Tento týden dokonal svou životní pouť Vladislav Merhaut, nenápadný a o to vytrvalejší dělník na poli kultury, a to doslova – Vláďa absolvoval strojnickou průmyslovku. Dá se říct, že vlastně celý svůj život zasvětil dílu svého kamaráda Vladimíra Boudníka, s kterým se seznámil v továrně ČKD Praha. Merhaut si o něm vedl zápisky a po Boudníkově smrti v roce 1968 se s věrností až dojemnou staral o jeho odkaz. Neznal jsem snad míň okázalého člověka, který se s o to větší vnímavostí dotýkal umění. Kdysi jsem s Vláďou dělal rozhovor, ale nemůžu jej najít. Tak aspoň tady na jeho připomínku starý Merhautův článek z Babylonu – o kom jiném, než o Boudníkovi. -ppl-

V 60. letech 20. století se touto otázkou, v jejím tehdy aktuálním znění, zabývalo několik renomovaných kunsthistoriků, kteří se jejím zodpověděním pokoušeli tohoto v kuloárech již známého a odborníky uznávaného grafika přiblížit většímu počtu čtenářů, zajímajících se trochu o výtvarné umění a kulturu jako takovou.

Nevím, do jaké míry mohou dnešní mladí lidé pochopit tehdejší situaci, když mají téměř neomezené možnosti projevu, v tisku, na internetu a v dalších médiích, přestože by někdy bylo možná lépe si autocenzurou leccos odpustit a nezveřejňovat zkreslené informace, které se pak dále šíří a chyby se opisují. Ale to je otázka jiná. Vladimír Boudník, který by se byl v dnešních dnech (17. března) dožíval 85 let, to měl s publikací daleko složitější. Jako absolvent Státní grafické školy (1945-49) a mladý adept umění bral přijatou roli neobyčejně vážně. Druhá světová válka znamenala velký přelom v životě společnosti a navázání na staré tradice bylo složité, chápání světa – i umění – se dostalo do jiných rovin a poloh, lidé přece jen začali uvažovat jinak. To si uvědomovali i žáci SGŠ a v nesčíslných debatách se snažili dobrat nových zákonitostí a přístupu k tvorbě. V té první poválečné třídě umělecké školy se sešlo promíchaně několik ročníků – od mladých puberťáků až po již částečně vyzrálé muže, kteří válku prožili intenzivněji při tzv. „totálních nasazeních“ (Boudník v r. 1943 v Německu, Reegen v Rakousku) a měli tudíž jiný rozhled. Ale z dochovaných písemných dokumentů i vyprávění samotných aktérů vyplývá, že kolektiv obklopující tehdy Boudníka byl velmi dynamický a předsevzetí jeho členů týkající se umělecké činnosti byla odvážná až „zavazující“…

Hlavně z iniciativy Vladimíra Boudníka a názorových střetů se spolužáky při hledání uspokojivých řešení pozvolna vznikalo „umělecké hnutí“ nazvané EXPLOSIONALISMUS, které si dalo za úkol vzbudit a zdokonalit v lidech představivost, aby si na základě asociace byli schopni aktivně přeměnit šedé a oprýskané zdi velkoměsta v obrazové galerie. Boudník tuto theorii vyjádřil postupně v řadě manifestů explosionalismu a dalších rozborech, poznámkách a dopisech, a s několika spolužáky (i přáteli z jiných prostředí) ji počali prakticky předvádět v tzv. „Akcích na ulicích“. Spolu s Hanesem Reegenem, Zdeňkem Boušem, Josefem Krauerem, Jiřím Šmejkalem a dalšími malovali na různých místech Starého Města, Malé Strany i jinde neobvyklou formou, obkreslovali skvrny ze zdí na plátno či papír, nebo je přímo dotvářeli na zdi do reálných tvarů a provokovali tak kolemjdoucí lidi k vlastním projevům. Zájemců o jejich činnost bylo dosti a debat mezi přívrženci i odpůrci tohoto způsobu vyjadřování též. Mnohdy to v místech takové akce vypadalo jak při „táboru lidu“ a v několika případech musela zakročit i policie, když se dav rozrostl tak, že bránil dopravě.

