(Dokončení článku z 5. května)

Političtí vůdci musí pomoci společnostem vyrovnat se se současnými traumaty, přijmout novou situaci a rozšířit perspektivy, které proti hrozbám postaví reálný rámec. Nabízí se šest cest, jak pomoci Evropanům projít novými zkouškami a oživit ducha Římské smlouvy.

Vyhodnotit realitu

Situace není taková, jak ji popisují apokalyptické scénáře. Ekonomika Evropské unie se čtvrtým rokem zotavuje. Nezaměstnanost je stále vysoká, ale vyjadřuje se jen jednomístnými čísly. Pět z desíti nejvíc konkurenceschopných ekonomik světa jsou členy Evropské unie. Podle indexu Better Life Index Organizace pro světovou spolupráci a rozvoj (OECD) třináct z dvaceti prvních zemí světa jsou členy Evropské unie. Unie zůstává největším obchodním blokem na světě i největším poskytovatelem rozvojové a humanitární pomoci.

Migrace do Evropské unie, kterou částečně vyvolává atraktivita života v Unii, vedla v posledních letech k politické krizi. Ale její příliv se dramaticky snížil, v r. 2016 byl jen třetinou počtu uprchlíků z r. 2015. Terorismus vyvolává značné obavy, ale je méně rozšířený a zabíjí méně lidí, než způsobilo politické násilí sedmdesátých a osmdesátých let.

Navzdory apokalyptickým předpovědím o hrozbách rozpadu Evropská unie dál funguje. Dosahuje dokonce určitého pokroku v oblastech tak rozličných, jako jsou energetika, počítačová bezpečnost a obrana. V důsledku úsporných opatření se podstatně zmenšila veřejná podpora evropské integrace, zvláště v zemích, které v minulosti byly jejími nadšenými podporovateli, jako jsou Řecko a Itálie. Ale i tam stále existuje velmi silná podpora některých klíčových projektů Evropské unie: osm z desíti Evropanů podporuje volný pohyb, sedm z desíti lidí podporuje monetární unii a devět z desíti je pro jednotný trh. Odchod Velké Británie vedl ke zvýšení podpory členství v EU v řadě zemí. I když důvěra v EU je nízká, zůstává vyšší než důvěra v národní vlády a parlamenty.

Dobýt zpět politický prostor získaný populisty

Největším nebezpečím pro EU je defétismus politických elit. Hořké zprávy o brexitu a o vítězství Donalda Trumpa je do značné míry demoralizovaly. Z obavy před novou konkurencí se politické elity pokoušejí kopírovat populistické argumenty a dovolávají se nacionalistických a xenofobních pocitů. Politici hlavního proudu nikdy nepřekonají rétoriku svých pravicových vyzyvatelů. Mohli by však ztratit svou vlastní kredibilitu a posílit debatu o selhání Evropské unie a demokracie vůbec.

Mnohem lepší způsob jak porazit populisty je mluvit o podstatných záležitostech, jako jsou klimatická změna, řešení konfliktů a stárnutí populace, mýtus o možné národní nezávislosti ekonomického života. Populisté nemluví o otázkách a problémech, které jednotlivé země nejsou schopny řešit osamoceně.

Politická debata se potřebuje vrátit k základům politických řešení spíše než k chimérám identity. Výsledky průzkumů ukazují, že veřejnost se nestaví proti řešením na úrovni kontinentu. Naopak, sedm z desíti Evropanů chce společné evropské řešení a podporuje evropskou zahraniční a obrannou politiku. Problém je nalézt politiky ochotné využít tyto výsledky průzkumů a proměnit je v kolektivní akci. Tento úkol nelze ponechat na institucích EU. Národní, regionální a místní politici musí převzít vedení spolu s občany při hledání priorit a s nimi pak nalézat podporu úrovně Evropské unie.

Brexitem a Trumpovým zvolením vznikl politický kontext, v němž je budoucnost Evropy zpochybňována jako nikdy před tím. Avšak pokud politické elity a občanská společnost odpoví rozumně, tyto šoky pomohou  k obnově základní logiky evropské integrace a stvrzení její legitimity.

Nastartovat evropské reformy

K překonání současné slepé uličky Francie a Německo musí prodiskutovat významné rozdíly v přístupu k řešení důležitých evropských otázek. Německé závazky vůči Evropské unii jsou pevné, ale jsou vedeny liberalismem s důrazem na závazná pravidla a mechanismy jeho prosazování. Němci nejsou ochotni se nechat ohrozit závazky slabších a méně ukázněných partnerů – i když přispěli k vytvoření takových problémů. Francouzské politické elity jsou slovně pro hlubší integraci, ale za jejich vyjádřeními je řada dvojznačností. Francie dlouho neschopná vést Evropskou unii instinktivně sleduje ochranu své suverenity. Vyvinout společnou iniciativu znamená pro Německo a Francii, respektive pro Paříž, že bude musit projevit více ochoty k hlubší integraci a Berlín bude musit projevit víc solidarity se slabšími partnery Unie.

