Skutečně Evropské Comenium

 

Milí přátelé, dnes již bylo s úctou vzpomenuto mnohých stránek života a působení Franka Boldta. Přitom se hovořilo o četných vynikajících schopnostech, kterými se vyznačoval. Jedna oblast jeho osobnosti tu ale ještě nebyla zmíněna. Chtěl bych zde přispět k jejímu poznání.

Nacházíme se tu ve zdech nadace Evropské Comenium, jíž Frank Boldt nebyl jen zakladatelem, ale také tím, který jí vdechl svého ducha a naplnil ji obsahem. Název této nadace představuje současně její program. Pro mne je především spojena s Akademickými letními školami, kterých jsem se mnohokrát zúčastnil.

Nejprve jsem tam měl příležitost poznat, jak neobyčejně rozsáhlé znalosti měl Frank Boldt v oblasti historie a kultury středo- a východoevropského prostoru, o národech, které jej obývají a o tamějších politických proudech a vývojových tendencích. Toho všeho jsem si velmi vážil. Genius Franka Boldta se projevoval v tom, jak dovedl spojovat navenek velmi vzdálené věci nebo skutečnosti, jak z nich dovedl vytvářet logickou strukturu, dospívat k novým fascinujícím pohledům na ně a dávat popudy pro vlastní, navazující myšlenkové pochody. Byl pln idejí a každý rozhovor s ním oživoval a obohacoval náš vlastní intelekt.

Možná se vymyká mezím pouhého symbolu skutečnost, že v předvečer vážné operace mozku, které se měl podrobit, se v pražské nemocnici shromáždila skupina účastníků Letní školy. Vlastně jsme chtěli dodat nemocnému odvahy. Místo toho jsme vyslechli téměř spatra přednesenou, vědecky strukturovanou, obsahově bohatou analýzu jistého vývoje nebo lépe řečeno mylné cesty středoevropské politiky. Pak jsme s ním vedli plodnou diskusi na toto téma.

Můj obdiv též vzbudily pedagickodidaktická obratnost a zaujetí, které projevoval, když předával jiným své hluboké znalosti a nadšení a přitom byl současně vždy ochoten k dialogu a čestné výměně názorů. Němečtí a čeští účastníci Akademických letních škol tak odjížděli nejen obohaceni o široce pojaté znalosti a jazykovou kvalifikaci, ale také o zážitek tolerance a otevřenosti.

Z mého hlediska je však vlastně nejdůležitější to, že Frank Boldt měl zvláštní schopnost shromažďovat lidi nejrůznějšího národního, náboženského, politického nebo též sociálního původu. Byl stavitelem mostů v tom nejlepším slova smyslu. V rámci okruhu účastníků Akademické letní školy byla navázána opravdová přátelství, z nichž mnohá již přetrvala celá léta a přinášejí nadále plody. Postačí se zde rozhlédnout, abychom se o tom přesvědčili.

Za to vše bych chtěl – a jsem pevně přesvědčen, že mluvím jménem všech účastníků Akademických letních škol – vyslovit Franku Boldtovi posmrtně srdečný dík. Vděčíme mu za mnohé. Zachováme jej takto v našich vzpomínkách a budeme pokračovat v jeho duchu.

Dr. Jürgen E. Siebeck, Berlín

Příspěvek přednesený na Večeru Franka Boldta, konaném v Chebu 18. listopadu 2006; z němčiny přeložil Vladimír Cinke

 

Frank Boldt a Königsberg

 

Je bolestné vzpomínat na doktora Franka Boldta krátce poté, co jsem se s ním osobně seznámil.

Již dlouho před naším setkáním jsme si dopisovali. Již dříve zval představitele königsberské (kaliningradské) židovské obce a tamější Němce do Chebu, města, nad nímž vládl zakladatel našeho Královce, český král Otakar. Dopadlo to ale nakonec tak, že k našemu setkání došlo teprve v listopadu roku 2005, kdy skupina Kaliningradců dorazila do tohoto starého města, aby se zúčastnila „akademického týdne“, který se protáhl na „dva astronomické týdny“. Tehdy se zdálo, že je to příliš dlouho, a dnes je mi líto, že jsem měl tak málo času k rozhovorům s tak zajímavým člověkem.

Neuvědomil jsem si hned, že dr. Boldt je Němec. Z hlediska kulturního a mentálního byl ten člověk univerzální. Rozhovor s ním vzbuzoval živý zájem každého z jeho spolubesedníků a on sám se zajímal o každého z nich. Nebyla to pouhá zdvořilost. Frank Boldt neustále vstřebával informace, po kterých tak toužila jeho akademicky utvářená mysl. Uměl naslouchat – což je vzácný dar v případě člověka, který dovede dobře hovořit. Měl mnoho neobyčejných rysů. Neobyčejné bylo také jeho Comenium – místo setkávání archivářů, historiků, pedagogů, básníků… Zde docházelo k nejvybranějším projevům duchovna a kultury. Jakou hodnotu měl například sólový koncert skladeb pro kontrafagot, které napsal jakýsi pražský židovský skladatel. Frank Boldt jej zorganizoval pro účastníky „akademického týdne“!

Frank Boldt znal a miloval náš Königsberg – město, které doposud ještě nikdy nenavštívil. V jeho Comeniu visely obrazy s pohledy na město. Nejen to, měl tam sklípek, který se nazýval „Krvavý soud“ (Blutgericht) – právě tak jako proslulá restaurace v königsbergském zámku. A nedaleko od Chebu, na cestě do Karlových Varů, se nachází městečko Kynšperk, také Königsberg, který založil stejný Otakar.

Frank Boldt znal a miloval ruskou kulturu, literaturu a poezii. Ukázalo se, že jsme oba velcí ctitelé poezie Korněje Čukovského. Jen s nemnohými lidmi v Rusku jsem nacházel tak mnoho společných témat. Frank mluvil znamenitě rusky, zcela rozuměl humoru v ruském jazyce. Velmi se mu líbily anekdoty, které jsem mu vyprávěl, zejména sovětské politické vtipy. Na mou čest, v Rusku se už tak nesmějí vtipům o Stalinovi, Chruščevovi a Brežněvovi, jak se jim smál doktor Boldt. Pro něj to byly živé osobnosti nejnovějších dějin, zatímco v Rusku se již na ně zapomíná. Frank Boldt stále přemýšlel o literatuře, historii a politice. Nebylo snadné pohybovat se v rovině jeho myšlenkového napětí. Jednou se mne náhle zeptal na procházce: „Řekněte, co si myslíte o Ždanovovi?“ (Tajemník pro ideologii Ustředního výboru sovětské komunistické strany za Stalina v poválečném období.) „Víte,“ odpověděl jsem, „teď na něj nemyslím.“ Dali jsme se oba do smíchu. Profesor souhlasil s tím, že dnes myslel až moc na Ždanova.