Přátelé pozvolna odpadávali, museli na vojnu, oženili se, odstěhovali se z Prahy, jen Boudník vydržel a v rozmezí let 1949 – 1957 uspořádal hodně přes stovku takových představení. Přitom neustále psal do redakcí listů, rozesílal manifesty profesorům uměleckých škol, známým osobnostem, na nejrůznější instituce – ale prakticky bez odezvy, nikdo se nechtěl vážněji explosionalismem zabývat, viditelný ohlas na veřejnosti žádný. Až konečně 22. září 1957, když byl již Boudník prakticky v jiné vývojové fázi, otiskla Mladá fronta článek Ervína Hrycha „JEŠTĚ O SKVRNÁCH aneb OZVALA SE…“  Autor zde použil příměr ke starému českému přísloví o potrefené husičce, která – střelena do boku – zakejhá. „Pan V. Boudník nám napsal trochu hořký, vyčítavý dopis a přiložil na několik stran podrobný rozklad o výtvarném směru, který nazývá  e x p l o s i o n a l i s m u s,“ napsal, a ačkoliv jeho postoj k tomuto směru byl zásadně odmítavý, některé pasáže z Boudníkových manifestů ve svém článku doslova ocitoval. Nelze dnes spekulovat o tom, zda to měla být pomsta či reklama (12. 10. 1957 pak MF otiskla ještě ohlas na tento článek, v němž jeden čtenář m.j. píše: „Děkuji vám proto za burcující článek a tisknu vám ruku za ten spravedlivý nátěr mistru Boudníkovi.“), ale byl to první oficielní článek o explosionalismu v novinách.

S touto etapou své činnosti (zde jen nepatrně naznačené) Vladimír Boudník tehdy již končil, změnil taktiku i techniku výtvarného působení na veřejnost a jen tak v poznámce dopisu ze 2. března 1958 napsal Mikuláši Medkovi, se kterým měl již několikaleté spojení: „Před 14 dny jsem zničil zbylých 500 stran rukopisů, které jsem uchovával z původních asi 2000. (1500 jsem zničil minulý rok na podzim.) Jednalo se většinou o koncepty k dopisům do redakcí a přátelům, včetně různé milostné poesie. Je to divný pocit. Člověk to kdysi psal ve víře, že v písmu uchová torso svých myšlenek a nyní je po všem. Z torsa se stala tříšť. – Částečně mám z činu radost. Alespoň se tolik nerozčiluji, když se nějaký redaktor odváží psát dnes o tom, co člověkem zmítalo před pěti – sedmi léty…“

Ale abychom pochopili tehdy již téměř desetileté nezměrné úsilí Vladimíra Boudníka v prosazování idejí explosionalismu při každodenní normální a někdy i velmi těžké práci, vezměme v úvahu jeho vlastní vyznání, vyslovené sice až krátce před smrtí, ale o jehož upřímnosti nelze pochybovat: „…již za války – po náletech, kdy jsem viděl desítky rozbořených chrámů, sta zničených obrazů a soch, shořelé knihovny, snil jsem o tom vytvořit takové umění, které by přetrvalo veškeré katastrofy, přežije-li člověk…//…Lidský mozek má schopnost plně využívat akumulovaných hodnot – i když teoreticky budou zničeny veškeré hodnoty, člověk s obrazotvorností bude mít vždy sílu si vytvořit svou galerii. V tom jsem viděl pravé poslání explosionalismu…“ Takto v roce 1968 dopisem dr. Antonínu Harmannovi vysvětloval, proč to vše podnikal a jak by měl tento kunsthistorik ono údobí chápat.