Francouzsko-německá shoda je nezbytnou, ale nedostatečnou podmínkou iniciace reforem Evropské unie. Obě země budou také musit mobilizovat kritické množství ostatních členů ochotných jít ve stejném směru. Pokud parlamentní a prezidentské volby napříč Evropou vyústí v ochotu vlád spolupracovat, politici musí následující léta využít k tomu dát Evropské unii nový směr a smysl.

Pohřbít těsnější Unii a obnovit odpovědnost a solidaritu

Po desítiletí evropskou integraci motivovala filosofie federalizace, směřující k případnému odstranění národních států. Tento cíl poháněl pokrok v minulých desítiletích. Avšak nastal čas odložit cíl Římské smlouvy o „stále těsnější Unii“. To postaví vztahy mezi Unií a jejími členy na zdravější a udržitelnější základ. Navzdory rozdílům mezi členskými státy post-brexitu je tu velká šance, že se dohodnou na čtyřech oblastech budoucího směřování:

Předně vlády musí bránit a zdokonalovat jednotný evropský trh a jeho čtyři svobody – volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a lidí jako společný základ. Členské státy jej musí chránit robustním užitím sil Unie, aby zajistily spravedlivou konkurenci a účinnou regulaci.

Zadruhé: členské státy musí zlepšit řízení eurozóny a zavést udržitelnou migrační a azylovou politiku, aby se klíčové projekty evropského prostoru a bezvízový styk v Schengenu staly odolnější vůči šokům a krizím.

Zatřetí: unijní země by měly být přísné při poskytování podpory a omezovat kolektivní akce na oblasti, v nichž Evropská unie představuje přidanou hodnotu, jako jsou inovace nebo zahraniční a bezpečnostní politika. To je důležité, aby se čelilo trendům k renacionalizaci mocí, které musí být vyhrazeny evropské úrovni.

Začtvrté: členské státy musí projevit více flexibility. I když společný pokrok má přednost, členské státy, které se chtějí v určitých ohledech integrovat těsněji, by k tomu měly mít možnost, pokud jejich projekt je slučitelný s celkovými unijními cíli. Pružnost může napomáhat přizpůsobovat se zemím rozličných úrovní vůle a schopností, avšak členové musí dodržovat své závazky a podrobit se evropskému právu, aby Unie zůstávala funkční.

Takové akce by měly držet Evropskou unii pohromadě. To se povede, pokud si udrží veřejnou podporu. Národní politici a vlády by se měly zbavit zvyku obviňovat před domácí veřejností Evropskou unii z nepopulárních rozhodnutí a představovat populistická rozhodnutí jako národní vítězství. Měli by také vysvětlovat a ospravedlňovat rozhodnutí přijatá unijní úrovní a nepřenechávat tento úkol bruselským institucím.

Podporovat ochranu bez protekcionismu

Rostoucí odpor k liberalizační agendě ohrožuje celý integrační projekt. Ochrana představuje téma, na které mnoho voličů slyší, neboť nabízí vyhlídku obnovení legitimity Evropské unie. Je také částí dějin Unie: již Římská smlouva založila Evropský sociální fond, jeden ze sloupů kohezní politiky. Avšak překotné zavádění neoliberální ekonomiky po vytvoření jednotného trhu v r. 1993 odsunulo sociální ochranu stranou.

Sledování liberalizace a globalizace od 90. let zastínilo ochranu dělníků, žen, menšin, venkovských oblastí a chudých regionů. Na sociální unii se zapomnělo, když se ústředním projektem stala monetární unie.

Je důležité zabezpečit, aby se ochrana neztotožňovala s protekcionismem. Volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí, založený na liberální globální ekonomii, je stále životně důležitý pro evropskou prosperitu. Unie ale musí mít na paměti také ty, kdo globalizací tratí – ne jen ty, kdo z ní mají prospěch. Členské státy se musí dohodnout na zmírňování důsledků globální konkurence a asymetrických šoků pro občany Unie kupříkladu systémem celoevropského pojištění nezaměstnanosti. Je také třeba zabývat se strategií, která by globalizaci učinila odpovědnější za sociální potřeby. Tato agenda by měla zahrnout kroky zaměřené na nerovnost, na podporu spravedlivého daňového systému, který by zajišťoval, že nadnárodní společnosti budou platit vyměřené daně, odhaloval daňové ráje a zabraňoval praní špinavých peněz a korupci.

