Čas od času se vyskytnou lidé, kteří navenek vystupují téměř dokonale vyrovnaně: jsou po všech stránkách korektní, jejich disciplinovanost vyráží obyčejnému smrtelníkovi dech a je zřejmé, že by za nic na světě nevyšli na ulici v pomačkané košili či se špatně uvázanou kravatou. Každý psycholog však dobře ví, že právě tyto „dokonalé bytosti“ s největší pravděpodobností v příštím okamžiku rozbijí výlohu nebo bezdůvodně přetáhnou náhodného kolemjdoucího deštníkem. Úzkostná snaha o sebekontrolu a nutkavá potřeba demonstrovat na každém kroku duševní rovnováhu většinou signalizují vnitřní rozháranost a sklony k agresivitě. Není náhoda, že právě monstra, která mají na svědomí ty nejstrašnější zločiny uplynulého století, často vystupovala v roli dokonalých úředníků znalých směrnic, rodinných typů, které mají rády děti a ve volném čase se mazlí s domácím zvířectvem.

Podobně jako lidé se často chovají i státy. Neklamným znakem toho, že „něco“ nefunguje, bývá křečovitá snaha politiků vzbuzovat dojem pořádku, čistoty a šťastného optimismu, a to i ve chvílích, kdy od nich člověk nic takového neočekává a kdy taková snaha působí zcela nepřirozeně. Pro diktaturu, jakou je dnes Putinovo Rusko, je charakteristické například nesmyslné množství metařů, kteří se vám na ulici pletou pod nohy, od rána do večera zametají spadané listí ještě dřív, než stačí dopadnout na zem, či celou noc freneticky odklízejí sníh, třebaže by to klidně počkalo do rána. Podobných varovných příznaků se tu najde celá řada. Nadměrný počet květinových záhonů na veřejných prostranstvích, obří a přepjatě ozdobené vánoční stromy v počtu 1 na 1000 obyvatel, optimistické melodie zaznívající z reproduktorů na veřejných prostranstvích, posílené čety korektorů v knižních a novinových redakcích (nesmí uniknout ani chybička!), zvýšená aktivita postarších občanek, které bedlivě střeží, zdali váš psík neudělal hromádku, kde neměl – to vše neklamně dosvědčuje, že ve státě něco zahnívá. A právě proto jsou neustále dokola opakovaná ujištění Vladimira Putina o tom, že na rozdíl od Borise Jelcina zavedl v zemi pořádek, nanejvýš podezřelá a nevěstí nic dobrého. Za čerstvě natřenou a čisťounkou fasádou ruského státu se dnes ve skutečnosti skrývá ten nejhorší rozvrat a úpadek, jaký tato země zažila od bolševického převratu. Krade se zde všechno a všude – jen zloději si již zvykli nosit límeček a bílé rukavice. K úpadku mravů přispívá i to, že zlodějna a dokonce i mord jsou zde běžně ospravedlňovány a před širokou veřejností dokonce vyzdvihovány jako příkladné chování.

Příznačný je v tomto ohledu případ člověka, který ve Švýcarsku před časem zabil leteckého dispečera nepřímo zodpovědného za pád letadla, na jehož palubě byli ruští občané. Jednalo se o akt msty, která má svým způsobem také nádech tragédie, neboť vrah měl na palubě letadla příbuzné. Zarážející je ovšem skutečnost, že poté co byl propuštěn z vězení a vrátil se do Ruska, přivítali ho zde veřejně jako hrdinu, který se nebojí vzít právo do svých rukou a udělat ve věcech pořádek. Na tomto principu klanového instinktu a krevní msty dnes funguje celý ruský stát: všechno je povoleno, pokud člověk jedná z vyššího principu. Ten však v dnešním Rusku určují příslušníci klanu, kteří znají jen zákon džungle a pro které je jediným měřítkem k posouzení čehokoliv zisk: mamon nahradil morálku a člověk, který se zdráhá účastnit opulentní žranice, je vysmíván valnou většinou společnosti. Stud jako přirozený druh lidské reakce zde v podstatě vymřel. Nahrazuje jej zupácká suverenita a bezbřehý cynismus.

Pokud bychom dnešní situaci v Rusku hodnotili v širší historické perspektivě, Putinovu „normalizaci“ bychom nejspíše mohli přirovnat k „opričnině“ Ivan Hrozného. Absolutní soustředění moci v rukou jednoho člověka, který se opírá o tajné služby a postupně se sám stává obětí systému, který vytvořil. Po smrti Ivana Hrozného následovalo období „smuty“ – všeobecné bratrovražedné anarchie. I když se vyhneme levným paralelám, je zřejmé, že dnešní režim, který je nastaven hluboce antisociálně, nectí lidskou důstojnost, opovrhuje lidským životem a morálku nahradil kupčením (v čemž navázal na režim komunistický), je odsouzen k zániku. Vyplývá to z neúprosného dějinného principu, který říká, že špatné vlády střídají vlády lepší. Otázka je, zda-li je „smuta“, která se na Rusko valí, nevyhnutná, zda-li není možné vyhnout se revoluci, která opět utopí naděje na změnu k lepšímu v krvi.

Tradiční národní otázka „Co dělat?“ však zatím zůstává bez odpovědi. Ti z Rusů, kteří si stanovili za cíl vytvořit vládu nezávislou na obchodnických a kágébáckých klanech, se v podstatě nemají o koho opřít, neboť nemravnost prostoupila napříč celou společností. Neexistuje prakticky žádná autorita, která by s využitím klasických republikánských mechanismů byla sto účinně oponovat dnešnímu režimu a vypěstovat na postkomunistickém úhoru novou politickou kulturu, aniž by riskovala revoluční vývoj. Je proto zřejmé, že Rusko bude muset vyrazit možná jedinou cestou, která z historického hlediska představuje pozitivní tradici a tudíž má své opodstatnění: cestou ustavení konstituční monarchie. Zdůrazňuji konstituční, nikoliv absolutní, která je v očích Rusů po právu zdiskreditována. Svobodné volby na všech úrovních, změna státního zřízení, volba monarchy z anglické, švédské či španělské královské rodiny (volenými zástupci lidu), korunovace, decentralizace, konfederace… a poté dlouhá a nelehká cesta k mravní obrodě. To je program, který by mohl zlomit zdánlivou nevyhnutnost periodického střídání diktatur a revolucí v Rusku.

Babylon 4/XVII, prosinec 2007