Sto tisíc demonstrujících, 213 zraněných policistů, 143 zatčených, rabování obchodů a zapalování aut, snaha napadat policisty kameny ze střech – taková je bilance levicových protestů v Hamburku ve dnech 7. a 8. června při příležitosti sejití G 20 – představitelů zemí s největším podílem na světovém HDP a světově nejpočetnějšími  populacemi.

Ještě před zahájením summitu uveřejnil 26. června německý týdeník Die Zeit č. 28 předvídavý komentář špičkového novináře a esejisty Thomase Assheuera k tématu očekávaných demonstrací. K nim také došlo. Jejich průběh a rozsah překvapil nejen německou veřejnost, která ovšem v hamburských ulicích nejednou z chodníků řádění se zájmem přihlížela.

Assheuer zahájil svůj politický esej komentováním úvodních slov hymny levicových radikálů, kteří tvořili tvrdé jádro demonstrantů. „Hurá, svět se hroutí“ zní její poselství. A dál: „ Ať jde svět globalizace k čertu, tak jako tak je ztracený…“ V chápání levice je globalizace válka, bída, hlad, okrádání davů, nízké mzdy, praní špinavých peněz, masové obelhávání, masové umírání, ničení přírody, existenční obavy a duchovní pustota. G 20 proto nereprezentuje lidstvo, ale jen vítěze. Vzkaz radikální levice pak zní : „Na rozdíl od měšťácké opozice nenavrhneme vládnoucím žádnou alternativu, jež by kapitalistický systém udržela při životě.“ Welcome to hell – vítejte v pekle.

Ale levice, která protestuje proti globalizaci – a konkrétně proti summitu G 20 – je rozdělená na radikální apokalyptiky, kteří spekulují se zhroucením systému, a na reformisty, kteří kapitalismus nechtějí odstranit, ale politicky regulovat. Praxe obou křídel se zračí i ve zdrojích jejich ideologií. Korunním ideologem apokalyptiků je Slavoj Žižek, slovinský psychoanalytik a marxista. Zarputilý kritik kapitalismu, z jehož úst jen tu a tam vyjde slovo „demokracie“. Protiglobalizační hnutí musí podle něho „svobodu a demokracii“ problematizovat, protože demokracie spočívá na soukromém vlastnictví – a to je její vada. Jeho doporučení volit Trumpa, protože to povede ke vzniku autentické krize, vykazuje podle Assheuera známky pomatenosti. Podle Žižkových scestných představ musí být nejdřív hůř, než bude líp. Teprve až po liberálním zdánlivém míru se třídní rozpory projeví v pravém světle a objeví se revoluční nálada – teprve pak levice povstane „jako pták Fénix z popela“. Demokracie kráčí vstříc svému zániku, protože historicky je „přežitá“.

Hlasatelem podobných myšlenek je také francouzský filosof Alain Badiou, kterého ostatně Žižek často cituje. Podle jeho pojetí po „přežití“ liberalismu – dvojčeti trhu a demokracie – padá po sto padesáti letech z tváře maska a objevuje se pravá tvář systému. Demokratický příslib „svobody“ byla lež, neboť ve svobodě vládne neomezená moc finanční oligarchie. „Současnost,“ píše Badiou, „je přesně to, co Marx geniálně předpověděl jako skutečnou science fiction, úplné rozvinutí iracionální a skutečně monstrózní virtuality kapitalismu.“ Zvolení Donalda Trumpa Badiou nepochybně oslavuje. Kapitalistická apokalypsa, jak situaci nazývá Badiou a jeho stoupenci, je obětním zpěvem levice. V podání Thomase Assheuera se v zanikání postmoderny Badiouovi odhaluje nikoliv heideggerovské „bytí“, ale dvě stě let stará myšlenka rovnosti. Zatímco pro pravicové myslitele byl monoteismus pádem do hříchu, protože vedl svět do pekla egalitarismu, děje se v očích pravověrného ateisty Badioua pravý opak: jemu je apoštol Pavel nadčasový velikán, který – třebaže v zahalení náboženským rouchem – daroval lidstvu myšlenku komunismu. Co je Heideggerovi „zapomenutí bytí“, to je pro Badioua zapomnění rovnosti. Hluk revolt, všechna ta „povstání“ propukající ve světě, jsou mu zvěstováním „události“ znovuobjevení komunismu, nebo – jak stálo v jednom hamburském letáku –  „ socialistické revoluce“. I když pro Badioua je, stejně jako pro Heideggera, moc nečistá, u demonstrantů „nelze rozlišit mezi ničením nenáviděných symbolů a býčími běhy ulicemi. Subjekt bezprostředního povstání jedná v jakémsi meziprostoru, který není ani politický ani předpolitický, je cosi ‚mezi´“, což pro ně platí obecně. Ať tak nebo onak, odpovídá moc na realitu – na moc politiky, nebo – jak by řekl Badiou – na objektivní dějinnou moc Trumpů, Putinů a Erdoganů.