Zvláště podivuhodné ale bylo, jaké znalosti měl Frank Boldt o Židech a jejich světě a jak je měl rád. Jeho záliba v nich nebyla jen akademická. V Německu, kousek za hranicí, žije jeho dcera a její matka z Petěrburgu, která má židovského otce. Jeho první žena je Arménka, která žije v Izraeli. Tam jsou také obě jejich děti. S doktorem Boldtem bylo možno hovořit o židovské historii, náboženství a kultuře, jako by byl sám Židem. Tak hluboko pronikl do jeho duše zájem o všechny tyto záležitosti.

Doktor Boldt byl dobře informován o všech událostech židovského života, znal české rabíny a funkcionáře židovských obcí, o tom všem věděl na úrovni takzvaného „profesionálního Žida“. Byl hrdý na to, že zakoupil pro svou nadaci budovu staré synagogy a pozemek židovského hřbitova v městečku Kynšperk. Snil dokonce o tom, že do tohoto zcela neznámého městečka přijedou Židé odněkud z Ukrajiny, budou tam žít a starat se o historické památky. Bohužel, takového zastánce židovských starožitností, jakým byl, najdeš jen velmi zřídka mezi samotnými Židy… Musím říci, že mne velmi těšilo, když jsem slýchával, jak vřele se vyjadřují inteligentní lidé v Čechách o židovském prvku kultury a historie své země. To je ale jiné téma.

Na jaře roku 2006 si splnil Frank Boldt svůj dávný sen a navštívil Kaliningrad. Pozval jsem jej na seminář židovské inteligence v Světlogorsku – malebných lázních na břehu Baltického moře. Za dva dny se profesor sblížil s kruhem kalinigradských literátů – milovníků literatury a profesionálů. Stal se prostě jedním z nich. Kromě toho se uskutečnila setkání v Oblastním historicko-uměleckém muzeu, v Německo-ruském domě. Vystoupil také v ranním programu kaliningradské televize. Mnozí z nových přátel doktora Boldta se chystali na setkání v Chebu, za dnů „letní školy“. Bylo ještě mnoho jiných plánů a projektů. Sám profesor plánoval novou cestu do Kaliningradu – během své krátké návštěvy toho mnoho stihl, ale ještě mu hodně zůstalo k vidění…

Viktor Šapir, předseda Židovské obce „Adat Izrael“ v městě Kaliningrad

Z ruštiny přeložil Vladimír Cinke

 

Brémský kondotiér…

 

Není tady nikdo z Brém, kdo by mohl podat zprávu o působení Franka Boldta v jeho rodném městě… Tak to musím udělat já. Frank přece náležel k těm, kdo ovlivňovali déle než po jednu dekádu kulturní a politický život tohoto hanzovního města: od roku 1979 do roku 1986 tam totiž velmi aktivně působil jako vedoucí nadstranické instituce Zemská centrála politického vzdělávání. Frank tam projevil vlastnost, o které dle mého názoru nebyla ještě zmínka v příspěvcích jeho přátel. Byl neobyčejně nezávislým a otevřeným myslitelem a v neposlední řadě vynikal odvahou. Nerespektoval příliš daného ducha doby. Měl příležitost prokázat tento postoj též vůči svému zaměstnavateli u příležitosti jím připravovaného kongresu (19. 4. – 24. 4. 1985) o genocidě Arménů v Osmanské říši za první světové války – dnes je tato tématika jak známo znovu velmi brizantní. Tehdejší, zcela na levici stojící senátor pro vzdělání Horst-Werner Franke, soudil, že kongres naruší spolužití Turků a Němců v Brémách, a zakázal proto, aby se konal v prostorách Zemské centrály na Osterdeichu v Brémách. Protože však Frank byl velmi známou osobností v kruzích brémské kulturní veřejnosti a těšil se v ní velké vážnosti, našlo se rychle náhradní místo konání v prostorách Svatoštěpánské obce zobeltitzkého pastora. Tehdejší senátor pro záležitosti mládeže a pozdější primátor Henning Scharf se demonstrativně zúčastnil mnoha akcí sotva týdenní konference „Genocida a holocaust“. Také Immanuel Geiss, známý historik působící na Brémské universitě, se snažil zabránit očekávané prudké polemice svými příspěvky, v nichž reflektoval genocidu Arménů v souvislosti s východní otázkou. Pokud vím, nedošlo tehdy na zasedáních konference k žádným divokým střetům. Na okraji dění jsem se ale dozvěděl od Franka Boldta, že již před konferencí a během ní byl vyzýván po telefonu tureckými novináři, aby „zaujal postoj“. Dokonce prý došlo proti němu a jeho tehdejší arménské manželce z Izraele k anonymním hrozbám jako „agentům arménských kruhů“. V neposlední řadě k tomu přispěl sborník materiálů k této konferenci obsahující překlady článků o Arménech a ostatních menšinách v Turecku ve třech velkých, ve Spolkové republice rozšířených tureckých denících (tato dokumentace se týkala období od 1. 6. do 31. 7. 1984). Kdybych zde citoval několik ukázek, odchýlil bych se příliš od tématu. Ale tvrzení, které přinesly turecké listy počínaje levicovým Hürriyet až k pravicovému Tercümanu, byla tak neobjektivní, co se týče poměrů, v nichž žily menšiny v Turecku a Spolkové republice, že to ve mně zanechalo dojem, že oproti tomu provozuje Neues Deutschland seriozní novinařinu.

