Patriracha Gunďaj věří v Putina,
lepší by bylo, kdyby ten čubčí syn věřil v Boha,
opasek Panny Marie masové protesty nenahradí,
na demonstracích je Bohorodička s námi.

Nedávný monstrproces se členkami feministické skupiny Pussy Riot je jen poslední z událostí v Rusku, která svou absurdností a nespravedlností zaručeně plní agendu zpravodajství po celém světě.

Rusko takovými příběhy zásobuje svět pravidelně. Svět se diví, nechápe a čeká, kdy se z Ruska stane standardní, byť ne přímo ukázková demokracie. Očekávání jsou na místě. HDP Ruska stoupá, mnozí Rusové zachraňují nejen český sektor cestovního ruchu a míra demokracie bývá často úměrná právě míře bohatství. Přesto byly ony tři dívky za „výtržnictví“ odsouzeny ke dvěma letům vězení, přičemž hlavní svědky obžaloby, kostelnici a klíčníka v chrámu Krista Spasitele nejvíce pobouřilo, „jak dívky mávaly rukama a nohama“. Morální strádání těchto „poškozených“ bylo v očích soudkyně dostatečným důvodem, aby matky malých dětí skončily za mřížemi. Skutečným nevyřčeným proviněním ovšem bohužel bylo, že šlo o esteticky jistě strašlivé, nicméně navýsost politické vystoupení. Vzpomeneme-li si na proces s bývalým magnátem Michailem Chodorkovským, je možné, že, pokud je poznají, své děti uvidí až dospělé.

Se stejnou intenzitou stránky mezinárodního tisku plnily také bezprecedentní protesty předcházející jarní prezidentské volby, které volaly po důkladném vyšetření manipulací prosincových parlamentních voleb, ale také po větší demokratizaci a hlavně důstojnosti pro všechny, nejen oklamané voliče. Mnozí si začali myslet, že ruská společnost se probudila z letargie a začaly tát zamrzlé ledy.

Zprvu zaskočený režim přislíbil několik neurčitých reforem, zmobilizoval své věrné a bez potíží se obhájil. Výsledky prezidentských voleb pak byly vším jiným, jen ne překvapením.

Je-li ovšem namístě kritizovat současné ruské poměry a režim, je také zapotřebí umět ho pojmenovat a analyzovat. Jeho nejviditelnějším prvkem je absence politiky postavené na soutěži, ať už osobností anebo myšlenek. Chybí kontrola a kritika vládnoucí skupiny, je tolerována pouze „schválená“ opozice, kterou režim nechá přežívat k udržování zdání demokratické fasády. Volební kandidátky připomínají nám známé kandidátky Národní fronty, v kterých komunisté sem tam ponechali nějaké místo prověřenému socialistovi nebo lidovci. Putinův vynález „řízené“ demokracie spočívá v tom, že vládnoucí klika kontroluje vše od správních a ekonomických elit až po veškerá masmédia a silové struktury. Nejnovějším příspěvkem pluralitě a občanské společnosti je Putinova stopka všem zahraničním neziskovým organizacím.

S velkou oblibou se Vladimir Putin stylizuje do role zachránce Ruska po divoké transformaci devadesátých let. Kdy po letech nejistoty, divokého kapitalismu a ústupu ze slávy navrátil zemi stabilitu, řád a slušnou životní úroveň. Chybí v tom jediné: perspektiva. Vrátíme-li se do éry Borise Jelcina, vidíme alkoholika, velký třesk a zchudnutí, ale také svobodnou politickou soutěž, pluralitní média a základy právního státu. Transformace žádné země se neobejde bez komplikací a omylů, natož pak Ruska, které před tím nikdy nemělo možnost získat zkušenost s demokratickou správou země. Nástup Putina tak byl skutečně zlomem. Tím zlomem ovšem nebyla jeho osobnost, ale vývoj ceny ropy na komoditních trzích. Ještě během vítání nového milénia stála méně než dvacet dolarů za barel, nyní stojí více než 120 dolarů a v roce 2008 stála téměř 150 dolarů. To je svod, kterému ještě žádný vůdce na světě nedokázal odolat (s čestnou výjimkou Norska). Místo stále slibované modernizace, investic v technologické inovace a vůbec oblíbenou „znalostní“ ekonomiku se tak Putinovi podařilo vybudovat pouze typický režim označovaný jako „rent seeking country“ (rentiérský stát), tedy země žijící z vývozu jedné hlavní komodity se všemi negativy, která takový režim provázejí. Za Putina se závislost na vývozu ropy výrazně prohloubila, v loňském roce činila již 70 % z celkového exportu (nepočítaje další přírodní surovinu plyn), suverénně nejvíce v celé historii. Ještě o deset let dříve to bylo také vysokých, ale přece jen nižších 40 %. Díky vývoji ceny ropy však příjmy nelze vůbec srovnávat, ty se zvýšily více než stonásobně. S takovým polštářem samozřejmě má Putin z čeho slibovat, stejně jako by měl kdokoli jiný.