Jednat ve světě

Pokusy uzavřít se před světem jsou sebezničující. Angažovanost je nejlepší cesta, jak udržovat kvalitu života, environmentální a pracovní standardy a hodnoty, které Evropané pokládají za svaté. Je životně nezbytné uplatňovat tento argument jako protiváhu k volání po izolacionismu nacionalistických vůdců. Evropský přístup ke světovému řádu, založenému na těchto hodnotách, je alternativou k přístupu amerického prezidenta a měl by být základem identity projektu Evropské unie.

Reálná bezpečnost bude plynout z dlouhodobých investičních projektů, které povedou k zlepšení situace v oblastech sousedících s Evropou a ke světu založenému spíše na právu, než na militarizaci vnějších hranic. Je třeba odmítnout každý pokus o novou železnou oponu ve Středozemí. Pro Evropskou unii je mnohem méně nákladné spoluutvářet odolnost společnosti a lidskou bezpečnost vně svých hranic, než připustit rozšiřování konfliktů a udržovat je na druhé straně plotu.

Evropa má schopnost stát v čele aliance, která zabrání vrátit se světu k rivalitám mocenských center a k nulové politice. Evropská unie se zrodila z myšlenky, že integrace předchází konfliktům, provádí-li se konsistentně a předvídatelně. Toto poslání nadnárodní spolupráce ve společném zájmu je v éře globalizace stále relevantní.

Evropská unie je nejslabší v oblastech, kde je požadavek společných akcí největší a vyžaduje nejsilnější veřejnou podporu: v zahraniční a bezpečnostní politice. Evropská mezinárodní angažovanost je v současnosti nedostatečná, ale mohla by a měla by se stát jejím základním posláním. Aby dosáhla této kvality, Evropská unie a její členské státy musí překonávat vnitřní spory, zvyšovat spolupráci a připravovat se k převzetí větší odpovědnosti za bezpečnost svou i sousedních oblastí.

Evropská závislost na Spojených státech skončila s Trumpem. To by se mohlo stát stimulem k potřebným vnějším investicím a k přijmutí strategického myšlení.

Závěry

Evropská unie potřebuje nový a nedvojznačný narativ k otevření ducha Evropy a účinnějšímu užití unijních sil. Nejlepší příležitostí představuje využití idejí roku 1957, uvedených v Římské smlouvě z téhož roku, protože ty zůstávají nadějí Evropanů na udržení jejich prosperity a bezpečnosti. Členské vlády by měly pracovat na obnovení vědomí solidarity a evropského společného osudu.

Jednotnější a na vnější svět soustředěná Evropa by se mohla stát mocným obhájcem světového řádu, který je podstatný pro spravování globálního společenství, včetně obchodního systému a akcí k omezení klimatické změny. Jednotlivé země ztrácejí ve světovém měřítku na významu, ale Evropa má šanci utvářet mezinárodní a regionální rozvoj svými kolektivními akcemi.

Rok 2017 otevírá Unii příležitost obnovit schopnosti reformovat samu sebe. Pokud političtí vůdci středu opět získají odvahu, je naděje, že nastávající volby zlomí dynamiku populistické převahy. Pokud rok skončí tím, že Francie a Německo budou schopné spolupracovat pod vedením prounijních vůdců, vyhlídky Evropské unie se dramaticky rozšíří. Roky 2018 a 2019 mohou být dobou, ve které se obnoví cesta k evropské integraci.

Aby rozptýlili mýty šířené populisty, proevropští vůdci musí znovu získat veřejnost pro vzájemně provázaný svět, v němž jsou vzájemné vztahy nenahraditelnou hodnotou a izolace vede k chudnutí. To znamená poznání, že vzájemná závislost a rozmanitost jsou neoddělitelné. Jen pak si Evropané uvědomí, že jejich největší šancí, jak udržet a dále rozvíjet svět, ve kterém žijí, je přijetí společného osudu a všestranně výhodné spolupráce.

Základní výzvou pro Evropu formuloval Paul-Henri Spaak, který spolupodepsal Římskou smlouvu jako belgický ministr zahraničí: „V Evropě jsou dva druhy států: malé státy a malé státy, které si dosud neuvědomily, že jsou malé.“ Demokracie může být osudem, ale selhání je věcí volby.

Přeložil Václav Mezřický

The Closing of the European Mind – and How to reopen It, Carnegie Europe,  Belgium. Carnegie Endowment for International Peace,USA