Ještě další příklad toho, že Frankův okruh zkušeností a zájmů daleko přesahoval východo- a středoevropský kontext. Nějakou dobu po zmíněném kongresu se mu podařilo shromáždit – pozadí celé věci je mi doposud neznámé – politické zástupce irácké a íránské válčící strany v době první války v Zálivu (pozn.: válka mezi Irákem a Íránem) k neformálnímu kolu rozhovorů v Zemské centrále na Wesestrandu. I když obě skupiny sestávaly z „vynikajících osobností“, říkalo se tehdy, že to je první a jediné setkání tehdejších protivníků. Íránská delegace se skládala v podstatě z jednoho muže „připomínajícího mullu“ a skupiny pilně napomáhajících bavorských konvertitů pod vedením jistého Ali Kaufmanna. Irácká delegace působila žalostnějším dojmem, mohla sice postavit docela správně německy se vyjadřujícího a umírněně působícího řečníka, jeho vystoupení bylo ale zkaženo celým davem tupě před sebe hledících figur tělesných strážců, kteří se jen málo zajímali o vývody řečníků. Více méně monotonní přednášení protikladných postojů nedalo vzniknout žádné zajímavé debatě, takže celou scénu oživila z hlediska zainteresovaného brémského pozorovatele jediná malá událost. Většinu přítomných překvapilo, když „mulla“ nejprve nepozorovaně roztáhl v jednom rohu místnosti svůj modlitební kobereček, takže polskému domovníkovi, který přicházel s právě naplněnými konvicemi na čaj, tyto málem vypadly z rukou. Naštěstí si jeden z účastníků dodal odvahy a upozornil modlícího se, že se zrovna nepoklonil směrem k Mekce nýbrž k Bremerhavenu (tedy k severu). Po tomto krátce trvajícím zmatku v oblasti geografie, který byl nadstranicky vymýcen, mohl „mulla“ pokračovat v modlitbě správným směrem a Frankovi nic nebránilo v pokračování konference. Bohužel nemělo toto společně dosažené řešení zeměpisného problému žádný vliv na existující názorové rozdíly. K večeru se dále přiostřovaly, takže parta stoických strážců začala dávat najevo nelibost a chuť odejít.

Pozdě odpoledne jsem raději opustil sál nečekaje, než ukončí debatu „svým způsobem“. Frank mi později vypravoval, že jeden z jeho spolupracovníků tvrdil, že přinejmenším jedna z delegací přišla ozbrojena.

Při své každodenní práci nemusel Frank přirozeně projevovat takovou odvahu. Současně však nebyl „hlas rozumu“, jak se rád představoval do telefonu, když k nám volal, vůbec vybíravý, co se týče svých spolubesedníků, ať již vystupoval jako vedoucí úřadu, intelektuál nebo obyčejný soukromník. A tak si mohl bez zábran vyměňovat názory v Koželužské ulici v Chebu (sídlo jeho nadace) s nějakým „pijákem“ nebo se vyptávat číšníka, kde se nacházejí hranice Střední Evropy a dožadovat se jeho soudu o této otázce. Příležitostně býval také hostem v městských palácích významných osobností německého hospodářského života. Lidi vyznávající absolutní hodnoty mohly jeho vztahy k osobám z oblasti politiky a kultury, které byly nejrůznějšího utváření a orientace, uvádět ve zmatek , tím spíše že se současně stýkal i s „běžnými občany“. Jeho kontakty s bývalými senátory pro školství a starosty v sociálnědemokratickém hanzovním městě nebyly na překážku jeho plodným stykům s bývalým soukromým sekretářem Franze Josefa Strausse (a spolu s jinými představiteli CSU). Až do konce se setkával s jedním brémským zakladatelem strany Zelených, bývalým členem Socialistické strany, odborníkem v oblasti obrany squatů a přítelem Rudi Dutschka. Je třeba říci, že to bývala náhlá a veselá setkání. Jako partnery k rozhovorům nebo přednášející získával padlé kněze, jako například alternativního myslitele, brémského vysokoškolského učitele a filosofa Ivana Iliče, nebo velkého kritika dějin katolické církve a exkomunikovaného duchovního K.-H. Deschnera. Až do konce mu zachoval věrnost skutečný biskup, totiž český bratr Langerfeld z Herrenhutu. Současně se Frank stýkal v duchu nebo i skutečně s vojáky z povolání. Přestože udržoval různé styky s východoněmeckými disidenty, neodrazovalo ho to od kontaktů s bývalou honorací z NDR, která neměla vždy antipatii k PDS/SED. Jako přednášejícího v Comeniu získal jak sudetoněmeckého pravicově liberálního nakladatele H. Fleisnera, tak zemřelého sociálně demokratického ideologa Petera Glotze, který mu svěřil k překladu a kritickému přehlédnutí svou poslední knihu. Frank se dokonce obracel na bývalého československého vyslance v Německu. (Jedná se o vyslance Spáčila vynikajícího širokými intelektuálními zájmy, který si velmi vážil Frankovy práce na poli kulturních styků; pozn. překladatele.) Frank si brzy zjednal přístup k mocným protivníkům Dubčekovým a současně k pražské disidentské obci (Plastic People of the Universe).

Až do konce se netajil tím, jak si vážil po dlouhou dobu „problematického“ historika a filosofa Ernsta Nolteho. Dokonce se pokoušel dožadovat spravedlnosti pro „padlého“ rabína z Vídně, i když tento muž kdysi soudil, že může vyjednávat s Adolfem Eichmannem v okupovaném Polsku o židovských osadách. Považoval Hannu Arendtovou a Josefa Brodského za myslitele rozhodujícího významu pro svůj vlastní myšlenkový postoj.

Zkrátka Frank Boldt měl v sobě cosi z „kondotiéra duševního života“, kondotiéra, který stál koncepčně, osobně organizačně a finančně u zrodu svých počinů. Činil tak s velkou suverenitou, vynakládaje jen vlastní sílu a „kameny převracející“ energii. Přitom fascinoval nejrůznější lidi a dovedl je zapojit. Bývalý ředitel tehdejšího nakladatelství dětských knih Albatros se dokonce neudržel a zvolal (odvolávaje se na Che Guevaru): „Přiveďte sem jednoho, dva, tři Franky Boldty!“.

Nyní, když skončila jeho pozemská pouť a příď jeho lodi zbrázdila všechny možné toky, sbíhají se za jejím kýlem pěnící se vlny a ztrácejí se nakonec ve vzpomínkách…

Klaus Lötsch, Brémy Příspěvek přednesený na Večeru Franka Boldta, konaném v Chebu 18. listopadu 2006; z němčiny přeložil Vladimír Cinke

 

…a „český“ přítel

 

S Frankem Boldtem jsem se seznámil na Letní škole českého jazyka, kde jsem působil v roce 1965 jako průvodce francouzské skupiny. Frank se v ní ocitl, protože tehdy studoval v Západním Berlíně (a proto nemohl být v německé skupině). Jakousi předzvěstí jeho budoucího slavistického zaměření bylo, že v seznamu účastníků figuroval jako Frank Bolot. Jeden z francouzských účastníků pan Becquaert mi vyprávěl, že se ten malý Němec tak hádal s jedním enderákem, že mu málem vystupovalo bělmo z očí. V březnu 1966 pak Frank Boldt náhle přišel do našeho domu. Jen těžko lze popsat mé překvapení, když začal mluvit perfektní češtinou. Jen málokdy jsem se setkal s lidmi takového jazykového nadání, vždyť to zvládl asi za rok. V létě 1966 jsem jej pak krátce navštívil v Brémách, kde jsem poznal jeho rodiče a bratra.