Před volbami tak umělcům slíbil nové televizní kanály o umění, jiným zase nižší ceny bytů, nepřetržitý růst penzí, nebo alespoň dotované letenky na evropský šampionát ve fotbale. Vše ještě jistila zlevněná vodka Putinka.

Přístup k výjimečnému přírodnímu bohatství svádí nositele politických rozhodnutí na tu nejschůdnější cestu téměř nevyhnutelně. Všeobecnou normou je utrácení, protože zdroje se k tomu nabízejí. Na druhou stranu obtížnější úlohy jako budování efektivního aparátu a vyvažujících se institucí vyžadují čas a poskytují minimum rychlého politického zisku. Utrácení se posléze stane primárním účelem „státnosti“, nahrazujíce tak přirozenou autoritu a její legitimitu.

Závislost na nerostných surovinách vytváří vždy specifickou variantu režimu. Takový režim čelí velkým překážkám při pokusu změnit zaběhnuté vzory a modely a nemá kapacity k vytváření nových. Jak organizované zájmové skupiny, tak státní byrokracie mají jedinou motivaci: Udržet stávající stav a zabránit modifikacím, které by narušovaly obvyklé procesy a operace. Tato charakteristika se dá uplatnit na jakoukoli byrokracii obecně, nicméně v případě ropného režimu nabývají v pravdě osudového naplnění. Udržení stávajícího statusu-quo je totiž často doslova a bez přehánění otázkou života a smrti.

Důvodem je v podstatě neřešitelné spojení bohatství a moci v ropném státě. Protože zdroj bohatství je omezen na jedinou komoditu a vlastní ji stát, nikoli soukromý sektor, všechny příjmy a výnosy včetně jejich navracení do domácí ekonomiky je opět řízeno státem, stane se nevyhnutelně tím objektem, na kterém jsou všichni závislí, nejen včetně vlastního aparátu, ale i včetně „privátního“ sektoru. V takovém případě nelze ekonomickou racionalitu oddělit od racionality politického rozhodování. Logika rentiérského chování zachvátí jak politiku, tak ekonomiku. V důsledku je osud všech politik odkázán na hospodářské výsledky, tedy ceny komodity na mezinárodním trhu.

Naprostá závislost na ceně jedné vyvážené komodity je pro „rent seeking country“ samozřejmě nebezpečím na prvním místě. Jsou tu ale další dobře popsaná nebezpečí mající vliv na strukturu a konkurenceschopnost ekonomiky a také úroveň právního a politického prostředí v dané zemi.

Závislost na ropných zdrojích vede primárně k odlišnému typu institucionálního nastavení. Nejdůležitější je totiž zajistit politickou distribuci renty. Aby bylo možné zajistit kontrolu nad jejím přerozdělováním, je třeba mít moc ke kontrole všech státních institucí. Nahrazovat tuto moc parlamentem jednoduše nelze, protože ten nemusí být zárukou její očekávané distribuce. Každý petro-stát tak z principu nemůže být standardní demokracií (s čestnou výjimkou Norska).

Teorie nedemokratických režimů charakterizují několik hlavních znaků této politické konstelace. Patří k nim především postupný zákaz politických stran, personalisticky uniformované vedení, snaha o občasnou pseudodemokratickou legitimaci a absence vypracované ideologie. Všechny tyto znaky současné Rusko splňuje, nemáme-li za novou ideologii považovat oprašované strašení Amerikou. Rétorika studené války se v Rusku těší stále popularitě a těžko pochopitelnému vlivu. Opozice je dosud odsuzována coby agent Američanů nebo západních tajných služeb.

