Z pondělí 7. na úterý 8. ledna 2019 naše řady disidentské opustil Ivan Mašek, signatář Charty 77. Bylo mu sedmdesát let. Muž malé postavy převyšoval každého z těch, kteří za vlády komoušů drželi ústa a krok, a tak se zařadili do „šedé zóny“ mlčících. Čím a kým byl Ivan, muž ostrého jazyka?

Narodil se 28. července 1948. V roce 1968 začal studovat psychologii na FF UK, ale jen do roku následujícího. Už v roce 1970 byl z politických důvodů z místa úředníka vyhozen a prošel životní etapou několika profesí. Od roku 1985 pracoval jako programátor, vedoucí střediska software. Dálkově vystudoval Vysokou školu ekonomickou, obor automatizované systémy.

Také Ivan už nemohl mlčet k bolševickému vládnutí a represím občanů ČSSR. Když bylo v sobotu 15. října 1988 založeno Hnutí za občanskou svobodu (HOS), stal se členem celostátního Prozatímního koordinačního výboru HOS.

V pátek 18. srpna 1989 byl z pobuřování obviněn JUDr. Ján Čarnogurský a spol. za výzvu k upomínce na 21. srpen 1968. MAŠEK PROTESTOVAL. O měsíc později opět PROTESTOVAL proti porušování lidských práv, když ve čtvrtek 14. září 1989 nebyli někteří lidé vpuštěni k hrobu T. G. Masaryka v Lánech, byli perlustrováni, šikanováni a filmováni všudypřítomnou Státní bezpečností (StB). Ivan se angažoval ve schůzkách skupin HOSu, podporoval vězněné aktivisty, než i na něj spadla ta hnusná, rudá klec…

V sobotu 14. října 1989 ve večerních hodinách byl Ivan zatčen v Praze Střešovicích poblíž bytu architekta Pavla Naumana, kam směřoval na schůzku HOSu. Mašek byl obviněn z „ohebného“ paragrafu pobuřování za rozšiřování manifestu HOSu – Demokracii pro všechny. Prokurátorka městské prokuratury v Praze JUDr. Jitka Hauerová v úterý 17. října 1989 vzala Maška do vazby a šup do klece i s Pavlem Naumanem, kterému estébáci stihli udělat domovní prohlídku. Ivan Mašek požádal o propuštění z vazby z rodinných důvodů – „mám doma vážně nemocné půlroční dítě, jehož nemoc vyžaduje pravidelné cvičení za účasti obou rodičů“. Ani tomuto požadavku RUDÍ TERORISTÉ nevyhověli, ač hlásali, že rodina je na prvním místě a „základem státu“.

Uvěznění obou aktivistů vyvolalo řadu protestů, jak písemných, tak demonstrativních. Ve čtvrtek 9. listopadu 1989 několik disidentů neslo na české ministerstvo vnitra petici za propuštění obou naposledy uvězněných i za ty, jež byli zavřeni před nimi. Nesli plakát: „Stalinismus není mrtev“, k jehož zabavení došlo, byli filmováni, perlustrováni, natáčeni fízl kamerou, nechyběl ani policajt se psem. Jak Svobodné Evropě referovala Jiřina Šiklová: „Pes byl milý, příslušník už méně …“

Ivan Mašek byl z vazby propuštěn 17. listopadu 1989 (!) a hned se zapojil do veřejného života. Pomáhal zakládat Občanské fórum (OF), v prosinci 1989 Občanskou demokratickou alianci (ODA), od června 1990 do léta 1998 byl členem českého parlamentu. Působil rovněž ve funkci předsedy vyšetřovací komise České národní rady (ČNR) pro otázky lustrací (1991 – 1992). Po zvolení v roce 1992 byl následující čtyři roky místopředsedou ústavně právního výboru, předsedal poslaneckému klubu ODA. Mandát obhájil i v roce 1996, dvě léta byl místopředsedou rozpočtového výboru, také členem stálé komise pro kontrolu BIS. Po opuštění strany ODA v květnu 1997 založil Pravou frakci.

V druhé polovině 90. let se o Maškovi vyprávěl vtip: „Premiérem bude Mašek, protože vzhledem k Maškově postavě mu Zeman nemůže jít po krku,“ řekl politolog Petr Jüptner. V roce 1998, když se mělo hlasovat o vládě Josefa Tošovského, nebyl spokojen s tím, že Tošovský jednal s Milošem Zemanem, tehdejším šéfem ČSSD, který podmiňoval podporu vládě předčasnými volbami. „Vládu, která by pomáhala Miloši Zemanovi získat předčasně moc, tu já samozřejmě podporovat nemohu,“ řekl Mašek.

V poslední době se Ivan Mašek stal zastupitelem v Praze 6, kde v ulici Na Šťáhlavce také bydlel. Zasazoval se o to, aby z této městské části zmizela socha kontroverzního maršála Koněva, který se v roce 1945 podílel na osvobození Prahy, ale v roce 1956 se velkou měrou zasloužil o krvavé potlačení maďarského povstání a zpravodajsky zajišťoval srpnovou okupaci Československa (1968).

Když Ivan jednou v noci v nonstopu usnul, personál neváhal zavolat do bulváru, který pan Václav Havel nazýval „Fuj redakcí“. Druhý den na první straně vyšly tři fotografie, kterak spí u vyčichlého piva. „Hergot, Ivane, nemůžeš chodit do takových špeluněk, když zároveň brojíš proti proherním automatům,“ povídám mu. Vzal to sportovně, byl prý unavenej, nerozčiloval se. Stejně, jako se mi nikdy nesvěřil, že by měl zdravotní problémy.

„Byl to nepřehlédnutelný polistopadový politik, který výrazně přispěl k novému stylu politické komunikace jako Mistr procedury. Jeho znalost jednacích řádů a pravidel dialogu je dodnes vyhlášená,“ svěřil se Pavel Sehnal, předseda obnovené ODA. A Daniel Kroupa, někdejší předseda ODA, který s Ivanem ještě stihl oslavit sedmdesátiny: „Byl to přítel, statečný člověk, disident, sehrál důležitou roli v době, kdy se formovala česká ústava. Vzpomínejme na něj v dobrém.“