„I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro něj nenašlo místo pod střechou.“ Jako prvním novinu o narození Spasitele oznámí anděl pastýřům, hlídajícím venku svoje stáda, snad proto, že ani oni nemají střechu nad hlavou, vždyť to jim, chudým, se narodil chudý Spasitel. Jen oni tomu budou doopravdy rozumět.

Čím víc máme, tím víc vůči němu můžeme být slepí. Očima sice vidíme, a byť srdce je víc než oči, i to může zůstat slepé. Slepé srdce, nepotřebující Spasitele.

Káťa a Hanny, nerozlučná dvojice. Káťa má černé havraní vlasy a krásné hnědé oči. Očima ovšem nic nevidí, Káťa je moje nevidomá studentka. Hannyho oči jsou průzračně modré a slouží i Kátě. Hanny je její vodící pes, a nemá rád chlapy, jak mi jednou oznámila jiná studentka.

„Káťo, a ty si ty vlasy barvíš?“ ptám se hloupě. „Ne, ani nevím, že mám krásné vlasy,“ usmívá se Káťa.

„A jak poznáš krásného člověka?“ Káťa se zamyslí. „Podle hlasu a podle toho, jak mi voní.“ Asi jí musím na sto honů srmdět, říkám si, jelikož jsem prolezlý cigaretovým kouřem.

„A co je pro tebe krása?“ zkouším to dál. „Já si krásu musím ohmatat,“ říká Káťa, „vidíš třeba můj prstýnek? Ten je moc krásný.“

Skončil předvánoční seminář, snažili jsme se se studenty, z nichž je většina nevěřících, nějak pochopit Ježíšova slova „nemůžete sloužit Bohu i mamonu“. Je to silné téma a překvapilo mne, kolik krásy Ježíšova slova dokázala z myslí i srdcí studentů na světlo Boží vyvolat. Bylo to tak silné, že jsme v diskusi ještě pokračovali v hloučku na dvoře při cigaretě. Hovor se stočil k otázce, proč lidé v Praze tak strašně spěchají.

„Div mne v metru neušlapou, jak se všichni ženou,“ povídá Káťa, „ale já jdu pomalu, nenechám se strhnout. Já ale metrem nebo tramvají jezdím hrozně ráda. Jak tramvaj jede, uvědomuji si totiž tíhu skutečnosti.“

Káťa nespěchá, žije v závažnosti přítomného okamžiku, tady a teď, protože její oči nejsou zaměstnány Facebookem v chytrém telefonu, všudypřítomnými reklamami nebo zamračenými tvářemi spolucestujících. Káťa nikam nemůže běžet, jen být tady, s Hannym a tmou.

Kátin táta mne požádal, abych ho pokřtil. Jak mi Káťa vyprávěla, táta zažil, že Bůh je. „Já v Boha věřím, ale potřebu nechat se pokřtít nemám.“ Je slepá, a přece vidí, jak to jednou řekl Ježíš. „Přišel jsem, aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“

Chudí pastýři se tedy na Spasitele jdou podívat. Ano, je to on, ale někteří v něm vidí jen Ježíška.