Mezi typické znaky rentiérských států patří již zmíněné autoritářství, korupce, ničení životního prostředí, zanedbávání vzdělávání, ale také tzv. Holandská horečka, zadlužení a nakonec nestabilita včetně ozbrojených konfliktů. Ve vztahu k Rusku to může znít přehnaně, nicméně mnoho těchto prvků již splňuje a je na dobré cestě nevyhnout se ani těm zbývajícím. Proč autoritářství a korupce je zřejmé. Dokud elity drží v ruce nástroje k přerozdělování bohatství, používají je také k vlastnímu udržení u moci. A pro každého s neomezenými příjmy je vždy jednodušší vybudovat silné ozbrojené složky, než na sobě nezávislé instituce právního státu, které by ho mohly ohrožovat. Standardní demokratický režim je závislý na příjmech vybraných od svých občanů. Proto musí zajistit slušné podnikatelské prostředí, výběr daní, práva a jeho vymahatelnost, rovný přístup a další, aby udržel svoji legitimitu.  To vše je pro státy žijící z „renty“ víceméně zbytečné. Typickým znakem je tak například výběr daní, jejichž výše je v ropných zemích zanedbatelná. Pokud by na nich režim trval, hrozí nebezpečí, že občané by ho hnali k jisté odpovědnosti a podílu na kontrole jejich vynakládání. Tomu se chce režim pochopitelně vyhnout. O Rusku je známo, že odevzdáváním daní se nikdo neobtěžuje.

Životní prostředí v Rusku také není velké téma. Tisíce kilometrů ropovodů vedou téměř neosídleným územím a zjistit nějaký únik tak trvá i několik měsíců. Obnova ropné infrastruktury jde pomalu, většinou je stará, neudržovaná a podfinancovaná.

Důvod zanedbávání vzdělávání je spíše psychologického rázu a není jasné, do jaké míry ho Rusko již naplňuje. Zjednodušeně jde o to, že země žijící z vývozu komodit nevidí pro vzdělávání žádný důvod, protože ho vlastně nepotřebuje. Koneckonců i odborníky si může koupit. V hezký kontrast se tu nabízí množství a nasazení čínských studentů na nejprestižnějších univerzitách světa, přičemž jak dobře víme, Čína je většinu surovin nucena dovážet.

Holandská horečka je spíše ekonomický pojem označující stav, kdy příjmy z vývozu komodity posilují domácí měnu, čímž dochází ke ztrátě konkurenceschopnosti na světových trzích jak ve zboží, tak v cenách práce. Naprostou většinu zboží je za takové situace levnější dovézt než sám vyrobit, čímž dochází k postupné deindustrializaci. Rusko to pociťuje velmi citelně, proto se také dlouhá léta bránilo vstupu do Světové obchodní organizace WTO. Jako příklad může posloužit výroba automobilů. Tu se v zemi podařilo udržet jen díky astronomické výši dovozních cel na hotové vozy. Odráží se to pak samozřejmě i na cenové hladině v zemi, která je vysoká. Nikoli náhodou to byla také odpověď novinářky Petry Procházkové na otázku, co jí po desetiletém zákazu vstupu do země přišlo jako největší změna.

Rusko se nyní chlubí mohutnými devizovými rezervami, takže otázka zadlužení může někomu přijít směšná. V historii ovšem známe několik takových příkladů ropných zemí, z nichž mezi nejznámější patří bankrot Venezuely. Ta započala svůj program „Velká Venezuela“ v polovině sedmdesátých let, kdy se cena ropy přes noc zčtyřnásobila. Velké investice do modernizace a průmyslových projektů nikdy nepřinesly ovoce, ale hlavně je s klesající cenou ropy koncem osmdesátých let nebylo z čeho platit. Nikoli zcela náhodou ve stejné době, kdy došlo ke zhroucení sovětského impéria ve východní Evropě. Jako ve vzdělávání může být spouštěcím mechanismem psychologický efekt. Pokud se jedná o velmi bonitní zemi, věřitelé jí jsou ochotni půjčit i za velmi nízký úrok. Když stát přemýšlí o budoucnosti, počítá buď s rostoucí, nebo maximálně stagnující úrovní příjmů. Země závislá na příjmu z prodeje ropy může těžko predikovat její cenu v budoucnosti. Zvláště pak v situaci, kdy její cena uplynulých deset let utěšeně stoupala. Podle motta přání otcem myšlenky tíhne k tendenci do kalkulace svých příjmů zahrnout obdobné zvyšování i v budoucnosti. Podle propočtů Citibank Rusko v loňském roce potřebovalo k vyrovnanému rozpočtu cenu minimálně 115 dolarů za barel, zatímco ještě v roce 2007 to bylo pouhých 23 dolarů za barel. Pokud cena ropy v budoucnosti na několik let klesne řekněme pod 80 dolarů za barel, čeká Rusko bankrot stejně jako Venezuelu, a to za předpokladu, že své výdaje nebude dál navyšovat, což je nepravděpodobné.

