Napětí mezi realitou a jejím zachycením v médiích se podle rozšířeného mínění prohlubuje. Možná ano, možná ne, za pozornost ale určitě stojí více jak sto let starý koncept tzv. hraných zpráv, kdy významné události aktuálně přehrávali herci před kamerou a publikum pak na ně chodilo do kina. Dnes by umožnil každé z různých „sociálních bublin“ udělat si takové zprávy, jaké chce vidět, a to takřka dokonale, bez nutnosti všelijakými montážemi a komentáři překrucovat různé střípky tzv. objektivní reality. Obávám se, že původně dobře míněný nápad ještě najde nějaké šílené uplatnění, zvláště kvůli tomu, jak lze s videem pracovat („pracovat“) na sociálních sítích. Hraným zprávám a jejich průkopníkovi Lucienu Nonguetovi jsem před pár lety věnoval rozhlasový fejeton, který zde přetiskuji. A ještě podotýkám, že Nonguetův film Události v Oděse, na který níže naleznete odkaz, se vyskytuje i pod titulem Revoluce v Rusku 1905.

***

Je to zvláštní, ale lidé nejvíce věří tomu, co vidí, nikoliv tomu, co slyší či co si mohou přečíst a promyslet. Potvrzují to i výsledky sociologických průzkumů.

Nikoliv náhodou založil Radek John svou popularitu údajného neohroženého investigativního novináře na pořadu nazvaném Na vlastní oči. Přitom každý detektiv ví, že pouhýma očima toho nikdy moc nezjistí. Ale lidé považuji za pravdu hlavně to, co spatří v televizi, a kdo v televizi není, není vlastně vůbec, rozhodně ne ve veřejném prostoru.

Zmíněný sklon se však neobjevil až s věkem televize. I v minulosti hrály velkou roli obrazy, a někdy dokonce velké a inscenované živé obrazy. Teatrální rekonstrukce slavných bitev s účastí stovek či tisíců účinkujících ba i živých koní se neodehrávaly jen ve starověku, ale tvořily součást veřejného života v Británii, Francii nebo Německu v osmnáctém i devatenáctém století.

Vynález fotografie a později filmu tyto přehrávané dějiny na první pohled zahubil, avšak těžko říci, zda se tak zlepšila informovanost veřejnosti, byť ta si určitě myslí, že ano. Dějiny fotografie jsou zároveň dějinami retušování a o zmanipulovaných fotografiích, z nichž kdosi zmizel či byl na ně naopak přidán, vycházejí objemné publikace. Přesto lidé pořád žádají, aby jim o americké politice referoval člověk stojící s mikrofonem před Bílým domem, i když si o dění uvnitř mohou udělat daleko lepší představu četbou článků na internetu, což ostatně dělá i dotyčný redaktor – pouze finální výstup, minutový „výcuc“ toho hlavního, nechá natočit s patřičným pozadím a s implicitně vyzařovanou důležitostí: podívejte, tady za mnou se to všechno děje a já jsem zde na místě, přímo u zdroje.

Zajímavý a dnes už zapomenutý mezistupeň mezi událostmi přehrávanými v divadle, v cirku nebo na volném prostranství a dokumentární filmovou kronikou tvořily takzvané hrané zprávy. Objevily se na přelomu devatenáctého a dvacátého století, s rozvojem filmu. Filmaři prostě natočili v ateliérových kulisách hraný šot o tom, co se událo na nějakém vzdáleném místě. Například krátký němý film Události v Oděse z roku 1905 (viz zde) zachycuje ve třech minutách okolnosti vzpoury na křižníku Potěmkin. Samozřejmě, bez umělecké působivosti, ale i bez ideologického obsahu, s nimiž téma o dvacet let později uchopil Sergej Ejzenštejn.

Zmíněný šot Luciena Nongueta nicméně obsahuje ve zkratce to samé, co Ejzenštejnův film, pouze legendární masakr na oděském schodišti v jeho dílku nahradila skupinka kozáků rozhánějících na jakési hroudě hlíny oděské ženy, přičemž si neodpustil i malý vtípek: psa, kousajícího jednoho z kozáků do nohy. Film Události v Oděse je vlastně historicky věrnější, poněvadž masakr na schodišti nelze z historických pramenů plně doložit a patrně se tedy jedná o uměleckou licenci Sergeje Ejzenštejna.

Ano, diváci hraných zpráv věděli, že jde o realitu pouze imitovanou, nicméně někteří prý takřka podléhali iluzi, že danou událost skutečně spatřili na vlastní oči. Byl však mezi hranými zprávami z počátku minulého století a dnešními „válkami v přímém přenosu“ ve stylu CNN zas tak velký rozdíl?

A nestála by za úvahu renesance tohoto žánru? Ušetřilo by se a mnoho herců by získalo důstojnější způsob obživy než vystupování v reklamách nebo telenovelách. A odposlechy tajných jednání politických špiček jsou přece skvělými scénáři, které si samy říkají o inscenování. Ostatně, záznam kavárenského dialogu Kristýny Kočí se stranickými kolegy měl v Rubínu úspěch.

Bohužel, můj pozměňovací návrh neprojde. Politici si už příliš zvykli na to, že jsou vlastně sami herci, vyvolávajícími iluze o sobě samých. Už dlouho tak vlastně žijeme v éře hraných zpráv, aniž jsme si toho všimli.

Původně odvysíláno na Rádiu Česko, 3. 6. 2011, viz zde.