„Svým směrem, explosionalismem, jsem se pokoušel o návrat člověka k sobě samému, k víře v osobní psychickou sílu, jež by ovšem nebyla na úkor bližního, ale naopak by v bližním vyvolávala pocit souznění. Moje pouliční akce nebyly realizovány pro ukájení či prosazování sebe samého. Snažil jsem se být anonymní. Měl jsem radost, když se lidé například doplňovali při asociativním cvičení – moje akce nebyly happeningovým diktátem…//…a také jsem nikdy neusiloval o samoúčelné skandály. – Moje vývojová cesta k abstrakci byla korigována nikoli samoúčelnou spekulací – jak mne napadl kritik Hrych – ale naopak splývavým pocitem lidskosti a respektování svého bližního, jemuž jsem nechtěl upírat právo osobního pohledu…

Chtěl jsem vytvořit směr, jenž by převážně citovou složkou dovoloval lidem propojenost všemi směry a formami…– Můj únik k abstrakci byl veden humánními podněty, ale korigoval jsem se při projevech vždy natolik – či jsem se o to pokoušel – aby dílo nebylo samorostem. V práci musela být patrna činnost člověka!“

„Únik k abstrakci“ – k němu se již od začátku 20. století odhodlala řada umělců různých zemí, ale zpočátku spíše ojediněle, váhavě, ateliérově. Teprve po 2. světové válce se postupně k abstraktní formě výtvarného vyjádření počalo obracet – již programově – větší množství tvůrčích osobností. V Americe vzniklo action painting, v západní Evropě tašismus, lyrická abstrakce. Společnost již byla schopna akceptovat tyto projevy ve větší míře, značnou část civilizovaného světa pod pojmem nového „moderního umění“ zasáhla „vlna abstrakce“. Proti tomuto – tehdy někdy i „módnímu“ trendu – byla naše země nějakou dobu „chráněna“ izolací „železné opony“, přes kterou informace pronikaly hodně sporadicky. Ale snad i díky tomu byl proces vývoje českého moderního abstraktního umění – později zvaném informel – poměrně specifický a ve svých kořenech původní, neovlivňovaný cizinou.

Mezi první průkopníky nového proudu patřil právě také Vladimír Boudník, který nejenže vytvořil vlastní autentický styl, ale též značně ovlivnil další nastupující uměleckou avantgardu.

Způsob nefigurálního zobrazování skutečnosti ho zaujal již v grafické škole a jeho možnosti si pak prakticky vyzkoušel při svých akcích a debatách s lidmi na ulicích, posléze i na reakcích prostých lidí v továrně, když jim předkládal již čistě abstraktní díla, neobvyklé grafické listy a kresby, fotografie i malby. Jeho naprosto nově vynalezené grafické techniky i celkové pojetí a obsah komposic obrazů posléze přejímala řada výtvarníků, někteří je pak zcela neomaleně (když k tomu měli možnost) vydávali za své nápady.

Působení Vladimíra Boudníka v továrně bylo sice částečně vynucené okolnostmi, ale naprosto dobrovolné. Mohl se živit – a nějaký čas tak činil –  v nějaké propagaci, nakladatelství či jiné instituci a při tom si jako „umělec“ malovat, stát se členem nějaké umělecké skupiny, sdružení, svazu …  Ale to se mu zdálo být příliš zavazující a omezující, zvláště když do tvorby začala kromě (ne)normální lidské řevnivosti tvrdě zasahovat ještě dementní ideologie. Měl své představy a „závazky“, dané předsevzetími již ze školy, co a jak v „kumštu“ dělat a jak se chovat. Proto odešel z propagace generálního ředitelství n.p. KOVOSLUŽBA a sám se přihlásil do průmyslu – pracovat jako dělník, „aby měl naprostou svobodu tvorby“.

