Komunista Luzar spolu s Helenou Válkovou z Babišova Agrofertu, toho času hnutí ANO, navrhli označit 15. březen 1939 za „den zrady“. Tuto novou zrádcovskou národní frontu pak doplnil lidovec Jiří Mihola.

„V tento den se dokonala zrada spojenců započatá v Mnichově roku 1938, kdy velmoci Velká Británie, Francie, Německo a Itálie donutily československou vládu přijmout odstoupení území Sudet Německu,“ stojí v důvodové zprávě.

Pokud to tyto tři persony myslí jako příležitost k oslavě, je to bezpochyby na místě. Byli to italští a němečtí komunisté, kteří dopomohli Mussolinimu a Hitlerovi k moci tím, že v době ohrožení Itálie a Německa ze strany totalitních hnutí útočili na sociální demokracii jako na zrádcovskou stranu, která – na rozdíl od hnědých soudruhů, fašistů a nacistů – bránila buržoasii. A podobně to bylo i v Československu. Poté, co se zdejším komunistům podařilo rozlomit sociální demokracii v roce 1921, usilovali o rozbití buržoasního Československa a hlásali odtržení Sudet ještě před Hitlerem.

Na V. sjezdu KSČ v roce 1929 prohlásili „boj za sebeurčení národů až k úplnému odtržení od československého státu“ za „organickou součást všeobecného boje proletariátu za svržení měšťáckého pořádku, za diktaturu proletariátu“.

Jestli měl nacistický Berlín své německé menšiny v zahraničí, tak komunistická Moskva měla všude po Evropě své páté kolony v podobě komunistických stran. Ještě dva roky po převzetí moci nacisty v Německu hlásali komunisté strategii třída proti třídě, což byla de facto strategie nacistické revoluční milice SA, než ji Hitler „přistřihl“ křídla, aby předčasně neplašila podnikatele, o jejichž spolupráci v té době nacisté usilovali. O spolupráci s „buržoasií“ (tedy dočasnou, jako součást snahy o její zničení) usilovali i komunisté, když v roce 1935 změnili strategii a místo hesla třída proti třídě vyhlásili „lidovou frontu“.

Vše bylo rázem jinak – ve skutečnosti stále v duchu marx-leninismu – s paktem Molotov-Ribbentrop, kdy nacisté s komunisty společně napadli Polsko a rozpoutali 2. sv. válku ve společné snaze zničit liberální systém, jak toto spříseženství totalitních hnutí proti Západu stvrzovali rudí i hnědí soudruzi.

„Socialistická idea, tj. vytlačení nepokrytých finančních soukromých zájmů z politiky, od světové války nastoupila neodvolatelné vítězné tažení světem,“ jásal nacistický aktivista, novinář a agent SD Giselher Wirsing v roce 1940 a duce směrem ke Stalinovu SSSR vyhlásil: „Existují národy-proletáři a národy-kapitalisté. Itálie je proletářským národem a musí se semknout do jedné korporace v boji s kapitalistickými národy, které ji okrádají.“

Že se ke komunistické „zradě“ přidala někdejší bolševická právnička Válková, spolupracovnice jednoho z nejodpudivějších komunistických vrahounů Urválka, je v logice věci. V ní je bohužel i národofrontovní zatížení části lidoveckých politiků – po desetiletí ničení křesťanství a všeho, co s tím souviselo, slepých, hloupých, nepoučitelných – opět jako po roce 1945 pomáhajících bolševikům obracet na ruby veškeré hodnoty, rozum, cit i logiku.