Žijeme v době, kdy se rozumí samo sebou, že to, co už bylo, nebo to, co už existuje, má jaksi daleko větší hodnotu než to, co právě prožíváme, vytváříme nebo to, co bychom mohli prožít či vytvořit v budoucnu.

Dnešní civilizaci je vlastní touha po uchování minulosti spíše než po vytváření něčeho nového, k budoucnosti přistupuje se značnou skepsí a nedůvěrou. Je jasné, že to nejlepší už jsme si prožili, eventuálně to za nás udělali naši předkové, a dál není o co stát. A tak svědomitě konzervujeme: fotografujeme, ochraňujeme a hlavně dokumentujeme movité i nemovité památky, natáčíme rozhovory s pamětníky, archivujeme a píšeme paměti.

Architekti zase tak často memoáry nesepisují, to ale není jediný důvod proč paměti Jana Sokola (1904–1987) zaujmou. Jsou čtivé, mají originální stavbu. Sokol je totiž pojal jako líčení míst, domovů, ve kterých bydlel on nebo lidé jemu blízcí. „Když jsem začal toto psát, měl jsem na mysli náš dům a náš společný domov, který jsme v něm vytvořili. Myslil jsem při tom i na jiné domy a domovy, minulé, ztracené i zapomenuté, a doufal jsem, že připomenu-li je, oživím své vyprávění.“ Téměř polovinu knihy zabírají vzpomínky z dětství a mládí, vzpomínky na rodiče, prarodiče a široké příbuzenstvo. Rozsáhle se rozepisuje třeba o svém skautování. Zdá se mimochodem, že skautům je vlastní zcela zvláštní pohled na dějiny a společnost.

Podobně jako dětští hrdinové knížek Jaroslava Foglara, a Foglar sám, prožívá i Jan Sokol svůj život v jakémsi bezčasí. Politické události okolního světa se do jeho vyprávění dostávají jen jako ozvěny, jakési marginální poznámky, asi jako se takové události objevovaly v lidových báchorkách v 18. století. Pronikají do jeho života filtrovány hustým větvovím osobních vztahů, rodinného života a pracovních úkolů. Má zhruba stejně ambivalentní vztah k rakouské monarchii, k první republice, protektorátu nebo ke komunistickému režimu. Stejně lhostejně přijímá komunistický Řád práce jako metál od protektorátních úřadů. Nejsem si zcela jist, zda se jedná o konvenční postoj malého českého člověka nebo zda je to moudrost katholického intelektuála, který ví, že okolní svět podléhá různým dobovým politickým a zeitgeistovým módám, zatímco skutečné hodnoty přetrvávají a zcela určitě leží mimo půdorys politiky.

Seznam projektů a realizací architekta tento ambivalentní vztah ke společnosti a k politice potvrzuje: železniční vagon pro Stalina, relikviář pro ostatky sv. Vojtěcha, memoriální kostel sv. Tomáše Bati ve Zlíně… Je pravda, že třeba o Stalinově salónním vagoně (dárek československého lidu k narozeninám generalissima) píše: „Chvíli jsem se kroutil, věděl jsem, do čeho jdu, ale nakonec jsem přijal.“ Nutno podotknout, že ono „věděl jsem, do čeho jdu“ se týkalo spíše šibeničních termínů realizace než odporu k úloze jako takové.

Asi nejdramatičtější událost memoárů, vylíčení smrti Jana Patočky (Patočkova dcera se vdala za Sokolova syna a Patočka bydlel u Sokolů) zřejmě nese prvky autocenzury: „Prohlídka (domovní) však byla krátká a Jan se za chvíli objevil s úsměvem… Druhý den se Janovi udělalo nevolno, lékař zatím nic neshledal, ale dal ho převézt do strahovské nemocnice a Jan zemřel po několika dnech na mozkovou mrtvici, bez předešlých obtíží.“

Architekt sepsal své memoáry a při jejich četbě máme paradoxně dojem, že to, co architekt zažil a sepsal, je svým způsobem zajímavější a snad i hodnotnější, než to, co postavil, nebo nakreslil. Jeho návrhy – on toho zase tak moc nepostavil – jsou velice zajímavé a hezké, ale člověk přesto nelituje toho, že se nerealizovaly. Vnímáme jejich pýchu, cítíme to, že přes autorovu životní filosofii a víru, pocházejí ze světa, ve kterém se rodí nový člověk, dobývá se vesmír, atomovými výbuchy se připravují základy pro gigantické stavby a trestanci, eventuelně opice vykonávají manuální práce. Gotická katedrála byla také pyšná, nebyla to ale pýcha nad tím, co dokáží lidé, ale pýcha nad tím, jak dokážou adorovat Boha. Je to pýcha flagelantů, kteří podávají téměř sportovní výkony ne proto, aby vynikli, ale aby ukázali svou pokoru.

Jan Hájek

(Jan Sokol, Moje plány, Triáda 2004.)

Babylon 3-4/XX, 20. června 2011