Kde apokalyptici nalézají své publikum, není těžké odhadnout. Finanční krize z let 2007/8 zvýšila v Evropě nezaměstnanost do dvouciferné výše především mezi mladými lidmi mezi 18 a 28 lety, vedla k ochuzení střední třídy (například v Řecku, Itálii), aniž došlo k omezení praxe mocenských kartelů, k snižování majetkových a příjmových rozdílů, ale naopak pokračuje jejich prohlubování. Je ovšem volání po „rovnosti“ tím pravým východiskem?

Příznačně jeden z motivů Trumpových voličů se vysvětluje jako vize zbohatnutí, které se podařilo Trumpovi – a které se tedy může podařit i jeho voličům. Tyto motivace mají ovšem daleko k vizi sociální rovnosti, kterou měl na mysli Marx, rovnosti dosahované zrušením soukromého vlastnictví. Ve skutečnosti kolem nás opět poletují démoni zmaru, ničení a násilí. Alespoň o části hamburských „demonstrujících“, té čistě násilnické, platí citát z knihy B. Buforda „Moc a chlípnost. Mezi chuligány“, který uvedl ve své v  knize „Kdo je … Bataille“ Peter Weichens: „Atraktivita a fascinace násilím spočívá právě v jeho kvazi-religiózní funkci; násilné činy nabízejí těm, kdo se jich účastní, opojné zážitky srovnatelné se sexuální nebo náboženskou extází. Vedou ke krátkým ´mystickým´ okamžikům štěstí, v nichž se individuu daří překročit sebe sama a splynout s masou či dokonce celým světem…“ V této podobě – extrémního „suprasocialistického“ zážitku – se odhaluje možné jádro problému současných společností: ztráta transcendentálního ukotvení jednotlivce i společnosti. Je to projev vytrácejícího se řádu, v němž společnosti ještě nějaký čas po roce 1989 žily.

Assheuer označuje ve svém eseji levicovou apokalyptiku jako směsici hlouposti, zapomínání demokracie, historickou slepotu – a zoufalství. Některé otázky kladou ovšem levicoví apokalyptici právem: jak mohou liberální lidé snít o kooperující světové společnosti, když kapitalismus odměňuje jen nacionální sobectví? Jak se může rozvíjet mezinárodní spolupráce, když všechno se řídí povely brutální soutěživosti a konkurence? Proč by národy měly jednat podle maxim schopných zobecnění, jestliže při tom narážejí na logiku kapitalistického systému?

Assheuer se ve svém článku nakonec vrací k druhé polovině současné levice, k levici, která chce kapitalismus reformovat, ne odstranit. Řešení autor nabízí ve skeptickém tónu, přiznávaje, že je to řešení nepravděpodobné. Spočívat by mělo v tom, že by se občané prosadili jako rovní světovým koncernům a vytvářeli hranice překračující aliance. Musili by vyvíjet tlak na své vlády a konfrontovat je s alternativami – zřejmě spíše mimo spektrum současných politických stran. V každém případě by bylo třeba odmítnout čistě marxovské přesvědčení, že demokracie je pouze fasádou, za níž se skrývají „prokuristé kapitálu“ nebo „radical chic“ heideggerovský marxismus, podle něhož teprve v pádu kapitalismu se ukazuje nový začátek. Nad Assheuerovými návrhy je snadné pokrčit rameny. Ale fakt, že se ocitáme  v „bodu obratu“, to nevyvrátí.