Nemohu se nevrátit k případu nedávno propuštěného ruského politického vězně Leonida Razvozžajeva (psali jsme o něm zde), protože roku 2012, kdy byl zatčen a posléze odsouzen v tzv. Bolotném případu za organizaci masových nepokojů 6. května na Bolotném náměstí (více zde), jsme byli přátelé. Za posledních 4,5 let, které strávil ve vězení (jeho věznění mělo těžký průběh, včetně nejrůznějších forem mučení), jsme neměli příležitost spolu mluvit a tak dodnes nevím, jak vnímal situaci, která předcházela jeho zatčení, o které bych zde rád napsal pár slov.

Leonid tehdy zprostředkovaně požádal české úřady o vízum, které by mu umožnilo opustit Ukrajinu, kde se skrýval před ruskou „spravedlností“, získat azyl v České republice a vyhnout se politickému pronásledování. Vízum bohužel nedostal a důsledky se ukázaly fatální: za bílého dne byl z centra Kyjeva unesen (pravděpodobně ruskými tajnými službami – tehdejší Janukovyčova vláda šla v takových případech Rusku na ruku), na tři dny se po něm slehla zem a objevil se až s policejní eskortou v Moskvě. Předběhlo ho jeho doznání k organizaci masových nepokojů opublikované v tisku, které ovšem záhy dementoval s tím, že na něm „únosci“ podpis vynutili třídenním mučením.

Leonid Razvozžajev je od 7. dubna letošního roku na svobodě, léta strávená ve vězení mu už pochopitelně nikdo nevrátí. Zato my bychom se měli vrátit k diskusi o tom, proč a zda pomáhat lidem jako je on, když se ocitnou na pokraji propasti. Vízum mu totiž české úřady neudělili proto, že jako člověk krajně levicových názorů neodpovídal představě o správném disidentovi či obránci lidských práv. Jako podnět k takové diskusi bych zde rád otiskl svůj dopis z roku 2012 adresovaný člověku, který byl v Razvozžajevově případu angažovaný, a který tehdy projevil zájem o tomto problému v obecnější rovině diskutovat (na záchranu Leonida před trestem už bylo bohužel pozdě). A nepovažoval bych to za mlácení prázdné slámy. Vždyť i dnes nejeden obviněný či odsouzený (nejen) v Rusku se může zdát českému „korektnímu oku“ nedostatečně vhodným kandidátem na pomoc a záchranu. A zdá se mi, že můj tehdejší zklamaný povzdech za léta spíše nabyl na aktuálnosti.

K případu politického vězně Leonida Razvozžajeva

(dopis z roku 2012 je zkrácený a jsou z něj vynechaná jména, kurzivou jsou doplněné drobné vysvětlivky a aktualizace)

(…) Leonid Razvozžajev požádal o pomoc ve chvíli, kdy už bylo jasné, že mu hrozí zatčení a dlouholeté věznění (10 let a víc) za vykonstruované obvinění. Film Anatomie protestu 2, na kterém je obvinění vystavěné, je naprosto průkazná manipulace s fakty toho nejhrubšího zrna – podle mého se ničím neliší od Ztroskotanců a zaprodanců – ty samé metody, ta samá rétorika (film, který pár dní před Razvozžajevovým zatčením odvysílala NTV, byl u soudu použit jako důkazní materiál). Myslím, že se na tom shodli všichni normální lidé.

Tedy – o pomoc nás včas požádal člověk, kterému hrozila nespravedlivá perzekuce.

Je to levičák s revolučními sklony a nám, liberálům a monarchistům, nemůžou být jeho názory moc blízké. Ale je to důvod, proč mu nepomoci v situaci krajní nouze?

V obecně uznávaném pojetí ochrany lidských práv existují, pokud vím, dva typy „klientů“, kterým je všeobecně pomáháno – ti, kdo jsou pronásledováni za to, že se nezpronevěřili svému svědomí – klasické lidskoprávní případy, a potom lidé, kteří jsou pronásledováni za své postoje a názory, i politické, se kterými se ovšem ti, kdo jim pomáhají, nemusí vůbec ztotožňovat. Pokud ovšem nejde o propagaci násilí apod.

My ovšem chceme pomáhat jen těm správným, opravdovým demokratům, kteří sdílejí naše hodnoty.

A tady je háček. Nepomáhala snad Masarykova Ruská akce konzervativním monarchistům a kozákům, a konec konců i hladovějícím bolševikům?

Nepomáhal Západ našim disidentům bez rozdílu, ať už se jednalo o trockisty, bývalé politické vězně, katolíky či komunisty? Bylo chybou pomáhat levičákům ve Frankově Španělsku nebo v Pinochetově Chile?

A pokud si jako kritérium, princip zvolíme tu „správnost“ – kdo určí, zdali je to ten opravdu správný?

Já znám Razvozžajeva dlouho. Potkal jsem ho, když jsem dělal reportáže na Čerkizovském trhu, kde přišli přes noc o majetek a budoucnost stovky tisíc lidí. Razvozžajev, sám obchodník s kožešinami, se projevil jako rozený odborář walesovského typu a půl roku za ty své drobné obchodníky a trhovce houževnatě bojoval. Pak bojoval za drobné trhovce po celém Rusku, pravda ne moc úspěšně. Od prosince roku 2011 se jako velice umírněný levičák aktivně účastnil hnutí bílých stužek (míněno aktivistické hnutí, které v letech 2011–2012 prosazovalo demokratizaci Ruska), které jsme myslím docela podporovali. Sblížil se s Udalcovem (předák levicové organizace Levá fronta, odsouzený společně s Razvozžajevem podle téhož paragrafu, rovněž na 4,5 roku). To se mi samozřejmě nelíbilo, ale zakázané ani nemravné to není – je to myslím věc vkusu a názorů. Nikdy nevyzýval k násilí, revoluční řeči, které kdy vedl, se přibližně rovnají tomu, co probírá většina francouzského studentstva o přestávce na fakultě. Myslím, že podobně to berou i naši přátelé, obhájci lidských práv. Za Razvozžajeva se dnes unisono berou Ljudmila Alexejevová, Lev Ponomarjov, včera nově zvolené vedení „bílé“ opozice (totéž, co hnutí bílých stužek), kyjevská Kancelář vysokého komisaře pro uprchlíky OSN atd. atd.

Můj názor je, že takový člověk si zasloužil naši minimální podporu – tj. vízum a možnost uniknout únosu, třídennímu mučení, vymlácené výpovědi, žalářováni bez právníka a perspektivě obvinění z terorismu se sazbou 25 let.

Abych se vrátil k principům – myslím, že to není zdaleka poslední takový případ, že se ta kola bohužel spíše jenom roztáčejí a že je v tuhle chvíli naše povinnost dobře promyslet principy, na základě kterých budeme nebo nebudeme lidem v takových situacích pomáhat. Jinak dopustíme to, že o osudech nespravedlivě stíhaných lidí bude rozhodovat dojem diplomata juniora, který se v rozhodující chvíli vyjádřil, že „Razvozžajev si naši pomoc nezaslouží“. Mě v tu chvíli přísahámbůh polilo horko.

23. 10. 2012