Petr Zídek se v článku „Chiméra třetího odboje“ (Orientace LN, 18/09/2010) pustil do zákona o třetím odboji, který nedávno prošel Senátem.

 

Podle něj jsou kritéria zařazení mezi účastníky protikomunistického odboje zcela svévolná: patří mezi ně ti, kteří se jej zúčastnili alespoň 12 měsíců, byli za něj odsouzeni nejméně na tři roky, vykonali mimořádně záslužný čin nebo v souvislosti s odbojem zemřeli nebo utrpěli vážnou újmu na zdraví… Proč 12 měsíců, a ne 11 nebo 14? ptá se Zídek. Proč tři roky vězení, nestačily by dva? V návrhu najdeme i groteskní paragrafy: účastníkem protikomunistického odboje není ten, kdo „byl příslušníkem nebo spolupracovníkem cizí zpravodajské služby státu, který byl nebo se později stal smluvní stranou Varšavské smlouvy“. Budou tedy adepti titulu lustrováni i v evidencích KGB? A co když byl někdo agentem čínské rozvědky, to nevadí? táže se Zídek.

To je skutečně fantasmagorické a zákon bezpochyby navrhovala nějaká hlava otevřená. Problém s inkriminovaným textem ovšem spočívá v tom, že se Zídek neomezil na zákon o třetím odboji, ale pustil se do třetího odboje jako takového, či lépe řečeno – zákon využil k tomu, aby si to mohl s třetím odbojem vyřídit. Jeho „argumenty“ jsou přitom podobně fantasmagorické, svévolné a vytržené z reality, jako ty, které kritizuje v navrhovaném zákoně.

 

Především je podle něj třetí odboj virtuální realita a bude-li tedy zákon schválen, budou v České republice podle Zídka kodifikovány virtuální dějiny. Smysl zákona o třetím odboji ovšem nespočívá v nějakém snad uzákonění výkladu dějin, ale jedná se o hodnotovou záležitost – tedy k čemu se chce demokratická společnost hlásit a co naopak odmítá, a má i sociální rozměr.

 

Neexistenci třetího odboje Zídek dokládá skutečně kuriosně. Když byl podle něj v roce 1968 zakládán Klub 231, sdružující bývalé politické vězně, tak jeho představitelé tehdy zdůrazňovali, že se stali oběťmi bezpráví, a žádali rehabilitaci. Po pádu komunismu v roce 1989 však Konfederace politických vězňů, která mimo jiné navazovala na K-231, začala prosazovat pojem „třetí odboj“: Bývalí političtí vězni již najednou nechtěli být podle Zídka chápáni jako pouhé oběti, ale jako aktivní odpůrci komunistického systému. Zatímco na konci 60. let akcentovali vykonstruovanost politických procesů, chabost důkazů, na jejichž základě byli odsouzeni, nebo pošlapání zásad právního státu třídní justicí, po roce 1989 se začali hrdě hlásit k „ilegálním aktivitám“, kterými se snažili podrýt vládu komunistů. Podle Zídka si tak v roce 1968 političtí vězni vymýšleli, že byli oběťmi, a v roce 1990 si vymýšleli znovu, že byli aktivní odboj.

 

To je opravdu dětinské. V roce 1968 byla sice u moci reformní komunistická vláda, ale už jenom otázka obnovení sociální demokracie byla pro Dubčeka a spol. nepřekonatelná mez – natož aby byl legitimizován třetí odboj. I tak to ovšem mají političtí vězni podle Zídka marné, protože podle něj „k žádnému třetímu odboji po únoru 1948 nedošlo“.

 

O co Zídek své kategorické tvrzení opírá? „Na rozdíl od let 1914–1918 a 1939–1945 nebyla v zahraničí uznána politická reprezentace, která by odboj proti držitelům moci doma vedla. Nevzniklo žádné zahraniční československé vojsko, které by proti komunistům bojovalo. Neustavilo se žádné centrum domácího odboje, které by jakkoli koordinovalo či řídilo protikomunistické aktivity.“

 

To je ovšem technicistní přístup, který ve své neopodstatněnosti hraničí s myšlenkovou idiocií. Kdybychom přijali tuto optiku, tak bychom museli z odboje vyškrtnout veškeré odbojové aktivity v roce 1939, kdy se teprve formovalo vedení zahraničního odboje a kdy ještě nedošlo k uznání exilové reprezentace v zahraničí.

 

Z jakého snad vyššího principu by měl ovšem odboj záviset na uznání exilové vlády Spojenci? Snad ne na stejném základě jako byl podpis Mnichovské dohody Francií a Anglií? Uznání exilové vlády navíc nebylo uznání právní kontinuity Československé republiky, ani garantem obnovení předválečného Československa v jeho hranicích, což byl cíl domácího odboje.

 

Představme si situaci, že bychom v září 1938 nevyklidili pohraničí pevnosti a proti vůli Spojenců se postavili hitlerovské agresi na ozbrojený odpor. Jak by to pak asi vypadalo s uznávání nebo neuznávání exilové vlády, která by měla vůči Spojencům nepochybně horší postavení? A celou tu dobu politických tahanic a diplomatických fines by podle Zídkových fantasmagorií visel domácí odboj ve vzduchoprázdnu. Podle takovýchto idiotských konstrukcí by si tak pplk. Balabán, pplk. Josef Mašín a štábní kapitán Morávek museli setsakra rozmyslet, jestli mohou použít proti představitelům protektorátní moci zbraně, aby je náhodou nějaký chytrák z bezpečí 60-letého odstupu neoznačil za vrahy, nebo aspoň za dobrodruhy, kteří jednali na vlastní pěst, jak se to děje se syny Josefa Mašína, kteří převzali odbojovou štafetu po otci. Zídek na jedné straně říká, že žádný odboj po roce 1948 neexistoval, a na straně druhé tvrdí, že pokud snad nějaký ozbrojený boj přece byl, tak odbojáři byli soukromníci, kteří neměli právo proti režimu pozvednout zbraň. To je téměř dokonalé.

 

Všichni praví i nepraví odbojáři by si tedy zřejmě měli vzít příklad právě ze Zídka, jehož občanská angažovanost za minulého režimu, na kterou je dodnes hrdý, spočívala dle jeho vlastních slov v tom, že jako aktivní svazácký funkcionář obstarával spolužákům lístky do divadla (a taky jim půjčoval samizdat! – jak mi napsal v jedné rozhořčené reakci, kde žádal, spratek, omluvu). Zídek, to byla taková progresivní režimní záloha.

 

Ve skutečnosti odboj není závislý na nějakých vnějších okolnostech, ale jen a jen na vnitřních. Odboj je legitimován ve chvíli, kdy se vlády zmocní režim, který odstraní nezávislé soudnictví, zruší kontrolu parlamentem, zlikviduje nezávislá média, zglajchšaltuje odbory, kulturní scénu atd. atp., znemožní občanům jakoukoli legální obranu a začne válku proti těm, kteří se odmítají smířit se ztrátou individuálních svobod. Všechny tyto akty mocenské zvůle legitimují odpor proti režimu, včetně odporu ozbrojeného – nějaká exilová vláda, či její uznání v zahraničí, s tím mohou ale také nemusí mít co dělat.

 

Babylon 12/XIX 11. října 2010