Podle Michaela Kocába, předlistopadového rockera a polistopadového kandidáta na post hlavy státu (potencionálního) se sice oba aktuální uchazeči o post prezidenta ve druhém kole nějakým způsobem distancovali od své minulosti, oba se omluvili za své členství v KSČ, ale to nestačí – distanc považuje Kocáb za účelový.

Vyjádřil se tak v rámci diskuse pro a proti na stanici Plus ČRo:

„Jestliže je to skutečná kontemplace a vnitřní usebrání a pochopení toho, že jsem zhřešil, musím z toho vyvodit i určitou konsekvenci, která mi říká: nebudu se tlačit na první místo ve státě, protože rozdělím společnost. Rozdělím ji tak, jak ji ani Miloš Zeman, ani Václav Klaus nerozdělili. Protože tady jsou lidi, kteří trpěli, byli zabíjeni, byli v kriminálech, byli popravováni. A to je plivnutí do tváře všem obětem komunistického režimu, když někdo, kdo byl členem té organizace, se dnes chce stát prezidentem a nám je to jedno….“ Kdyby byla (omluva) od kandidátů opravdová, „museli by se vzdát svých kandidatur. Protože by věděli, že tím úplně poškodí morální profil národa,“ dodal Kocáb.

To se musí člověk chtě nechtě smát – tím spíš, že původce toho moralizování to bezpochyby mínil vážně. Michael Kocáb si může volit nebo nevolit koho chce – na rozdíl od doby normalizace, kdy to měl předepsáno. Nemusel by ale u toho tak děsivě žvanit, jak se to naučil před listopadem. V roce 1992, kdyby byl Kocáb na výslunní coby hrdina sametové revoluce, jsem uveřejnil níže uvedený článek, který myslím hezky (tedy nehezky) dokumentuje fungování Michaela Kocába coby polooficiálního hudebníka za normalizace. A nelze přitom Kocába neparafrázovat – kdyby měla být jeho reakce opravdová, tak by přinejmenším mlčel. Anebo se někdy Kocáb za své nehorázné plkání na StB omluvil?

Když onen inkriminovaný článek vyšel v reakci na to, jak Kocáb zachránil Československo před Rudou armádou, tak (sebe)reflexe jeho autora spočívala v tom, že mě chtěl žalovat za nactiutrhání – tedy Necenzurované noviny, kde byl článek otištěn, než mu to někdo soudný rozmluvil, což byla bezpochyby škoda, tedy pro něj. Znal jsem řadu exkomunistů, kteří byli stateční, čestní a nezlomní lidé právě o to víc, že si v mládí prošli svým stalinským obdobím, zatímco Kocáb si evidentně v životě neprošel vůbec ničím – za normalizace se pohyboval v šedé zóně a před komunisty kecal to, co po něm chtěli slyšet.

Kocáb je ale jen třešnička na dortu psychózy, která, zdá se, zachvátila nemalou část tuzemské společnosti, dirigované algoritmy, které moderují diskusi na sociálních sítích – ne pro věc samu, jako součást dialogu, který má za účel zkoumat povahu věcí, ale pro zásadový postoj, který uživatelé internetu dávají světu na odiv, stejně jako jej kdysi lidé demonstrovali v prvomájových průvodech.

S prezidentskou volbou se najednou vyrojilo množství moralizujících lidí, nesoudných a často jen nestoudných komentátorů, kteří se dnes staví být nesmlouvavými antikomunisty, což má být to pravé ořechové, na které přitom, když o věc skutečně šlo, člověk nenarazil. Jsou lidi, kteří se tak vyjadřují pořád – Iistopad ne-listopad, volby ne volby (třeba Standa Penc). To jsou ale výjimky. Naprostá většina dnešních zásadových antikomunistů byla zticha v době, když byla možnost komunisty vyštípat z veřejného života, z přítomnosti do minulosti. Tím nemám pochopitelně na mysli dobu před listopadem – na to by musel být člověk generál a mít k ruce armádu, ale roky 1990-92, kdy už si mohl říkat každý co chtěl, ve vládě byli bývalí disidenti a byla šance s komunisty něco udělat, kdyby ovšem existovala pro to společenská poptávka, což neexistovala – ne že by všichni jako za bolševika drželi hubu, ale ono jim to vůbec nepřišlo na mysl, nějaký bolševik. Lidé si užívali otevřených hranic a spotřeby, což člověk, po té půlstoleté nalévárně, chápe.

Vzpomínám si z té doby tak na 15 až 20 lidí, co jsme za vlády kamarádů – navzdory jejich vládě „národního porozumění“ – prosazovali zákaz komunisté strany, pohnání všech čelních představitelů komunistického režimu před soud nebo rozšíření lustračního zákona na ekonomickou sféru, tedy na privatizaci, pročež by dnes nebyl Babiš (no byl, ale měl by to přece jen o něco těžší – jeho syn byl v té době na bílého koně ještě nezletilý). A všichni – politici, novináři, většinové veřejné mínění, nadšené z uvolnění hranic a přílivu konzumního šuntu – nás tehdy měli za antikomunistické radikály. Když ne za fašisty, tak aspoň za ty, kteří jsou mimo realitu – když ne lidských práv, tak volného trhu.

