Problém alkoholové výroby a abstinence zní titul knihy (osmdesátistránkové brožury) Edvarda Beneše, kterou roku 1915 vydal Českoslovanský svaz abstinentní. Tedy v roce, kdy Beneš odešel do exilu a plně se zapojil do prvního odboje. Vyšla pak i po druhé světové válce, roku 1947, v rozsahu 144 stran. Tři roky po prvním vydání Beneš spolu s Masarykem a Štefánikem vydobyli Československo, uváženě, střízlivě, leč vydrželo sotva dvacet let. Beneš se ho pak snažil obnovit, též uváženě, racionálně, střízlivě. Leč v rozhodující chvíli mu to toho vstoupil démon alkohol.

„Dospěli jsme k dokonalé shodě, naprosto dokonalé!“ zvolal podle svého osobního tajemníka Eduarda Táborského nadšený prezident Edvard Beneš po poslední schůzce se Stalinem v Moskvě v prosinci 1943. Během této osudové návštěvy došlo k podpisu československo-sovětské smlouvy, jež podle mnohých v podstatě vydláždila cestu k nastolení komunistického režimu u nás, nebo k tomu alespoň notně pomohla. Prezident byl především potěšen tím, že dosáhl Stalinovy podpory v otázce budoucího odsunu německých a maďarských občanů z republiky.

Dosud jen taktně nadhazovanou a historiky nikoliv plně probádanou stránku Benešovy moskevské cesty představuje role alkoholu. Coby zapřisáhlého abstinenta jej udivilo množství lihovin, které kremelští vládci každodenně prolili svými žíznivými hrdly. Navzdory jeho celoživotní zásadě ho Stalin přesvědčil, aby okusil několik panáků moskevské vodky. Později ho za to při jednání exilové vlády v Londýně pochválil její předseda – lidovec a katolický kněz – Jan Šrámek: „To je dobře, pane prezidente, to je dobrý slovanský zvyk.“

Šrámkovu pochvalu lze však sotva pochválit, uvědomíme-li si, že se k pár stakanům nechal zviklat celoživotní abstinent v ne zrovna nejlepším zdravotním stavu, navíc na jednání, kterému sám přisuzoval osudový význam nejen pro sebe, ale hlavně pro svoji zemi. Docela by mne zajímalo, jakou vodku tehdy pili, a přiznám se, že koštovat bych ji nechtěl.

Současný pan prezident sice kdysi býval k podobným misím vytrénován mnohem lépe, co je to ale platné, když z Hradu dávno učinil detašované pracoviště ruského ministerstva zahraničí. A možná i kvůli tomu, že to s tím tréninkem v minulosti zhusta přeháněl.

Poučení z výše nastíněných dějin je tedy prosté: nic se nemá hnát do extrému. Ani pití, ani nepití, neboť člověku pití nepřivyklému osud často připraví strašlivou zkoušku, že okoštuje v situaci, kdy se to snad nejméně hodí. Při oslavách Dne vítězství 8. května tak Češi, rozjímajíce nad rolí prezidenta Beneše ve vlastních dějinách, mohou směle zaplakat nad rozlitým mlékem, pardon, nad rozlitou vodkou.