Svízelnější otázkou je otázka perspektivy, respektive jak z toho ven. V podstatě jediným východiskem pro rentistický stát je pokus o omezení či odstranění závislosti země na vývozu monokultury. Pak vznikne i prostor pro ekonomickou i společenskou diverzifikaci, tedy místo pro domácí výrobu, nezávislé instituce, demontáž vertikální mocenské struktury a hlavně reálnou vymahatelnost práva. V zájmu objektivity je však třeba říci, že takový pokus je v podstatě nerealizovatelný. Prvním důvodem je odpor akomodovaných skupin, které budou mít zájem na udržení status quo. Změnám podle všeho ale nejsou či nebudou nakloněny ani země, které současnou úroveň občanských práv v Rusku kritizují. Prvotním zájmem mezinárodního společenství je totiž zajistit stabilitu dodávek a tedy samotných ropných zemí. Pokus o strukturální přeměnu sebou nese riziko nepokojů, tedy naopak nestability, o kterou nikdo nemá zájem.

Hlavním cílem ruské vládnoucí elity je tak pochopitelně udržet stávající systém. Systém zoufale zkorumpovaný a neefektivní, nicméně vybrané kastě zaručující velmi pohodlný život.

Přestože Putin rád hovoří o opaku, logicky odmítá jakékoli závany modernizace, tedy především posílení občanských práv, zlepšení podnikatelského prostředí a právní stát obecně. Musel by totiž omezit vertikální strukturu moci, kterou sám vymyslel a zavedl.Jak už bylo řečeno, bude to trvat tak dlouho, dokud cena ropy neklesne pod 80 dolarů za barel. Jenže v důsledku vzato pak lépe také nebude, viz riziko nepokojů.

Přitom možná stačilo málo, a všechno (nebo alespoň něco) mohlo být jinak. Za jednoho velkého kdyby. Kdyby ještě alespoň pět let po odchodu Jelcina do politického důchodu vydržely ceny ropy na úrovni devadesátých let. Jedná se sice o hypotézu, ale kdyby nové instituce a řád získaly více času ke své legitimizaci, současné Rusko mohlo být demokratičtější, pluralitnější a spravováno s větší odpovědností a efektivitou. Proti zavedení Putinovy „řízené“ demokracie by prostě bylo více pojistek.  Možná je to ovšem jen naivní kdyby. Realita je taková, že i přes bohatý penězovod se třetina Rusů chce z Ruska vystěhovat a statisíce tak ročně také činí. Ruské demografické vyhlídky, celosvětově téměř nejhorší, lze označit za přímý důsledek Putinovy éry.

Vůle režimu ke změnám se tedy rovná nule, a to minimálně na celých dvanáct let, kdy Putin může vykonávat funkci prezidenta. Ani tato vyhlídka na další léta konzervace oligarchického režimu, který své odpůrce neváhá posílat do vězení a někdy i fyzicky likvidovat, ovšem nedonutila lid k většímu odporu srovnatelnému třeba s „Oranžovou revolucí“ na Ukrajině. Možná je to logické. Od roku 1917 mají Rusové k jakékoli revoluci krajně podezíravý postoj, a zvláště srovnání s ukrajinskou revolucí je zaručeně odradí, jelikož o ní nebylo referováno jinak než výrazně negativně. Rusům prostě schází symbol či nemateriální poselství, na které by se mohli odvolávat, v jejich tradici státnosti bohužel schází cokoli, co by tento étos obsahovalo. O to těžší a důležitější je toto poselství formulovat a prezentovat.

Lidem nespokojeným se současnou správou Ruska zbývá možností málo. Buď převzít státní monopoly vyvážející suroviny, nebo chodit na opoziční mítinky, a tam se nechat pravidelně zbít policií a strávit noc na služebně, jako dosud. Možností je také nechat se zavřít na deset let, jako se to přihodilo Taisie Osipovové, aktivistce hnutí Jiné Rusko ze Smolenska nebo provokovat souznění církve a moci, to je zatím za méně.  Proto ostatně většina Rusů utíká nebo nedělá nic. Zbývající menšina si pak zaslouží alespoň naši pozornost.

Petr Mach

Babylon 2/XXI, 8. října 2012