Nizozemské úřady mají 13. října zveřejnit závěrečnou zprávu o příčinách neštěstí tragického letu MH 17 sestřeleného loni nad východní Ukrajinou.

Bohužel k dosud známým informacím lze stěží očekávat nová fakta, údaje nebo dokumenty, které by vyvrátily menší či větší spekulace provázející všechna neštěstí, u kterých ne všechny zainteresované strany či strana mají zájem na co nejpodrobnějším objasnění. Dokud tento stav bude přetrvávat, pole pro různé fantasmagorie bude dále otevřené a pravděpodobně se dočkáme i některých zcela nových. Zabrousíme-li do historie, u letu KAL 007 trvalo deset let, než Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) vydala závěrečnou zprávu, která i přesto stále obsahuje několik bílých míst.

1. září od sestřelení KAL 007, jihokorejského Boeingu 747, uplynulo 32 let. Zahynulo při něm všech 269 osob na palubě. Výročí není kulaté, snad proto ho nikdo nevzpomněl a proběhlo bez jakékoli připomínky. Za těch 32 let se přirozeně stalo mnoho věcí. Zanikl tradiční komunistický blok, skončila studená válka (alespoň dle historiků), světovým hegemonem se staly Spojené státy, alespoň do doby, než je to unavilo. Rozpadl se Sovětský svaz a vznikly nástupnické státy v čele s Ruskou federací. Pro objasnění osudu KAL 007 byl tento historický okamžik vpravdě přelomový. Pojďme si připomenout, co se dle dnes dostupných informací oné noci nad Japonským mořem odehrálo.

Boeing 747 korejských aerolinií odstartoval 31. srpna z aljašského Anchorage na pravidelné lince do Soulu. Měl letět letovým koridorem kopírujícím sovětské dálnovýchodní pobřeží s poloostrovem Kamčatka. Na své cestě překročil mezinárodní datovou hranici, co však bylo významnější, již od počátku se odchýlil od plánovaného kursu, přičemž s přibývajícím časem se odchylka stále zvětšovala. Pozdější simulace prokázaly dvě různé možné souhry okolností, za kterých si posádka svého omylu nemusela být vědoma. V důsledku navigační chyby tak neletěl po plánované cestě, nýbrž přeletěl jižní cíp Kamčatky a do vzdušného prostoru SSSR vstoupil opět nad Sachalinem. Sovětské radary zachytily již první průlet nad Kamčatkou, ovšem vyslané letouny nebyly schopné Boeing nalézt. Neměly na to moc času. Palivo v bojových podmínkách stačilo na jednotky desítek minut letu a civilní Jumbo se zanedlouho vrátilo do mezinárodního vzdušného prostoru. Když se do sovětského prostoru vrátilo nad Sachalinem, situace se zdála být jasná. Identifikací se nikdo nezdržoval, cíl bylo třeba zničit. To se nakonec také stalo. V 18:26:02 koordinovaného světového času detonovaly dvě řízené protiletecké rakety z letounu Su-15 majora Osipoviče, v 18:38 letoun zmizel z radarů a zřítil se do moře poblíž ostrova Moneron. To všechno víme dnes. 1. září 1983 to ovšem bylo pečlivě střežené tajemství Sovětského svazu, který věřil, že u toho také navždy zůstane.

Když letadlo nedoletělo do cíle, Sověti mlčeli. Dvanáct hodin po sestřelu tisková agentura Sovětského svazu TASS vydala zprávu, že sovětským vzdušným prostorem nad Sachalinem proletěl neidentifikovaný letoun bez rozsvícených pozičních světel, který pokračoval dále v letu a o jeho osudu jim není nic známo. Jak se později ukázalo, jednalo se o první z  řady lží, kterými Sověti začali zásobovat domácí i světovou veřejnost.

Američané měli poměrně brzy jasno, ale aby to dokázali, museli se uchýlit k velmi nestandardnímu kroku, totiž odhalení kapacit své elektronické rozvědky. 6. září americká velvyslankyně při OSN na půdě této organizace představila světu zachycenou sovětskou vojenskou komunikaci z oné noci. TASS nato poprvé připustil, že letadlo bylo skutečně sestřeleno. Zprávu doplnil o informaci, že letoun ignoroval pokyny stíhacích letounů, výstražné výstřely se stopovkou, že se v jeho bezprostřední blízkosti pohyboval americký výzvědný letoun RC-135 a že další osud letadla mu není znám. Kromě připuštění sestřelu byly všechny další informace opět lživé.

