Evropský duch se uzavírá obklopen množstvím reálných, přehnaných i uměle konstruovaných hrozeb. Dřívější narativ o evropské jednotě se vytratil. Unie je obviňována, že nezajišťuje bezpečnost a zasahuje do vnitřních záležitostí. Evropané pokládají mír za zaručený, ale domnívají se, že bezpečnost ohrožuje omezování bariér.

Evropský vztah k ostatnímu světu charakterizují dvě tendence: zdrženlivost, pokud mezinárodní paralýza vede k chabým vnějším akcím, a defenzivní reakce ve snaze oddělit se od světa ploty a zvedáním mostů. Mnoho politiků reprezentujících hlavní směry politiky následuje populisty na cestě k úplnému izolacionismu. Avšak kult ochraňujícího, suverénního národního státu neposkytne přesvědčivá řešení výzev 21. století, jež jsou nedělitelně mezinárodní.

Nejlepší cestou, jak otevřít evropského ducha, je odpovídat na skutečné světové výzvy. Překonat populistické řečnění o nebezpečích vyžaduje držet na uzdě ostnaté ploty a zákazy nošení islámských šátků – evropský duch si potřebuje uvědomovat realitu současného propojeného světa, v němž státy mohou existovat, jen pokud jednají společně a zůstávají otevřené.

Selhání a pád Římské smlouvy.

Před šedesáti lety šest evropských zemí přijalo ambiciózní program překonávání rozdílů života ve společenství. V Římské smlouvě, která založila to, co se později stalo Evropskou unií, se političtí reprezentanti dohodli na „společných akcích k překonání bariér, které rozdělují Evropu, a postupném odstraňování omezení mezinárodního obchodu“. Přislíbili spojit své zdroje k ochraně a posílení míru a svobody. Vyzvali ostatní Evropany, kteří sdílejí jejich ideály, aby se připojili k jejich úsilí.

Evropský duch roku 1957 byl věrohodný a optimistický, předpokládal otevřenost světa jako zdroje budoucí prosperity a bezpečnosti. Signatáři Římské smlouvy věřili, že odstraňování přehrad a zmenšování rozdílů má základní význam pro prevenci návratu hrůz světových válek. Jejich ideály se zakládaly na svobodách, kterým se těšila západní Evropa a které se odlišovaly od represivnosti Východu, kde sovětské tanky jen několik měsíců před tím potlačily maďarské povstání.

O tři desítiletí později se počet zakladatelů budoucí Evropské unie zdvojnásobil a rozšířil svou misi na obrozující se postkomunistické země střední a východní Evropy. Od Narvy po Istanbul, od Valetty po Tbilisi se lidé hodlali připojit k evropskému projektu v důvěře v prospěch, plynoucí z otevření hranic a překonávání přehrad s cílem dosáhnout stability, bezpečnosti a prosperity. Evropská unie se stala světově prvním dobrovolně založeným impériem, na pravidlech a hodnotách spočívajícím řádem, který uplatňoval svůj vliv díky své přitažlivé moci. Při šedesátém výročí Římské smlouvy se zdá, že evropský duch se opět uzavírá. Liberálně demokratické hodnoty jsou konfrontovány s růstem stran, zaměřených proti stávajícímu řádu. I tam, kde populisté nevítězí ve volbách, jejich volební rétorika, obviňující elity, menšiny, emigranty, ovládá politickou debatu. Mnoho občanů ztrácí víru v integraci jako nejlepší prostředek pro zajištění míru a prosperity, sousedství se stává zdrojem nestability.

Evropská traumata

Současné zkušenosti traumatizovaly evropského ducha: hluboká ekonomická krize, bezprecedentní příliv migrantů, teroristické útoky. Ekonomická krize šíří strach ze vzájemné závislosti. Spoléhat se v nouzi na kruh přátel, jak to zamýšlela Evropská unie a její politika evropského sousedství, se naopak stalo zdrojem nestability.

