Ve svém „vánočním“ proslovu ohlásil Zeman světu: Tahle země je naše! Že by se přes Nejedlého zblblý z Jiráska viděl coby medovinou opojený praotec Čech na vrcholku Řípu?

Už Karel IV. koncipoval stát Koruny Českého království jako nadosobní princip, který je neodvislý od právě panující dynastie. Po husitských válkách se v českých zemích ustavilo Království dvojího lidu, kališníků a katolíků, jak je v roce 1485 kodifikoval kutnohorský mír. Tradici Koruny jako nadstranického principu nenarušily ani náboženské války 1. poloviny 17. století. K českému království, jehož práva postupně oklešťovala sílící vídeňská centralisace, se hlásili jak pobělohorští protestanští exulanti, tak domácí čeští barokní vlastenci: historického českého státního práva využívala šlechtická opozice proti unifikačním snahám Vídně, stejně jako jej využívala česká měšťanská opozice k prosazení občanských práv, a podobně je spojeno s národním obrozením, které stálo na počátku moderního českého národa. Z převozu českých korunovačních klenotů po prusko-rakouské válce z Vídně zpět do Prahy v roce 1867 se stala celonárodní manifestace.

Kolem práva českého království se konstituovala novodobá česká politická hnutí, nejen konzervativní, šlechtická, či liberální, měšťanská, ale stejně tak i dělnická a rolnická. Táborů lidu se v boji za české královské právo po rakousko-uherském vyrovnání účastnily v letech 1868-69 statisíce lidí. A až do nacionálního rozdělení země v 2. polovině 19. století byla idea českého království ideou nadnárodní. Ještě v roce 1870 se sešli čeští a němečtí dělníci na manifestaci na Ještědu, aby se kromě sociálních požadavků postavili i za stará česká historická práva.

Idea českého království je etnicky, nábožensky, politicky či sociálně neutrální princip občanské společnosti, kde mají všichni jednoho krále, tedy stejný Zákon, a před Korunou jsou si rovni, bez ohledu na původ, víru, či přesvědčení.

Československá republika, i když se slovně deklarovala jako stát národa československého, na výše uvedené navázala. Princip politického národa Čechů či Čechoslováků rozličného jazyka a víry byl napaden až novopohanským kultem půdy a krve, který sem byl po roce 1938 násilně zanesen z nacistické třetí říše a po roce 1945 se jej organicky chopili domácí komunisté za zády s říši J. V. Stalina.

Když Zeman mluví o „naší zemi“ a vystupuje na mítincích s nacionalisty, jde ve stopách tuzemských kolaborantů, kteří – ostře se vymezujíce proti liberálním demokraciím Západu – se snažili češství spojit s nacistickou nebo sovětskou říší, které dnes suplují Putinovo Rusko a otrokářská Čína. Aby získal i druhé volební období, snaží se k vášním nacionalistickým přidat i vášně konfesijní či kulturní.

V roce 700. výročí narození římského císaře a českého krále Karla IV., který byl napůl Přemyslovec (Čech, Němec, Maďar…) a napůl Lucemburk (Francouz, Němec…), což tehdy vyšlo nastejno, bychom si měli připomenout, že být Čechem zároveň znamená být Evropanem. Tenhle stát založili v 10. století Přemyslovci, o jejichž původu nic nevíme, jako součást latinského Západu. Stejně tak se země po roce 1918 osamostatnila pod vedením T. G. Masaryka, o jehož původu populárně naučný bulvár dodnes spekuluje, jako součást západní Evropy. Češství není negativní pojem, s jehož pomocí se vyhraňujeme proti sousedům, ale je to naopak princip positivní, který nás spojuje s ostatními národy Evropy, založené na anticko-židovsko-křesťanském dědictví, jehož kořeny sahají do Persie či starého Egypta a které bylo ve středověku výrazně obohaceno arabskou kulturou. Tak to viděl „otec vlasti“ Karel IV., stejně jako „otec národa“ František Palacký i „tatíček“ Masaryk. Čechie není vlastnictví, s kterým si můžeme dělat, co chceme, jak se nám to snaží namluvit nacionalisté, ale je to návod – dar, umění závazek, jak na základě češství spolupracovat a solidarizovat se s druhými.

Prosloveno na Hradčanském náměstí v sobotu po Třech králích LP 2016