Otázkou dne bylo, kam Jumbo dopadlo a pokusit se případně nalézt když ne přeživší, alespoň jejich ostatky. Bylo zřejmé, že to muselo být blízko Sachalinu. Sovětský svaz promptně zakázal pátrat ve svých teritoriálních vodách.

8. září sovětský velvyslanec v Japonsku předal japonským a americkým záchranným týmům souřadnice, na kterých se překvapivě nic nenašlo.

9. září uspořádal maršál Sovětského svazu a náčelník generálního štábu Nikolaj Ogarkov tiskovou konferenci, na které upřesnil, že souřadnice sestřelu ani dopadu předat nemohou, protože je sami neznají. V japonském moři se rozhořela malá válka pátracích týmů. Jižní Korea coby vlastník Jumba pověřila Spojené státy a Japonsko pátráním po letounu, což znamenalo, že pokud by se nalezlo v mezinárodních vodách, legálně nakládat s troskami by mohly právě jen Spojené státy nebo Japonsko.

Pátrání se soustředilo kolem malého ostrůvku Moneron, kde Sověti hájili jak vlastní vody, tak bránili v pátrání Japoncům a Američanům v těch mezinárodních. Překážky nabývaly různých podob. Od falešných vlajek a světelných signálů přes nebezpečné manévrování až po odřezávání kotev a sonarů nebo umisťování falešných zdrojů elektronických signálů na mořské dno. Civilní lodě musely být chráněny vojenskými, takže došlo i na radarové zbraňové zaměřování a vzájemné vrtulníkové potyčky. Vrcholem byl asi nízký přelet sovětských strategických bombardérů Tu-22M, které měly nést atomovou výzbroj. Dle později odtajněných memorand sovětského politbyra mělo „simulované pátrací úsilí zmást USA a Japonsko. Tyto aktivity budou ukončeny podle zvláštního plánu.“ „…Nalezené záznamníky letových údajů se rozhodně nedoporučují předat ICAO…“ „Skutečnost, že záznamníky jsou v držení SSSR, má zůstat v utajení…“ „Podnikli jsme všechny potřebné kroky potřebné k tomu, aby ani v budoucnu nedošlo k odhalení této informace.“ Z prosincových memorand vyplývá, že SSSR neměl nikdy v úmyslu uvést na pravou míru jak vlastní lži, tak zveřejnit zásadní fakt velmi dobré vědomosti lokace vraku, jeho nalezení, prozkoumání a nakonec i vyzvednutí černých skříněk. V devadesátých letech potápěči povolaní tehdy speciálně ze Sevastopolu potvrdili, že k vraku se poprvé potápěli 15. září, přičemž jim bylo známo, že již před nimi prozkoumali vrak potápěči vojenští. Trosky se nacházely v takovém stavu, až získali pocit, že již před nimi byly úmyslně roztahány podmořskými sítěmi.

12. září vetoval Sovětský svaz rezoluci OSN odsuzující sestřelení letounu.

24. září přišel TASS s informací, že KAL 007 měl původně cestovat i dřívější americký prezident Richard Nixon, CIA ho však varovala, aby letounem necestoval.

Američané s Japonci nakonec prohledali 770 km², ale nenašli nic. Dle sovětského vyjádření pro první zprávu ICAO z prosince 1983 ani SSSR nenašel „žádné pozůstatky obětí, součásti, díly nebo záznamníky letových údajů“. Třebaže Sovětský svaz o ničem nevěděl a nic nenašel, 26. září předal velitel pohraniční stráže Sachalinu a Kurilských ostrovů generálmajor KGB A. Romaněnko v přístavním městě Nevelsk japonsko-americké delegaci 213 kusů bot obětí neštěstí, které mělo vyplavit moře. Podle nepotvrzených zpráv byl později popraven. Pozůstalí označili předané boty za autentické.

Po zbytek studené války oficiální sovětská linie tvrdila, že let KAL 007 byl kriminální provokací organizovanou CIA, že Boeing 747 byl na špionážní misi, neodpovídal na signály zasahujících stíhaček, že dalším účelem letu byl test sovětské protivzdušné obrany a že o místě dopadu nic nevědí.

Jediným pozitivním výstupem tragédie bylo, že Spojené státy uvolnily pro civilní užití svůj zatím pouze vojenský družicový polohový systém, dnes dobře známý GPS, aby se již nemohlo stát, že letadlo se letadlo ocitne mimo zamýšlený kurs, aniž by o tom vědělo.