K pochopení jeho osobnosti je nutno vzpomenout obou rodičů. Otec byl před válkou „zvrhlý“ umělec (ve skutečnosti francouzsky ovlivněný). Frank po něm zdědil vytříbený vkus pro umění a nepochybně liberální životní filosofii. Matka byla hanzovní typ v nejlepším slova smyslu. Oba byli přesvědčení antifašisté – lidé tohoto typu prostě nemohli snášet vulgaritu, která tehdy ovládla Německo, stejně jako přední němečtí spisovatelé. Frank se po celý život do hloubky zabýval otázkou, jak bylo možné, že staré tradiční Německo zapomenulo na Boha a dalo se do služby zločineckého režimu. Jeho tehdejší zaměření je zřejmé z knih, které mi přivezl (Dějiny německého liberalismu, Max Weber, Hospodářství a společnost). Jeho otec se zajímal o anglickou místní správu. Co se týče konfesijního zaměření, nemohu však říci, zda Frank byl luterán hlavního směru nebo pietista.

V roce 1966 se rozhodl, že bude studovat v Praze. Poradil jsem mu, aby spojil obor čeština pro cizince s normálním studiem bohemistiky. Učinil tak a stal se jednou z nejvýraznějších „cizineckých“ postav na Filosofické fakultě vedle jiného znalce a přítele našeho jazyka, pana Eiči Čina z Tokia. Jeho tehdejší silný zájem o literaturu jej přivedl k profesoru Antonínu Škarkovi. Duševní přípravu ke komunikaci s tímto znalcem barokní literatury již měl za sebou. Již jako student napsal velmi zajímavý článek věnovaný srovnání Thomase Manna a Karla Čapka (Doktora Fausta a Života skladatele Foltýna). Pod vedením Škarkovým se zabýval Bridelovým překladem Trutznachtigalla Friedricha Spee. Po promoci v Karolinu se pak stal asistentem na universitě v Kostnici, kde se zabýval překladáním textů ruských strukturalistů.

Nyní si dovolím uvést názor pana doktora Michala Svatoše, který doslova vrhl světlo na okolnost, jež mi unikla. Slibnou dráhu na poli literární vědy totiž přerušila jednak smrt profesora Škarky, jednak nepříznivé okolnosti v Německu, kde bylo zřejmě málo možností (Frank alespoň navázal nějaký kontakt s profesorem Čiževským). Nevzdal se však úplně. Jeho nátura kondotiéra, jak tak hezky řekl pan Klaus Lötsch v jednom z příspěvků, mu vnukla velice zajímavou myšlenku. Začal vydávat sborníky Postilla bohemica věnované překladům z české vědecké literatury a nakonec i beletrie. (Vydal především překlad Jakobsonova spisu o českém verši, krásný sborník studií o Kuksu a jím dokončený Patočkův překlad Durychovy Boží duhy.) Sám to vše tiskl ve svém domě v Brémách. Proč tento tak přínosný počin nenalezl v německy mluvících zemích širší ohlas, ví jen Bůh. Frank se pak postupně začal obracet ke kulturní historii, druhému tématu, které jej zřejmě zajímalo od raného mládí. Tu je však nutno říci, že jeho velký talent ležel zřejmě v oblasti literatury, něčeho co bych nazval fakty podloženou impresí. Byl neúnavným řečníkem spojujícím různé oblasti svého zájmu, ale při hodnocení kulturněhistorických souvislostí a mentalit nedokázal abstrahovat od svých subjektivních názorů. Jeho kniha o českoněmecké problematice je plna odsudků velkoněmecké strany, plna sympatií k Čechům, ale je to spíše kulturní filosofie. Právě proto považuji za jeho skutečný odkaz to, co vytvořil a zprostředkoval díky Postille a na čem pracoval v posledních letech v Chebu, kde vybudoval velmi přínosnou nadaci. Díky symbióze jeho velkých znalostí a vkusu vznikly obrazovými přílohami doprovázené publikace dokumentů o lidských osudech ve válečné době. Jaká škoda, že nemohl založit nějaké specializované nakladatelství, kde by byl spisovatelem a nakladatelem zároveň. Jen na okraj, jeho poslední prací byl překlad rodinné trilogie Norberta Frýda.

Neméně důležitý byl i materielní přínos jeho činnosti v Chebu. Jak již bylo řečeno jinde, dokázal přivést na Letní akademické školy (přednášky a kurzy němčiny a češtiny), které organizoval, nejrůznější lidi. Například jednu paní, zřejmě novinářku, která se zajímala o českobratrské misie v Nepálu, jednoho důstojníka Spolkové armády s hlubokým zájmem o dějiny, předsedu organizace lotyšských Židů, českobratrského biskupa z Lužice Langerfelda, znamenitého kazatele pastora Ekerta.

Z hlediska poznání naší minulosti vykonal velmi pozitivní práci tím, že zval do Chebu demokraticky orientované Němce z Čech. Dovolím si jmenovat čestného občana Aše Rudolfa Hilfa, čestného občana Chebu Hanse Nowotného, pana Hardta (obnovitel Lorety u Chebu) a jeho sestru, která byla kdysi v Chebu jeptiškou, paní Beckovou (po matce von Zedwitz; kdysi přední šlechtická rodina v Ašském výběžku), která četla ze svých esejů. Ze strany někdejších německých sociálních demokratů z Čech pak paní Jakobovou (jako dívenku ji v Anglii představili maršálu Montgomerymu). Přednášek se pilně zúčastňovala i německá sociální demokratka z Chebu, manželka československého vojáka v Anglii německé národnosti pana Lipperta (byla tam s ním po celou válku). Kromě „německé“ složky první republiky ale Frank křísil i Podkarpatskou Rus – málokdy chyběla přednáška předního znalce a přesvědčeného Čechoslováka prof. Ivana Popa. Jeho poslední akce pak platily Königsbergu, ale předtím dokázal navázat styky i s Žitavou. Bůh ví, kolik projektů ještě připravoval…

Vladimír Cinke

 

Sledován Státní bezpečností aneb OLDA von BREMEN

 

Ne nezajímavý pohled na část života Franka Boldta, na jeho činnost v Brémách a v neposlední řadě na jeho angažovanost v „české otázce“ přinášejí dokumenty komunistických tajných služeb bývalého Československa, zejména I. a II. správy SNB, tedy rozvědky i kontrarozvědky.

