Tímto článkem zahajuji pravidelnou rubriku, ve které hodlám čtenáře Babylonu seznámit s tím, kdo, kdy a proč byl a je vězněn na Rusi, a co vůbec znamená „sedět“ v té zemi s přebohatou vězeňskou tradicí. Téma je to široké a materiálu je dost a dost na léta dopředu. A kdyby náhodou začal docházet, určitě zase někoho zavřou.

Jsou dnes v Rusku političtí vězni? Dlouho jsem žil v přesvědčení, že o této skutečnosti v Českých zemích nikdo nepochybuje. Byl jsem pak velmi překvapený, když se mě o opaku snažil přesvědčit někdejší dlouholetý politický vězeň Petr Uhl, během své návštěvy Moskvy na podzim roku 2012. Na Rusko se díval růžovými brýlemi a vůbec se mu nechtělo věřit, že před pár měsíci, v květnu téhož roku, bylo za účast na demonstraci na Bolotném náměstí obviněno a později odsouzeno (k trestům od 2 do 5 let, viz článek Klobouk dolů před Bolotniky, zde ) několik desítek většinou mladých lidí. Nakonec si pravda nechal říct.

Málo se u nás ví také o stovkách odsouzených přívrženců Nacionálně-bolševické strany spisovatele Eduarda Limonova, tzv. „nacbolů“ či „limonovců“, kteří v letech 1999–2009 představovali téměř jedinou, zato velmi aktivní politickou opozici vůči režimu Vladimira Putina (po anexi Krymu pravda začal Limonov unisono s Putinem jásat nad silou a velikostí Ruska). Jejich tresty se pohybovaly v rozmezí od 2 do 9 let, a řada mladých lidí okouzlených tím původně umělecko-politickým projektem enfant terrible ruské literatury, za své postoje bohužel také zaplatila životem.

Ale byly a jsou i jiné, méně politické případy ba celé kategorie nespravedlivě stíhaných: podnikatelé, kteří putovali za mříže, protože nechtěli zaplatit výpalné či odevzdat majetek; vědci obvinění ve vykonstruovaných procesech ze špionáže; mladí lidé odsouzení za konzumaci drog (mnohdy stačilo zanedbatelné množství marihuany); venkované, často důchodového věku, kterým na zahradě rostl mák; lidé bezprávně držení v psychiatrických léčebnách (obvykle na základě udání někoho, kdo usiloval o jejich byt)… A k těmto kategoriím za posledních pět let přibyla řada dalších: nejrůznější formy domnělého extremismu či terorismu – nespravedlivě stíháni jsou Ukrajinci a Krymští Tataři vyjadřující svůj nesouhlas s agresí Ruska proti Ukrajině, ale také blogeři, kteří o takových případech informují, a v poslední době čím dál častěji dokonce i řadoví uživatelé sociálních sítí, kteří jejich příspěvky jen sdílejí. Epidemicky se také množí trestní stíhání za domnělé šíření pornografie či pedofilie či za urážku náboženského cítění a cítění skupin obyvatelstva (mj. policistů).

Ildar Dadin

Dnes velmi diskutovanou kategorií jsou nespravedlivě stíhaní podle paragrafu 212.1 trestního zákona, tj. za opakovanou účast na nepovolených demonstracích. Jedná se o jakýsi princip „třikrát a dost“, s jehož pomocí se v posledních letech téměř podařilo vyhnat protestující z ruských ulic: účast na nepovolené demonstraci je sice kvalifikována jen jako přestupek podle občanského zákoníku, ale když se přestupek třikrát opakuje, následuje obvinění z trestného činu.

A zde můžeme konečně přejít na ne-li optimistickou, tedy alespoň pozitivní notu. Doposud jediný odsouzený podle tohoto zákona, Ildar Dadin – dostal tři roky, které mu v odvolacím řízení snížili na dva a půl – byl koncem února propuštěn poté, co jeho trest zrušil Nejvyšší soud (konkrétně náměstek generálního prokurátora Leonid Koržinek – záhadný činovník, jehož jméno signalizuje český původ, a který jen tento měsíc osobně rozhodl o propuštění hned dvou politických vězňů). Dadin si odseděl 2 roky a 1 měsíc a neseděl právě potichu, což je potřeba trochu vysvětlit. Podle ruské tradice se dá sedět buď „potichu“ nebo „nahlas“. „Sedět potichu“ znamená přijmout trest, třebaže nespravedlivý a politicky motivovaný, jako nevyhnutnou danost, ve vězení na sebe neupozorňovat, sžít se pokud možno s vězni a vězeňskými poměry, usilovat o co nejrychlejší či předčasné propuštění a na svobodě pokračovat v politickém boji či popsat svou vězeňskou zkušenost.

„Když se ruskému intelektuálovi poštěstí pobýt týden na policejní stanici, při první možnosti se pustí do psaní tlustospisu o strázních, které si musel vytrpět,“ píše k tomu trefně Igor Guberman, básník a autor vězeňských vzpomínek Procházky kolem baráku (ukázka zde).

Tento přístup, kterému se také říká „umět sedět“, má své kořeny ještě u narodovolců a eserů 19. století, a v mnohém na něj navázali výše zmínění „limonovci“. „Sedět nahlas“ znamená pustit se od chvíle zatčení a obvinění do lítého boje se všemi orgány činnými v trestním řízení, usilovat o co největší mediální ohlas případu a v samotném vězení bojovat za práva svá i ostatních vězňů, upozorňovat na bezpráví a násilí, kterého se na nich dopouští penitenciární systém. Tohoto přístupu se tradičně drží disidenti a bojovníci za lidská práva, i když i mnozí z nich se rozhodli raději „sedět potichu“.

Ildar Dadin neseděl jen „nahlas“, ale hodně nahlas. Byl zavřený v Karélii, ve městě Segeža a od počátku aktivně protestoval proti nelidskému zacházení s vězni ze strany bachařů: sám Dadin byl opakovaně mučen a za přežití vděčí jen obrovské vlně solidarity, kterou jeho případ vyvolal v Rusku i zahraničí. Co je však důležitější – Dadinovo odhodlání a obětavost přivedly nejen k jeho propuštění, ale rozpoutaly také natolik širokou debatu o nutnosti zrušení zákona 212.1 „o účasti na demonstracích“, že se k tomu pod tlakem museli vyjádřit i v Kremlu a není vyloučené, že zákon bude v nejbližší době zrušen. Takže malé vítězství.

Na závěr dnešního optimisticky laděného „okénka do ruské věznice“ pár slov, která pronesl Ildar těsně po propuštění:

„Přežil jsem díky podpoře všech čestných lidí. Chci jim poděkovat a říct jim, že je mám rád. Říká se, že v Rusku není občanská společnost. Já si myslím, že je, a že je součástí světové společnosti.“

P.S. Příště o případech „limonovky“ Taisji Osipovové, která dostala 9 let za podvržené drogy, odseděla si 7 a letos byla „zázračně“ propuštěna – rovněž Leonidem Koržinkem, a také odboráře, levičáka a obchodníka s kožešinami Leonida Razvozžajeva, kterého kdysi podrazily české úřady (viz článek O zbabělosti jedné evropské země, zde), a kterému se sedí „těžko“… A také o tom, co na Rusi znamená „sedět těžko“.