Pak nastoupil Klaus, po něm Zeman a bylo po legraci. Kluci z Prognosťáku nějaké pomyslné vyrovnání se s minulostí nejen zařízli, ale naopak dali zelenou postkomunistické mafii, která měla vazby na tajné služby, ty předlistopadové i polistopadové (personální kontinuita byla v 90. letech ve státních institucích z velké části zachována), a před obyčejnými smrtelníky desítky let trvající náskok – konexe a znalosti prostředí z komunistických dob.

Když dnes někdo poukazuje na komunistickou minulost generála Pavla, který po listopadu třicet let sloužil jako voják demokratické České republice a jejímu bezpečnostnímu ukotvení v euroatlantických strukturách, jako na toho, kdo je na stejné rovině s Babišem, který je přímo prototypem výše zmíněné mafie a který nedělal nic jiného, než že třicet let na demokracii, vládě, děravých zákonech, ekonomice, volném obchodu, dotacích jen a jen parazitoval, tak je to naprostý blbec, který nemá s antikomunismem zhola nic společného. Naopak je to přesně ten typ lidí, o které se komunistický režim opíral, a na kterých se postkomunističtí šíbři točili a točí dodnes, ať to byl Zeman, Klaus nebo Babiš, Sládek, Bobošíková nebo Okamura.

P.S.

Michael Kocáb se neustále zaštiťuje Václavem Havlem, který se nemůže bránit, protože je po smrti. Byl to ale právě Havel, kdo po listopadu prosadil na post premiéra Mariána Čalfu, komunistického vládního legislativce, který mimo jiné připravil pendrekový zákon. Tehdy jsem byl „zuřivě“ proti tomu, dnes si ale myslím, že měl Havel geniální politický i občanský cit – Čalfa ze dne na den, sakumprásk, přešel na druhou stranu, donutil komunistické poslance, aby jako jeden muž (jedna žena) zvedli ruku pro Havla coby prezidenta, což bylo bezpochyby ta největší šaškárna a ponížení, které se těmto panákům za jejich kariéru kdy dostalo, pomohl zničit politickou moc KSČ, a pak odešel do ústranní.

P.P.S. Komunisti pochopitelně nemají a nebudou mít z výhry generála stejnou radost jako z výhry Babiše, jak mj. tvrdí v rozhovoru Kocáb. Naopak jsou zuřivě proti generálovi, stejně jako různí ruští trollové. Z jednoho prostého důvodu: generál je od svého komunistického mládí vzdálen třicet let ve službě demokracii, zatímco Babiš je stále ten samý člověk, jako byl v 80. letech – připravený spolupracovat s kýmkoli a zradit kohokoli, jak to přijde a jak se mu to právě hodí jedno, jde-li o vlastní rodinu, komunisty, demokraty, fašisty, Čechy, Slováky nebo třeba Číňany.

• • •

Strážci lidských duši, kteří dozírají na mravnost druhých a světu neustále ventilují své morální rozhořčení, žalobníci, kteří žalují – vytahují na veřejnost věci ne aby je pročistili, projasnili, objasnili, uvolnili ve společnosti zlo, ale naopak aby v něm lidem pěkně vyráchali ksicht, aby ve své pomyslné či skutečné vině nepřestali ani na vteřinu žít, myslet na ni, cítit ji, mravností íránská policie, věčně vartující svazáci, přičemž nejhorší jsou ti, kteří žalují „po právu“!  To je úplně k zblití.

Díky Jesus Christ Superstar jsme v redakci Babylonu (tedy možná až na Macha, který muzikál neviděl, i když já vlastně taky ne) toho názoru, že každý člověk i přes to největší selhání má šanci znovu vstát a začít znovu. Viz druhdy bolševický prokurátor Pavel, který pak založil křesťanství a nakonec byl svatý. To bychom ale panu generálovi nepřáli.

(Pražský výběr jinak poslouchám rád.)

Malý Muk

Ve druhé polovině roku 1989 se na čs. scéně objevila nová iniciativa zvaná MOST. Tvořili ji redaktor svazáckého časopisu Mladý svět Michal Horáček a hudebník Michael Kocáb, který v roce 1983 na přání StB ukončil, jako její vedoucí, činnost rockové skupiny Pražský výběr. Sepsali prohlášení, se kterým se prostřednictvím rezidenta StB Oskara Krejčího obrátili na předsedu federální vlády Ladislava Adamce. První setkání MOSTu s Adamcem se uskutečnilo, údajně náhodou, ve foyeru Nové scény ND v září 1989. Po 17. listopadu tato iniciativa zprostředkovala kontakt mezi Ladislavem Adamcem a Václavem Havlem (setkání O. Krejčí – MOST – 18. 11. 1989 a následně s Adamcem). Zatímco Michal Horáček sepsal své paměti protagonisty sametové revoluce a začal se věnovat byznysu v sázkové kanceláři FORTUNA, která už dlouho před listopadem byla jako černá sázková kancelář v Chuchli pod kontrolou StB, nastoupil Michael Kocáb dráhu politika. Zasadil se o brzký odchod sovětských vojsk za sovětských podmínek a stal se tak rázem miláčkem davů.