OLDOU se Frank stal již v roce 1972, kdy byl takzvaně „rozpracován“ pražským oblastním odborem I. správy, a to v souvislosti s jednáním zástupců bonnského Ministerstva zahraničí v Praze (29. 6. – 1. 7. 1972), byl totiž oficiálním tlumočníkem bonnské delegace. V této první fázi (trvala do roku 1974, respektive 1976) se Státní bezpečnost zaměřila především na získání co největšího množství informací jak o samotném „objektu“ svého zájmu a o jeho aktivitách ve vztahu k Československu, tak o jeho českých přátelích, v estébácké hantýrce „stycích“. Prověřovala desítky osob, u nejbližších přátel (Vladimír Cinke, Julius Hůlek, Josef V. Kočandrle, Michal Svatoš, Vratislav Vaníček, Václav Vokolek ad.) neunikli většinou pozornosti ani jejich rodiče.

O osm let později na něj, jako na „prověřovanou osobu“, zavedla pod krycím názvem BREMEN svazek čs. komunistická kontrarozvědka a začala prověřovat jeho kontakty na zastupitelský úřad SRN v Praze a styky s „nepřátelskými osobami“, zejména se signatáři Charty 77. Podezřívala ho totiž, že funguje jako spojka mezi „ideodiverzními centry“ v Německu a českým disentem. Vzhledem k tomu, že snažení příslušníků StB ani jejich tajných spolupracovníků nepřineslo žádoucí důkazy, bylo Frankovo sledování 11. května 1982 přerušeno. Ne však na dlouho.

Již 21. října 1982 o něho opět projevila zájem rozvědka, a to zájem velmi intenzivní, jak tomu nasvědčují dochované archivní materiály. Na něho samotného a rovněž na některé jeho pražské přátele byly použity snad všechny dostupné „zvláštní technické úkony“ (kontrola korespondence, odposlechy, telefonní odposlechy…), zintenzívnila činnost agentů i samotných estébáků, došlo i k tzv. přímému sledování. Přesto Frank stále zůstával pro Státní bezpečnost jaksi zvláštně neuchopitelným… Bylo toho mnoho, čemu nerozuměli. Jak si měli například vysvětlit zvláštní vzkaz („Město Akko je opět v rukou kašubských bojovníků za pokrok… Opravňuji Horní sněmovnu, aby byl veřejně přečten text na pravé straně… Setkáme se v sobotu v Plzeňském dvoře…) zaslaný Frankem do Prahy z Izraele? Ale právě někdy v tomto období se rozhodli, že by mohli získat OLDU do svých služeb, a začali dokonce chystat jeho „verbovku“, tedy akt získání pro spolupráci. Ovšem ani na tomto poli nebyli úspěšní, a tak v únoru 1987 uložili svazek OLDA do archivu s následujícím zdůvodněním:

„V roce 1982 byla obnovena blokace OLDY a pokračováno v rozpracování akce. Z okruhu styků byl získán TS (tajný spolupracovník) CILIO jako podchod k OLDOVI. V této době… OLDA zastával funkci senátora pro vzdělání v Brémách. Po založení ČSSRNSR společnosti se dostal Boldt do čela této organizace. Tímto stoupl zájem o jeho rozpracování… Důvodem (ukončení „rozpracování“)… bylo riziko z ohrožení incidentu v případě případného provalu zájmu o OLDU, neboť OLDA zastává významné politické místo a v ČSSR udržuje styky na nejvyšší úrovni… (Proto) navrhuji svazek 10876/372, kr. jménem OLDA, uložit do archivu… Zpracoval: npor. Nosek.“

Nepochybuji o tom, že obdobné svazky byly, vzhledem k Frankovu vskutku celoevropskému záběru, vedeny i sovětskou KGB a jejími soudružskými institucemi v NDR, Polsku, případně i v dalších zemích bývalého „socialistického tábora“. Ale to už by bylo téma pro důkladnější historickou studii… Vladimíra Vaníčková (Použité prameny: Archiv bezpečnostních složek MV – svazek BREMEN, a. č. 713131 MV, svazek Správy sledování OLDA, neinv.; osobní archiv F. Boldta – svazek OLDA, r. č. 10876/372, osobní podvazek, součást objektového svazku vedeného k zastupitelskému úřadu SRN v Praze -akce CENTR.)

 

Frank Boldt a Kašubové

 

Jednou z velkolepých mystifikací, jimiž Frank Boldt proslul, bylo jeho údajné kašubství. Údajné proto, že F. Boldt, německý protestant z hanzovního města Brémy, se celoživotně stylizoval do role Kašuba, takže mnozí, kteří měli možnost poznat jeho perfektní znalosti češtiny, ruštiny nebo polštiny, se domnívali, že tu nějaký slovanský (kašubský) „substrát“ musí být, pomocí něhož zvládá tak výtečným způsobem slovanské jazyky. Skutečnost je však taková, že v Boldtově rodině žila pouze tradice kašubského původu a teprve Frank Boldt z rodinného podání dokázal vytvořit realitu.

Jeho kašubství se stalo skutečností tím, že vytvořil v Praze reprezentaci Kašubů v exilu. Bylo to ve druhé polovině šedesátých let minulého století, v době jeho studií na Filosofické fakultě University Karlovy a v době jeho pobytu na pražské vysokoškolské koleji Větrník na Petřinách. Tehdy získal pro kašubskou „věc“ řadu svých spolužáků a položil základ exilových institucí prakticky zaniklého kašubského národa (Kašubové žijí na území dnešního Polska. Ještě na přelomu 19. a 20: století tvořili Kašubové v Kašubsku svébytné etnikum se dvěma miliony obyvatel, při posledním sčítání roku 2002 se však k němu hlásilo pouhých 5 100 osob).