Existují také dlouhodobé trendy šířícího se neklidu a odporu, posilované krizí z rolu 2008. Stagnují příjmy mnoha Evropanů, zvyšuje se nerovnost, nezaměstnanost je stále vysoká, selhávají veřejné služby. Není překvapivé, že politika otevřenosti světu a překračující hranice, naráží na zeď odporu domácí opozice. Lidé odporují zahraničním obchodním dohodám jako výprodeji standardů, namísto aby je vítali jako zdroj růstu a investic. Ustrašená politika prohlubuje obavy, které využívají politici zaměření proti establishmentu a prohlašují, že lidé se mohou cítit bezpečně jen za národními hranicemi, sami mezi sebou. Vykreslují imigraci a zároveň i Evropskou unii jako hrozbu národní identitě a blahobytu.

Strach ochromuje

Není pravděpodobné, že tyto politické trendy by se mohly záhy obrátit. Globalizace existuje dál, automatizace zlikviduje v budoucnu další pracovní příležitosti, podíl Evropské unie na světovém HDP a populaci se dlouhodobě budou zmenšovat. Xenofobní populismus může za těchto okolností vzkvétat dlouhou dobu, zejména vzhledem k demografické perspektivě. Jak budou Evropané stárnout, stanou se pravděpodobně konzervativnější a odmítavější vůči rizikům a budou mít obavy, že státy blahobytu je nepodpoří. Stárnoucí a zmenšující se evropská populace bude zastávat pesimistické názory při hledání způsobů, jak se ochránit před světem spíše než se snažit ho utvářet.

Strach způsobuje, že smysly jsou méně zvídavé, méně tvůrčí a spíše hledají navyklost a ochranu. Tyto tendence potvrzují narativy, které dominují v politikách mnoha zemí EU. Mísí se v nich reálné hrozby s hrozbami přehnanými i záměrně vytvářenými pro evropskou fyzickou, ekonomickou a kulturní bezpečnost. Mnohé z těchto narativů hrozby vyvěrají z legitimních problémů, z kterých jsou ale obviňováni „ti druzí“ (minority ve vlastní zemi, Evropská unie), aniž by existovala nabídka řešení rozpoznaných dlouhodobých problémů.

Společné rysy uzavírajícího se ducha lze nalézt ve všech politických debatách v různých jazycích. Prvním je nová vlna nacionalismu. Národní suverenita se popisuje jako nejvyšší dobro a národní identita jako jediný zdroj legitimity nejen v menších zemích jako je Maďarsko, ale i v zemích s tradicí impéria jako je Velká Británie. Takový světový názor vyjadřuje nedůvěru k mezinárodním normám a režimům s tendencí vidět zahraniční politiku jako nulový výsledek: buď „vyhrajeme“ my nebo „oni“.

Základem tohoto stavu mysli je odmítání komplexnosti, a tedy i expertů, kteří nenabízejí jednoduchá černo-bílá řešení.

Mýtický Zlatý věk

Odmítání je druhý základní rys. Lidé pociťují nostalgii po mytickém zlatém věku ekonomického růstu a plné zaměstnanosti, po izolaci od mezinárodních trendů a extrémních vlivů, po výrobě komplexních výrobků místo jen součástí do mezinárodních dodavatelských sítí, po monokulturalismu a národní suverenitě. Taková doba ovšem neexistovala nikdy, ale populisté ji prezentují jako ideální stav, který by bylo možné nastolit, kdyby lidé převzali kontrolu nadnárodních společností z rukou finančních trhů. Duch uzavírající narativity získává na síle, když dříve liberální politici dohánějí populisty. Drží se svého mocenského postavení a točí se podle směru větru. Některé strany hlavního směru opouštějí své etické zásady ve snaze udržet institucionální postavení. Ale přesvědčení, že evropská integrace a mezinárodní zahraniční politika vede ke ztrátě hlasů, je vede k naplňování proroctví: pokud se politici hlavního směru odvracejí od činnosti prospěšné Evropské unii a od angažovanosti ve světě, voliči přestávají v Unii věřit.

přeložil Václav Mezřický

Překlad části článku The Closing of the European Mind—and How to Reopen It, zveřejněného 17. 3. 2017 na webu Carnegie Europe.

Druhou část textu, tu „konstruktivní“, tedy jak s výše uvedeným něco udělat, přineseme za týden.