Ruští zákonodárci minulý týden schválili rozporuplnou novelu zákona, která ruší trestní odpovědnost za „bití v rodině“. Tak první zbití člena rodiny, které nemá váženější následky (tolerovány jsou modřiny, podlitiny, pohmožděniny, monokly atd.) je bráno jen jako přestupek. Trestným činem se stává až bití opakované, případně vážnější ublížení na zdraví.

Proti této retrográdní zákonné normě se během jejího schvalování samozřejmě zvedla vlna nevole. Nicméně skutečnost, že s novelou přišly hned čtyři  ženy – poslankyně za vládní stranu Jednotné Rusko i to, jak hladce a rychle byla přijata, napovídá, že bylo jako v řadě případů rozhodnuto předem.

Kdo a proč má v dnešním Rusku na dekriminalizaci rodinného násilí vůbec zájem?Rozhodně to není liberálně laděná část ruské veřejnosti, podle které bití do výchovy a manželských vztahů nepatří: moderní rodina se bez něj musí obejít.

Aktivisté pomáhající obětem domácího násilí zase zdůrazňují jinou, poněkud paradoxnější, stránku věci: novela zákona je podle nich nejen škodlivá (roztáčí spirálu násilí), ale také zbytečná, protože de facto nic nemění. Třebaže bylo doposud mlácení v rodině kvalifikováno jako trestný čin, na policii, která  se do rodinných záležitostí zpravidla odmítá motat, se stejně obracelo jen mizivé procento obětí. Policisté většinou vše odbyli pokrčením ramen a tradičním konstatování „může si za to sama“.

Komu a proč tedy stálo za to podniknout krok, který způsobil tolik rozruchu a bezpochyby ještě více poškodil již tak pošramocenou pověst Ruska v očích Západu?

Abychom vše lépe pochopili, musíme trochu nahlédnout do minulosti. „Výprask“ (sečenije) byl na Rusi vždy velmi populární záležitostí. Natolik populární, že například pověstný Domostroj, tedy soubor pravidel a rad pro fungování tradiční ruské domácnosti sepsaný v 16. století, musel správného pravoslavného křesťana nabádat k mírnosti: nedoporučuje s v něm „bít do očí a do uší, pěstí do oblasti srdce, používat k bití dřevěné a železné předměty či sukovici a způsobovat bitím vážnou újmu na zdraví…“

Pro ilustraci uveďme alespoň jeden kanonický popis domácího výprasku z knihy Dětství Maxima Gorkého:

Babička se ke mně vrhla, chytla mě do náručí a zakřičela:

„Aljošu nedám! Nedám, ty zvrhlíku!“

Děd k ní přiskočil, povalil ji na zem, vyrval mě z jejího náručí a odnesl mě k lavici. Mrskal jsem se mu v rukou, tahal jsem ho za zrzavý vous, kousl jsem ho do prstu. Řval, mačkal mě a nakonec mnou mrštil na lavici a potloukl mi přitom obličej. Pamatuji se na jeho divoký řev:

„Přivaž ho, já ho zabiju!..“

Pamatuji se na bílý obličej matky a její vytřeštěné oči. Běhala kolem lavice a křičela:

„Tatíku, to nesmíte!.. Vraťte mi ho…“

Děd mě řezal, dokud jsem neztratil vědomí, několik dní jsem byl nemocný…

A o stránku dál dědovo ponaučení malému Aljošovi Peškovovi:

„Trochu jsem to, hochu, tehdá přehnal. Pořádně jsem se rozčílil; kousls mě, poškrábal, no a já jsem se taky dopálil! Ale žes dostal nějakou navíc, to není na škodu – to máš do foroty! Pamatuj si: když tě bijou vlastní, rodina – není to urážka, ale ponaučení.“

Podle dostupných statistik se od té doby mnohé nezměnilo. Podle expertní zprávy Amnesty International je v Rusku denně zbito 36 000 žen. I podle oficiální, mnohem skromnější statistiky ruského ministerstva vnitra, došlo v roce 2015 k 50 000 případů násilných činů v rodině (jen těch, které se dostaly k soudu) – tedy jeden případ každých dvanáct minut. Rukou manžela či partnera je v Rusku podle statistiky Národního centra proti násilí „Anna“ ročně zavražděno v průměru 10 tisíc žen.

Novela zákona se tedy jen vrací k již vyzkoušenému: podobně jako Domostroj vyzdvihuje a legalizuje tradiční patriarchální uspořádání rodiny (oproti dekadentní západní rodině zkažené feminismem a ohrožené juvenilní justicí), a přitom nabádá k mírnosti – nesmí se bít příliš často a příliš hrubě. Nicméně přesto vše zůstává v intencích tradičního přísloví: „Kdo nebije, nemiluje.“

Kromě toho, že si tak dnešní ruský režim kupuje sympatie konzervativně orientované části obyvatelstva a vychází vstříc tradicionalismu pravoslavné církve – především patriarchy Kirilla, který je vášnivým zastáncem beztrestnosti fyzického trestání dětí, dosahuje ještě dalšího nezanedbatelného efektu. Po prvním, a podle zákona i posledním legálním výprasku (třebaže těch prvních bývá zpravidla celá řada) by mělo být každému v rodině jasné, kdo je v domě pánem a že na nějaké buntování, třeba i to společenské či politické, mohou podřízení členové rodiny – v Rusku tradičně nejtemperamentnější ženy a mládež – zapomenout. Tam, kam státní paternalismus nedosáhne a kde nedokáže hlídat a trestat, přebírá jeho roli muž. A většině prostých ruských mužů dnes taková odpovědná role imponuje. Ostatně v době globálního „klimatického“ hnědnutí bychom si na podobné tendence měli dát pozor i my: českému pivnímu křupanství jsou podobné legislativní experimenty jako šité na míru.