Tato jeho zásluha však poněkud pobledne, když zjistíme, že to byl právě Kocáb, kdo vehementně prosazoval prosovětskou tzv. nultou variantu při majetkovém vyrovnání mezi Česko-Slovenskem a bývalým SSSR, která je přímo výsměchem skutečnosti, že jsme byli 20 let SSSR okupováni a rabováni.  „Nultá varianta“ znamená, že nikdo nikomu nic neplatí a čs. strana se navíc zavázala jenom letos dodat do Ruska zdarma stavební materiál za 300 milionů korun na výstavbu bytů ruským důstojníkům!

Nemusíme zrovna předpokládat, že Michael Kocáb je gauner ve službách KGB, ale jistě to je šikovný Čech, který jako tisíce jiných úspěšně proplouval minulým režimem – navíc s aureolou zakázaného Pražského výběru. Dnes je člen správní rady akciové společnosti Montované stavby plus a v jeho projektu milovického letiště jde o miliardy.

Byl jedním z mnoha, kteří se angažovali v oficiální kultuře, a kteří za tuto svou výsadu museli více či méně zobat komunistickým úřadům z ruky. Podívejme se, co nám o tom vypovídají policejní archívy. V záznamu o provedeném kontaktu s KTS „MUK“ (policejní značka Kocába) z března roku 1985 se píše:

„K otázce spolupráce s orgány MV se vyjádřil vyhýbavě v tom smyslu, že původní důvody spolupráce pominuly a v budoucnu uvažuje o vystěhování do USA za manželkou, která nemá zájem žít trvale v ČSSR. Otázkou spolupráce se však bude nadále zabývat a je ochoten informovat o hudebních skupinách, které podle jeho názoru kazí pověst rockové hudby.“

Na konci záznamu pak operativní pracovník kpt. Doskočil navrhuje: „V případě vystěhování KTS jeho osobu v prostředí hudebníků zkompromitovat s využitím vlastnoručně podepsané nabídky ke spolupráci s MV.“ Obdobný záznam ze září roku 1987 praví: „Se jmenovaným bylo uskutečněno několik operativních pohovorů, v průběhu kterých dal najevo, že je ochoten být ve styku s orgány MV a tyto informovat o negativních jevech v prostředí tzv. volné mládeže a v prostředí pražských hudebních skupin.“ Kpt. Bělohlávek pak v záznamu konstatuje, že se projevila neserióznost KTS, který sympatizuje s hudebními skupinami, které jsou předmětem zájmu MV a navrhuje spis KTS „MUK“ ukončit a soustředěné materiály uložit do archívu MV na dobu 5 let.

Následné prohlášení Michaela Kocába před StB je klasickou ukázkou toho, jakým způsobem si bývalý režim zavazoval všechny ty, kterým pak milostivě umožnil vylézt na jeviště, na obrazovku nebo třeba složit hudbu k nějakému filmu. Slova vložená do Kocábových úst zřejmě nějakým příslušníkem StB jsou skutečně ďábelská – jako sám minulý režim:

„Já, Michael Kocáb – nar. 28. 7. 1954, vedoucí bývalé hudební beatové skupiny PRAŽSKÝ VÝBĚR prohlašuji před příslušníky Československé kontrarozvědky Federálního ministerstva vnitra, že v případě umožnění veřejného vystupování hudební beatové skupiny pod názvem „ROPOTÁMO“… nezneužiji veřejné hudební produkce k ovlivňování protispolečensky orientovaných nálad, šíření myšlenek v duchu pacifismu a k propagaci kapitalistického způsobu života… Dále prohlašuji, že pomlčím před všemi nepovolanými osobami, kterými jsou rodinní příslušníci, rodiče, kamarádi, ale i jiní příslušníci Sboru národní bezpečnosti (sic!) o všech těchto shora uvedených skutečnostech a rovněž nezneužiji dané důvěry k páchání trestné činnosti. Osobně budu zabraňovat případné infikaci hudební tvorby jinými hudebními skupinami, které se dopouštějí negativní činnosti spočívající ve skrytých invektivách vůči kulturní politice KSČ a socialistickému způsobu života. Toto své prohlášení stvrzuji vlastnoručním podpisem.“ Následuje Kocábův podpis.

Michael Kocáb byl přímo předurčen k tomu, aby se stal hrdinou sametové revoluce.

Necenzurované noviny č. 11/92