Pochopitelně. Když se Havel stal prezidentem, tak to byl asi dost velkej happening, dost si to užíval a jednou taky vyjel na exkurzi do Trutnova. Někde u silnice stál i Dvořák a řídil dopravu. Havel ho poznal, nechal zastavit celou tu prezidentskou kolonu, vylezl ven a šel ho pozdravit. Byl tam tenkrát s ministrem vnitra Sachrem a Dvořákovi ho představil jako jeho nového šéfa.

 

* Cha cha cha.
Cha cha – jenže Dvořák si myslel, že ho jdou zatknout.

 

* Kdo je větší hrdina, Havel nebo Mašínové?
No tak, Mašínové.

 

* Proč?
Havel je taky hrdina, ale je to jiný druh hrdinství.

 

* Jaký je mezi nimi rozdíl?
Tak třeba, že by měli průser se ženskejma, to by se Mašínům nikdy nestalo.

 

Geronimo, náčelník Apačů.

 

* Limonádovýmu Joemu taky ne, ale pak se ukázalo, že jeho sestra byla Tornádo Lou.
No jo. Mašínové nemají zase takovou sebereflexi a sebeironii na rozdíl od Havla. Oni je neměli moc rádi ani v americký armádě, ve Special Forces, kde je mimo jiné ukazovali Eisenhowerovi. Nechodili se po večerech rvát s mariňákama, nechodili do barů, pořád jenom trénovali. Když je ale pak na Aljašce vyhodili někde uprostřed ledových plání, že tam musí sami tejden přežít, tak všichni chtěli být v jejich skupině. Oni se neustále připravovali, protože věděli, že ve válce je strašně nepatrný rozdíl mezi životem a smrtí. Čekali, že sem jednou s Američany přijedou, a přistupovali k tomu s veškerou odpovědností. Byli v tom tak umanutí, že nedostali ani chřipku, když při útěku přes Východní Německo leželi celý den v zimě na zemi pod klestím. Třeba Vladimír Hradec, který to – kromě těch popravenej – odskákal nejvíc a nikdy jim, na rozdíl od jinejch, nic nepodepsal, spolupráci atd., aby se dostal ven, mi řekl, že si myslí, že ho Mašíni nevzali s sebou kvůli tomu, že byl příliš intelektuál a útrapy takový cesty by nevydržel. Já jsem to pak říkal Pepíkovi v Americe, a ten to bez zaváhání glosoval: „To by se divil, co by všechno vydržel!“ Mašíni jsou pro mě dokladem toho, že využíváme jen malou část ohromného potenciálu, který v sobě každý máme.

 

* Podle mne je na Mašínech nejlepší to, že zvítězili, tedy potvrdili to, co jsme tušili jako malí kluci.
Stoprocentně.

 

* Na čem nyní pracuješ?
Poslední věcí se vracím ke sportu. Je to filmový dokument o armádním hokeji za komunistů, taková dokumentární veselohra, kde zkoumáme, co to bylo za vojáky a důstojníky a co by se s nimi dělo v případě války. Děláme to zase spolu se synem. Jmenuje se to Vzpoura četaře Dominika Haška a má to osu v příběhu, kdy Hašek odmítl nastoupit za Duklu Jihlava proti svým rodným Pardubicím, které byly na padáka z ligy.

 

Babylon 5/XX, 17. října 2011