Až koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let v souvislosti s uvolňováním cenzury a nastolením „glasnosti“ se v sovětském tisku začaly objevovat nové dosud nepublikované informace týkající se sestřelu KAL 007. Definitivní obrat však přinesl až kolaps sovětského impéria a rozpad SSSR. Prezident Jelcin nejen potvrdil nález černých skříněk, ale v rámci potvrzení začátku nové éry v mezinárodních vztazích je dokonce 18. 11. 1992 předal korejskému prezidentovi Roh Tae-Woovi. K překvapení Korejců byly prázdné. Data ale nakonec Rusové poskytli ICAO, jak tomu ostatně byli povinni už dávno.

Z dosud nevysvětlených důvodů končí záznam na zapisovačích minutu a 44 sekund po zásahu raketou, třebaže letoun po zásahu prokazatelně letěl ještě dvanáct minut. Černé skříňky definitivně prokázaly, že sovětští piloti se nejen nepokusili o rádiový kontakt (jak léta tvrdili a jak také byli podle konvence ICAO povinni), ale že piloti Jumba neměli tušení nejen o své kursové odchylce nebo dokonce „špionážní misi“ svého letu, ale ani o přítomnosti sovětských stíhačů nebo varovných výstřelech. Ještě závažnější byla jiná zjištění vyplývající ze sovětské dokumentace. Z ní vyplývalo, že Rusové se nezdržovali identifikací cíle a pospíchali s jeho sestřelem, protože se báli jeho úniku do mezinárodního vzdušného prostoru. Podle simulací to nakonec nestihli a k sestřelu došlo již mimo sovětský vzdušný prostor. Také se potvrdilo, že Sověti od počátku věděli o pozici dopadu a první pátrací síly do oblasti vyslali 21 minut po odpálení raket, tedy devět minut po zmizení letounu z radaru.

Nejvíce tristní však byl nakonec obyčejný rozhovor majora Osipoviče pro list Izvestija, který Jumbo sestřelil: „Viděl jsem dvě řady oken a poznal, že je to Boeing. Věděl jsem, že je to civilní letoun. Pro mě to ale nic neznamenalo. Je totiž snadné přeměnit civilní letoun ve vojenský.“ Dále potvrdil, že viděl jak poziční, tak palubní osvětlení, což by u špionážního stroje bylo v podstatě vyloučené. Na otázku, zda to hlásil svým nadřízeným, odpověděl, že se ho na to nikdo neptal. K varovným výstřelům poznamenal, že neobsahovaly stopovku, takže pochybuje, že si jich někdo mohl všimnout. Podle všeho dnes spokojený penzista je stále přesvědčen, že udělal dobrou věc a že sestřelil když ne špionážní, tak alespoň letoun na výzvědách. Major Osipovič však nebyl tím, kdo rozhodoval o sestřelení civilního stroje. Rozhodnutí bylo přijato na nejvyšších místech, a to minimálně na pozici velitele sovětského dálnovýchodního vojenského okruhu generála Tretjaka. Ten se stal později náměstkem ministra obrany. Největší skok zaznamenal generál Kornukov, velitel základny, z které vzlétl major Osipovič. V roce 1998 byl jmenován do funkce velitele ruského letectva. Ironií dějin další z tehdejších aktérů velitel protiletecké obrany dálnovýchodního vojenského okruhu generál Kamenskij se stal později velitelem ukrajinské protiletecké obrany.

Případ MH 17 se zdá být o poznání jasnější, než případ KAL 007 v roce 1983. Stojí ovšem za zmínku, že memoranda politbyra o úmyslném a vědomém lhaní byly určeny pro generálního tajemníka strany Jurije Andropova, který byl předtím nejdéle sloužícím šéfem nechvalně proslulé KGB. Stal se také prvním generálním tajemníkem, který před tím vykonával i funkci šéfa tajné policie. Současný ruský prezident má podobnou zkušenost, tedy působení v tajné policii před tím, než se stal premiérem a prezidentem. Také se nechal slyšet, že v ní strávil nejlepší léta svého života. Jeho názory na rozpad Sovětského svazu jsou také dobře známé. Možná na případu MH 17 uvidíme, jak hluboko chce revitalizovat svou praxi z KGB a odkaz a mentalitu Sovětského svazu. Na případu majora Osipoviče je ovšem zřejmé, že setrvávat v účelových bludech je mnohem pohodlnější i z čistě osobního hlediska. Ať jsou fakta jakákoli, vědomí a svědomí může být klidnější, než kdyby mělo čelit pravdě a přijmout zodpovědnost. To se týká obecně všech autorů a zastánců nejen spikleneckých teorií. Státníci by ovšem měli být schopni snést mnohem vyšší nároky.

Babylon č.3, r. XXIV, 12. října 2015