Plus tohoto rozhodnutí bylo, že ve své tvorbě nebyl opravdu nikým omezován, že fabrika mu nijak v jeho výtvarných experimentech nebránila – na to zde nebyli soudruzi zavedeni. Fabrika mu naopak v akcích „Lidové umělecké tvořivosti“ poskytla prostor a možnosti vystavit svá díla a bez jakékoliv cenzury tak předvést veřejnosti cokoliv ze své tvorby. Navíc zde nalezl spoustu inspirace a možností jak myšlenky a „poslání“ explosionalismu dále rozvíjet. I když posléze zjistil, že původní, mnohdy naivně formulované manifesty, nesnesou kriticko-vědecký rozbor, přesto je nadále předkládal kunsthistorikům, aby jim dokázal originálnost původního záměru. Mínus jeho společenského zařazení jako dělníka v ČKD bylo určité přehlížení jeho osoby i významu „akademiky“, přece jen větší vzdálenost od řešení významných kulturních problémů ala prima, poměrně relativně malá mzda za vyčerpávající práci v prostředí špíny, neustálých provokací, pošklebků, zesměšňování, někdy i nezaslouženého ponižování.

Ale díky fabrice Vladimír Boudník vynalezl aktivní, strukturální a magnetickou grafiku – výtvarné grafické postupy, na které by v jiném prostředí zřejmě nepřišel. Princip těchto technik pak dále používali, rozšiřovali i rozmělňovali další a další výtvarníci – prakticky až do dneška. Je to stále živé a pro výtvarníky přitažlivé pokušení.

Něžný barbar versus Misionář

Nahodilé přátelství se spisovatelem  Bohumilem Hrabalem, dnes možno nazývat již jako osudové, vyneslo Boudníkovi tuto přezdívku, posmrtně presentovanou knižně, vyvedenou v několika divadelních inscenacích i filmové adaptaci. Mnoho lidí tuto fabulaci přijalo jako literární postavu v tvorbě Bohumila Hrabala, někteří pak i pátrali, zda vůbec taková osobnost existovala. Všeobecně budiž konstatováno, že tato legenda, předložená známým spisovatelem, možná existenci Vladimíra Boudníka proslavila, tedy zpopularizovala daleko více, než jeho aktuální tvorba.

Ale to je samozřejmě velmi zjednodušující pohled a chyba, protože právě význam Vladimíra Boudníka ve vývoji našeho moderního umění má tu hlavní hodnotu, na kterou je nutné obrátit naši pozornost.

Pro něho samotného byla snaha o pokrok v chápání a působení umění na společnost zásadním a rozhodujícím motivem jeho životní pouti. Ne nadarmo mu již jeho spolužáci na SGŠ dali přezdívku Misionář. On skutečně pro prosazení ušlechtilých uměleckých myšlenek obětoval celý svůj život – a to naprosto nezištně, nepočítal s žádným obohacením (jako důkaz tohoto tvrzení je skutečnost, že většinu své grafické produkce prakticky rozdal), doufal jen v solidní zhodnocení své činnosti.

Bylo to již šest let po jeho první samostatné výstavě v Bruselu (při světové výstavě EXPO 58) a po dalších výstavách ve Varšavě, New Yorku, Miami a čerstvé první oficiální výstavě v ČSR (Liberec 1/64), když se František Šmejkal pokusil o jakési kompletní představení již hotového a vyzrálého umělce. Napsal obsáhlý, skvělý a vyčerpávající článek pro tehdejší odborný list Výtvarná práce a zdálo se, že Boudník bude za svoji dlouholetou práci konečně „pohlazen“, že se lidé z pera znalce dočtou o významu jeho dosavadních snah.