Frank Boldt založil v Praze exilovou vládu, jejímž se jmenoval premiérem, vytvořil dvoukomorový parlament a postaral se o to, aby kašubská reprezentace se stala dostatečně známou. A protože mezinárodní společenství studentské koleje umožňovalo, aby vytvořil funkce kašubských vyslanců, kteří by šířili kašubskou slávu po celém světě, jmenoval kašubského velvyslance ve Skotku, jímž se stal skotský student historie Gordon W., a kašubského vyslance v Uhersku, jímž jmenoval studenta Filosofické fakulty UK Jána L., původem ze Slovenska. Vrcholem jeho kreativity bylo založení úřadu kašubského kata, který svěřil jednomu z bulharských studentů, přesvědčen o tom, že dohled nad mocí výkonnou i exekutivní je nejlépe svěřit někomu znalému příslovečných politických poměrů Balkánu. Obdobně tomu bylo se vznikem instituce „kašubského ducha“, který svěřil Mikeovi R., studentovi česko-polského původu, navíc s dvojím občanstvím (britským a americkým), aby tak zaručil, že kašubský duch bude vládnout nad oceány a kontinenty celé euroamerické civilizace.

1. Boldt prokázal nejen nápaditý a svérázný humor, ale patřil k těm nemnohým, kteří dokáží „realizovat sny svého mládí“: založil nakladatelství, které nazval K-Presse, v němž vydával dodnes cenná literární bohemika. Název nakladateství někteří četli jako Kafka-Presse, zasvěcení však věděli, že jde o Kašubské nakladatelství (Kaschubische Presse).

To vše vypadá jako typická postpubertální legrácka, studentská recese nebo intelektuálská zábava. Uvědomímeli si však, že ona hra na kašubství se odehrávala v režimu, jemuž byly bytostně cizí demokratické způsoby a demokratické instituce, byla to jedna z příčin intenzivního policejního zájmu o činnost F. Boldta v tehdejším Československu. Navíc je v jeho hře na kašubství obsažen ještě jeden dominantní prvek osobnosti F. Boldta – jeho zájem a účinná pomoc všem minoritám (etnickým, politickým apod.), a jeho solidarita s utlačovanými a decimovanými. Aniž bychom si to uvědomovali, byla to také průprava pro všechno, co přišlo po roce 1989. Díky F. Boldtovi se mohli tehdejší vysokoškoláci seznámit se základy demokratického zřízení, mohli poznat způsoby jednání v otevřeném a liberálním prostředí a navíc byli víc než dokonale připraveni na fakt, že demokratizace veřejného života je zároveň velkou příležitostí pro podvodníky, lumpy a zloděje zneužívajících výhod svobodné společnosti. Díky „učitelské misi“ F. Boldta, který měl dostatek zkušenosti s podobou a činností politických a veřejných institucí hanzovního městského státu a svobodomyslného prostředí německých universit, mohla tak část pražského univerzitního studentstva poznat faktický chod „demokracie“ hluboko před změnou politických poměrů.

* * * Kašubský lid se proto usnesl, ústy svých zástupců obou komor parlamentu, udělit PhDr. Franku Boldtovi za mimořádné zásluhy o Kašubstvo nejvyšší státní vyznamenání »Kašubský řád J. A. Komenského I. stupně«, jímž bude po zásluze oceněněno celoživotní dílo kašubského premiéra F. Boldta.

Kašubský parlament zároveň rozhodl, že „Kašubský řád J. A. Komenského I. stupně“ se uděluje pouze jednorázově a výlučně in memoriam.

O udělení řádu kašubskému premiérovi F. Bodtovi bude informován Kašubský konzulát v Praze a magistrát kašubského hlavního města Chojnice

Michal Svatoš

 

Frank Boldt a smysl českých dějin

 

S Frankem jsem se poznal v době naděje, v září roku 1966 na koleji Větrník – Sever. Tehdy jsme mohli pozorovat ještě poslední čínské studenty, které z revizionistického Československa již odvolával Mao, a setkávali jsme se se studenty z dosud tak odděleného Západu. Náš ročník byl první, který byl přijat zcela svobodně, bez nomenklaturních bodovacích hledisek. Většina studentů si tuto mimořádnost neuvědomovala, socialismus byl pro ně samozřejmou realitou a spíše se lekali prvních závanů nějakého vybočení. Zajímali mě názory západních studentů, ale ti byli jen unešeni krásou a kulturou Prahy, případně dívek z koleje Větrník – Jih.

Jedinou výjimkou byl asi Frank Boldt: pro něj se světové dějiny ocitaly v jisté půli, a naděje se netýkala jen Čechů. Nedokáži si představit výklad dějin 20. století bez představy žité reflexe, jen jako soupis vlád a událostí. Frank si uvědomoval ještě běžící čas generací, které „udělaly“ v dobrém i ve zlém dějiny první poloviny 20. století, a šance, které by vyplynuly z překonání jejich minulosti a náročné vzájemnosti. Pokládal se za jistého předsunutého bojovníka takové proměny mezi národy a generacemi, i když nadšeně objevoval nejrůznější tradice, reálie a ideály českého života (od vysoké kultury, Patočky a Václava Černého, až po lidi z vesnice a Ferdu mravence). Obdivoval českou kreativitu a optimismus, ale český svět měl pro něj smysl v tom, že byl zároveň vzorovou součástí mezinárodních proudů a soudobých dějin.

Skupina Frankových univerzitních přátel se poznala na základě společného odmítání dobových nacionálních a sociálních demagogií, ale i sucharských stereotypů ve vědě. Snažili jsme se ale především pochopit, proč tomu tak je, co je normální a jaká je vlastně hlubší skutečnost. Tušili jsme, že se vše může opakovat, což by byla jistá katastrofa nejen pro naši generaci (která ani o ničem nerozhodovala), ale i pro ty žijící předchozí (odešly často bez reflexe své životní zkušenosti, a tím se připravoval bezhodnotový svět).

Potvrzením pro naše pohledy byl „obrodný proces“ v roce 1968, jeho zastavení okupací a pak o něco pozdější normalizace. Vše se nakonec vrátilo do ještě retardovanější skutečnosti. Frank se dál zajímal o kulturní a lidské problémy ve světě, tentokrát v Polsku, Rusku a v Izraeli, ale vždy s originálním českým klíčem v ruce.

Pád komunismu – opět obyvatelstvem spíše nechtěný – otevřel teoreticky možnost reflektovaného uskutečnění hlubších proměn. Otázkou však nebylo ani tak vyrovnání s minulostí ve smyslu potrestání viníků, jako rozpoznání příčin a rozsahu ztrát, a program jejich diskursivního překonávání. Frank pomáhal Čechům jako jiní nadšenci (se zapomenutím z naší strany) a našel si zde svou vlast. Staronové kádry si však vývoj pohlídaly, i bez ÚV. Jak víme, obnova byla v mnohém nahrazena pouhou imitací a často byla upečena nová verze „normalizace“. Frank se podivoval nad silou českého provincialismu a strachem z vysokých hodnot, ačkoli jedinci v českých zemích na něj působili celkově lepším dojmem, než mnozí vlastní krajané. Rovněž mladí Češi jsou velice milí, umí, ale chybí jim étos a reflexe. V posledních letech Frank opakoval: Češi si nezaslouží své vlády, ale kritizoval velmi zásadně také kontraproduktivní roli české historiografie a naivistický diskurs médií.

Frank si zřídil v Chebu středoevropskou letní universitu (Comenium) a chrám Bohemia nostra, ačkoli by měl sedět úplně jinde, např. na Filosofické fakultě v Praze (jejímž pronásledovaným učitelům bez ohledu na stranickou příslušnost v minulosti pomáhal, ale kde by mohl zase šířit atmosféru bouřlivější, vícejazyčné a názorově kvalitní diskuse). Domníval se, že v Čechách má smysl znovu začít, i když jsou české země rovněž teritoriem zmarněných projektů a dnes upadly z hlediska vyspělých západních zemí do politické a intelektuální nicotnosti. Ale tak zajímavých území není ve světě mnoho, byl přesto přesvědčen Frank.

Vratislav Vaníček

 

Malá nenia za Franka Boldta

 

Ten, který zemře, odchází tam, kam ho, my živí, nemůžeme následovat. Dokořán otevřenou bránou je jen smrt. Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, konstatuje velice přesně dětské říkadlo. Hranice mezi oběma světy, naším a tím za ním, je jasně vymezená a úzkostlivě střežená. Proto je povinností nás živých, vzpomínat na zemřelé, na ty, kteří se za tuto hranici nedobrovolně vydali, kteří tak snadno překročili nepřekročitelné. Vzpomínat na ty, kteří se nikdy mezi nás nevrátí, je jedinou možností, jak zadržet jejich stín, vržený na tuto zemi, jak stvrdit jejich přítomnost navzdory nelítostnému času. Ten, kdo je zapomenut, umírá podruhé. Pro nás definitivně. Takováto druhá smrt je daleko neodvolatelnější té první.

Znal jsem Franka Boldta celých třicet sedm let. Vzpomínat na tak dlouhý kus života znamená vybavit si množství někdy až neuvěřitelných historek, které by sám Frank rád poslouchal a ocenil, protože bizarní vyprávění miloval a slastně se opájel křehkou balancí příběhů. Byl dokonalým posluchačem a jistě mi odpustí, že v řadě příběhů vystupuje jako hlavní postava. V našich společných příbězích nebyl Frank pouhým statistou, ale režisérem a autorem scénáře. Krkolomné příběhy doslova přitahoval, stejně jako byl neomylným magnetem pro neobyčejné lidi, které dovedl vyhledávat s požitky velkého znalce. Není proto divu, že se pro mne stal nejen blízkým člověkem a přítelem, ale také literární postavou, která v jedné mé knize vystupuje pod průhledným pseudonymem. Často se pak stává, že reálné, prožité a smyšlené splývá a myslím si, že právě to byl recept, který Frank Boldt dovedl gurmánsky podávat.

Profesí byl Frank Boldt historik, ale jeho vztah k historii byl velice výstřední a plný pochyb. Stále své pojetí dějin, jichž byl fenomenálním znalcem, prohluboval. Jeho cílem byl totální přesah suchého vědního oboru. Často opakoval, že ho nezajímají pouhá fakta, dedukce a úvahy, ale jednotlivé osudy lidí. Tím se blížil pojetí literárnímu, která nás tak spojovalo. Hluboce a dlouhodobě nás spojoval pohled na společné česko-německé dějiny a není vyloučeno, že má kniha Pátým pádem byla částečně napsaná pro něj, protože byl téměř dvacet let jedním z mála čtenářů její rukopisné verze. Často z ní citoval a já si nyní uvědomil, že jsem ve Frankovi ztratil jednoho z nejbližších čtenářů.

Smrtí se změní čas. Všechno najednou bylo. Přítomnost se vkládá do mělkého rovu minulého. Jednou… Bylo… Minulý čas je signum smrti. Její pečetí, do které je nelítostně otisknut její odporný kostnatý palec.

Jednou se Frank rozhodl udělat pro své brémské přátele výlet po širém disentu za železnou oponou. Znamenalo to vyjet z hansovního města směrem na jih. Plány byly jako vždy přesné, nadšení neznalo mezí. Ten, kdo zažil Frankovy milované hromadné výpravy, ví, o čem mluvím. Tuší pravděpodobně, i co bude následovat.

První zastávkou byla Praha. Zde se zrealizovalo několik setkání s chartisty, zajímavými představiteli neoficiální kultury, tady jsem také do skupiny nastoupil já s Josefem Rauvolfem, již tehdy znalcem amerického undergroundu a jinak uklízečem na OPBH v Praze 2. Cílem byla Budapešť. Tam byl disent movitý a zcela jiný než v Čechách. V luxusní vile jednoho sochaře, stála na svahu vysoko nad Dunajem mezi vinicemi, došlo k výstřednímu setkání, to byla přece Frankova specialita. Maďarští disidenti a odpůrci socialismu se jaksi neshodli se západními levicovými intelektuály. Mám matný dojem, že došlo i na facky. Pod vlivem dobrého vína došlo i k nechtěným milostným objetím, které ránem zhořkli do výčitek. Po probdělé noci se skupina zcela rozpadla, nikdo nechtěl pokračovat a jednotlivci se vraceli letadly domů. Zůstali jsme jen my tři a mikrobus. Samozřejmě jsme pokračovali. Původním cílem bylo Rumunsko. Ta cesta na jih byla snem. Bylo nádherné pozdní léto, kradli jsme na vinicích nádherné hrozny, opájeli se v Péči dobrými ročníky a v noci se toulali svahy nad tureckořímsko-uherským městem. V okolí Mohuče jsme opustili silnice a bloudili v podivuhodných labyrintech cest ztracených v rákosí. Právě tam nás zastavil po zuby ozbrojený maďarský vojín. A bylo zle. Přijela posila a byli jsme eskortováni do kasáren, typické rakouskouherské architektury tyčící se jako monument nad rozlehlou rovinou. Tady nás oddělili. Strávil jsem nějaký čas pod přívětivým dohledem hlavně samopalu. Vypadalo to beznadějně. Najednou se otevřely dveře a na chodbě stál Frank. Nic jsem nechápal. Byl tam také jakýsi vysoký důstojník, dozvěděli jsme se, že velitel kasáren. Srdečně se námi loučil. Kdybyste jeli kolem, určitě se stavte… Co se to stalo? Frank vysvětloval. To já znám, na vojáky se musí křičet. Křičel na ně tak dlouho, až přivezli velitele. S velitelem se vždy domluvíš, vysvětloval Frank. To v Arménii…