Byl to první název článku „Kdo je Vladimír Boudník“ – a byl již vytištěn, zachoval se jeho „kartáčový obtah“, ale č. VP 6/64 vyšlo bez něho, cenzura ho prostě zatratila. Nebyl to zřejmě útok jenom na Boudníka samého, ale jen nepochopitelně přiblblá snaha soudruhů z ÚV KSČ, či nějaké jejich „kulturní správy“ (či čeho), zatajit něco živého, co zde bez jejich svolení a doporučení existuje. V té době se shodou okolností konala v „Nové síni“ ve Voršilské ulici v Praze Výstava D, soubor tehdejší špičky pražských modernistů (Boudník tam vystavoval grafiku), sestavený několika progresivními kunsthistoriky. Tato – dalo by se říci – klíčová akce, dlouho a pečlivě připravovaná, sice proběhla, ale katalog byl rozmetán a v tisku se nesměla objevit žádná recenze, komentář, prostě nic kromě oznámení, že se koná.

Ta podivná tvrdohlavost schvalujících úřadů, snad závislá na striktním dodržování „příkazů shora“, to despotické určování „co je vhodné našemu pracujícímu lidu předkládat“ a důsledné prosazování „socialistického realismu“ jako protiklad k tomuto nástupu „imperialistického umění socialistické společnosti nic neříkající“ snad poněkud pozdrželo solidní informace veřejnosti a zahnalo nositele abstraktních tendencí do tzv. „boje v noře“. Vývoj se ale zastavit nedá. Nakonec se stejně tento trend ze sklepních a půdních ateliérů dostal i do oficielních výstavních síní, stejně jako na stránky odborných i běžných novinových listů.

Boudník sice psal – např. Mikuláši Medkovi: „…Je několik druhů abstraktního umění. Někdo se věnuje abstrakci podobné té, která byla naplněna činy v poslední válce, a někdo abstrakci, po uvědomění si kulminačních bodů předchozích druhů abstrakcí, tudíž abstrakci tvůrčí, strhující teprve lidi k činům, jež tuto abstrakci učiní realitou. Na výstavě v továrně jsem měl dvě věci, aniž by propadly, jež ‚odvážní‘ se bojí ukázat i v soukromém atelieru…“ (1956)

a také: „…Má teorie se stala skutečností. Stále jsem dokazoval, že abstraktní tvorba roznítí v lidech zájem o tvorbu vůbec. Chudáci akademici se naivně domnívali, že zájem o tvorbu vzbudí v lidech svými nedokrevnostmi. Měli milionové podpory a nulové výsledky.“ (1957)

Přesto však tvrdil a hlásal, že abstrakce jako taková není žádná doktrína, definitivum, že jde pravděpodobně o přechodnou vývojovou fázi, která ale musela přijít a která se pak rozplyne do dalších různých podob výtvarného umění. Sám sázel na tzv. „humánní abstrakci“, kde se v několika plánech uplatní jak figurativní, tak i abstraktní způsob tvorby, aby vytvořil divákovi sugestivní zážitek ovlivněný v konečném výsledku jeho aktivní spoluúčastí na dotvoření a pochopení díla – explosionalismus dotažený do konce.

Již v některých zmínkách, otištěných v novinách, časopisech či katalozích ještě před vznikem onoho „problematického“ článku Františka Šmejkala pro VP i v dalších jiných publikovaných zprávách, se sice v rozmezí od roku 1963 až do počátku 70. let zřejmě dost náležitě vysvětlilo, kdo je Vladimír Boudník, ale pak zase „normalizace“, zákazy, zapomnění, po „plyšáku“ znovuobjevení, zhodnocení, významné přehlídky celoživotního díla… – a co dnes?

Vladimír Boudník je již klasikem druhé poloviny 20. století a v dějinách historie našeho výtvarného umění má své místo. Ale není to konzerva, jeho dílo je stále ještě živé, s možností dalšího volného pokračování. To nakonec potvrdily nedávné a dále plánované aktivity dalšího mladého „boudníkologa“ Tomáše Šmilauera a jistě to ozřejmí i série výstav Boudníkova rozsáhlého díla, která již postupně probíhá v galerii v pražské Betlémské ulici pod heslem „Boudníkův rok ve Ztichlé klice“.

Text Vladimíra Merhauta o Vl. Boudníkovi vyšel v tištěném Babylonu č. 7/XVIII