Jindy jsme spolu jeli do Kostnice, kde byl předsedou Husovy společnosti a vyučoval na universitě. Byla to mimochodem má první cesta za železnou oponu. Musíme pod záminkou rozšíření české knihovny provézt co nejvíce knih, zněl Frankův plán. Měl i jakási razítka, to se muselo využít. Otřískané auto se stalo obstojným náklaďákem. Na hranicích samozřejmě kontrola. Knihy? To se musíme podívat. Muži v uniformě a s pistolí, vždy věrní a svědomití, stáli před nejasným úkolem. Knihy nebyly jejich oborem. A najednou slyším: „Podívej, veze si Fučíka!“ A bylo to. Salutovalo se, usmívalo se a jelo. Ten Němec je asi náš člověk. Co na tom, že bystrý slouha režimu nerozená Julia od Bedřicha. Balíky plné ročníků Literárek a dalších nepřátelských tiskovin a knih putovaly za železnou oponu. Tam následovalo neslýchané. Bez víza do Švýcarska, setkání s ruskými emigranty, první cesta do Brém. Tam jsem byl skoro uvítán. Anellies Schwarz vyjednala mou výstavu, kterou samozřejmě Frank tajně provezl. Nikdy jsem ji, tak jako jiné, nespatřil.

Frank Boldt byl vždy tam, kde se něco dělo. Je tomu právě dvacet pět let, co jsem šel půlnoční Varšavou. Nebylo jídlo, netopilo se, čekala se vojna s rudou armádou. Nikde nikdo. Přede mnou se objevila charakteristická postava. To přece musí být Frank Boldt! Nebo to bylo mámení vyvolané hladem? Přesto jsem zjevení oslovil. Přízrak se otočil a samozřejmě to byl Frank. Bydlel v luxusním hotelu za marky, ve stejném jako já za najednou vzácné koruny. Dali jsme si šampaňské, možná jediné v celém městě, uculoval se marnotratně uplacený číšník. Je to tu zajímavé, viď? Frank byl ve svém živlu. Za pár dní vypukl v Polsku vojenský puč. Stanné právo. Naši přátelé byli zatčeni a odvezeni do táborů.

Tak by se dalo pokračovat. Vybudovat pomník Franku Boldtovi z příběhů. Z historek, které mají charakter mramorových bloků. Takový pomník by si dozajista zasloužil, ačkoli pomníky Frank nemiloval a byly mu k smíchu. A vedle by musel stát pomník druhý. Pomník citlivému a moudrému člověku. Tím byl Frank Boldt především.

Krátce po převratu v Čechách se tu Frank objevil, spokojený, že se tu zase něco děje. A pak přišlo osudové rozhodnutí. Nikdy mi k němu neřekl ani slovo. Prostě jako by to považoval za samozřejmost.

To, že se odstěhoval do Čech, nebylo nikdy zhodnoceno, stejně jako to, co pro český národ udělal, například první překlady Patočkovy. Jeho působení v Chebu bylo stejně donkichotovské jako obdivuhodné. Bylo příkladem, který bude nutno s uznáním ocenit a v němž bude zapotřebí pokračovat, jinak se opět prokáže, že česká kotlina je jen bezedným močálem, v němž vše pozitivní klesá ke dnu.

Poslední léta nás ještě více sblížila. Projížděli jsme spolu severní Čechy, já jezdil do Chebu. Patřil jsem později k věrným jeho letních škol. Za odměnu pak z jedné mých přednášek, které si Frank objednal, vznikla kniha Exily a úkryty. Stále jsem mu musel vyprávět o své rodině, kterou jako by považoval za svou vlastní, za rodinu starého, zaniklého světa, který nám oběma tak bolestivě chyběl. Naposledy, krátce před smrtí mi řekl: „Já měl moc rád tvého tatínka.“ Co na tom, že se bohužel nikdy nesetkali… Při tom posledním setkání byl již zčásti na druhé straně. V takové chvíli řekl několik vět, které prokázaly jeho neuvěřitelnou lidskost. Stále opakoval: „Všechno skončilo v koncentračních táborech. To je má tragédie. To nelze přežít, to ne.“ Tehdy jsem ho viděl poprvé a naposledy plakat. V těch slzách byla skutečná duchovní velikost. S ní odešel. Právě pro ni nám bude tak bolestivě chybět.

Václav Vokolek

 

Dovolte mi prosím osobní vzpomínku

 

S Frankem jsme se naposledy setkali v polovině září. Bylo krásně a byli jsme šťastní. Povídali jsme si o poslední knize Tomáše Halíka, o jeho trochu provokativních a provokujících slovech, kterých v ní užívá. Hovoří o lidech, kteří přijali Boží výzvu a vydali se cestou Krista, jako o „agentech nemožného“… Frank souhlasil a, s pronikavým intelektem jemu vlastním, dále rozvíjel tuto myšlenku.

A já vím, já pevně věřím, že Frank šel touto cestou.

Znala jsem Franka pouze dvacet let a připadám si teď poněkud nepatřičně, že tady stojím před těmi, kteří ho znali déle, hlouběji, před člověkem, se kterým vyrůstal, před jeho nejbližšími. Michale, Verkine, Nelly, Arame, Anahit, Soničko… on vás všechny miloval.

Už jsme odcházeli, a Frank mě ještě zavolal zpátky a řekl mi: „Vlaďko, nikdy nezapomeň, že přátelství se musí pěstovat!“

A já bych mu chtěla právě za ně ještě poděkovat. Díky, Franku, díky za přátelství.

Vzala jsem s sebou jeden kámen, jeho historii Frank zná, už jsem mu ho nestihla dát. Dovolte prosím, abych to udělala teď.

Vladimíra Vaníčková

Z posledního rozloučení s Frankem Boldtem, Cheb, 7. 10. 2006