Proč bychom se měli ekologií zabývat a prosazovat ekologickou politiku? Jde samozřejmě o klíčovou otázku, kterou kupodivu v diskusích, článcích a debatách, které se okolo ekologie točí, buď nenajdeme vůbec anebo jen velmi nejasně formulovanou. Mám dojem, že „ekologistické“ motivace se točí okolo jistých priorit, které jsou různé podle jednotlivých účastníků. Načrtám zde seznam těchto motivací (nejspíše nikoliv vyčerpávající), které se také navzájem nevylučují:

Pohodlí. Planeta se otepluje, znečištění jemnými částicemi se trvale instaluje, plastový odpad se hromadí, vedra jsou stále častější, zkrátka vývoj ekosystému není pro náš způsob života, který si chceme uchovat tak „pohodlný“, jak jen je možno, nikterak příznivý. Proto je potřeba pokusit se chránit současně naše okolí a náš způsob života, což je úkol obtížný, ale ne nemožný, přinejmenším na regionální úrovni rozvinutých zemí. Právě z tohoto důvodu se vyhledávají např. zdroje energie, které neznečišťují, neboť v pozadí je myšlenka, že se bude pokračovat ve stále vyšší spotřebě energie, ale tak, aby to nemělo na prostředí dopad; anebo se „obtížné“ aktivity, které „překážejí“, delokalizují do zemí třetího světa.

Syndrom Gaia. V jeho rámci se nesmíme dotknout Přírody, protože jedině ona má pravdu a „potrestá“ nás, jestliže ji narušíme. Stoupenci této motivace jsou např. ti, kteří mluví nejvíce o biodiversitě. To ovšem zakazuje myslet na jakýkoliv vývoj a ekonomický rozvoj a vyhýbá se otázce demografie.

Byznys. Protože se považuje za prokázané, že dojde ke změně prostředí, ale protože ekonomický růst je třeba za každou cenu udržet, nejmazanější z průmyslníků a ekonomů hlásají proměnu světové ekonomie v „ekonomii zelenou“, a tedy k nahrazení vší znečišťující aktivity aktivitou ekvivalentní, která neznečišťuje. To je linie „trvalého rozvoje“, prospívá to podnikání, ale dopad na prostředí se doopravdy neanalyzuje, pojem trvalého exponenciálního růstu není podroben kritice a ona biodiversita, tak jako vše, co se nedá zpeněžit, je smetena ze stolu.

Strach z důsledků demografické exploze. Aby se předešlo explozívnímu růstu klimatických uprchlíků a jejich emigraci k nám, je třeba za každou cenu udržet doma obyvatelé zemí, které jsou nejvíce vystaveny klimatickým změnám, anebo ty, jejichž demografický přechod není dovršen. To se má dít rozvojem lokálních ekonomií, zhusta na účet místního přírodního okolí, ale nejdůležitější tu není okolí, ale migrační proud.

Řízení rizik. To je dvojí účinek Fukušimy a Islámského státu. Chceme i nadále vyrábět energii, ale aniž bychom museli snášet negativní účinky této výroby, které jsou s ní nevyhnutelně svázány. Je to třeba odmítnutí jaderné energie Německem, jež ale vede ke znovuotevření elektráren na uhlí; nebo také potřeba nezávislosti v ohledu na země, o nichž se soudí, že nejsou spolehlivé, s následkem exploatace břidličného oleje, atd.

To vše je velmi pěkné a musí se to držet na zřeteli, ale nedává nám to žádnou celkovou vizi. Každá z těchto motivací je omezená a provokuje mimo úzký rámec zvolené motivace negativní účinky: pohodlí vyúsťuje do delokalizace znečištění k sousedům, jestliže je to možné; byznys nadále hlásá exponenciální růst, o němž víme, že má perverzní účinky; ekologická čistota nedbá na demografickou explozi, atd. Jde tu tedy o částečné, ne-li stranické odpovědi. Vycházeje z nich, není možné koncipovat globální ekologickou politiku, protože každá z nich implikuje škody, ale vždy někde jinde a především nikdy přiznané. Neboť je jasné, že současná přítomnost demografického růstu s očekávanými 11 miliardami lidí na Zemi a probíhající změnou klimatu si vynutí rozhodnutí a bolestný výběr mezi zlem a menším zlem. Ale na jakém základě?

Diskuse, která aktuálně probíhá, nás přivedla ke globálnější odpovědi, která ostatně není nikterak originální, protože ji najdeme zapsanou již ve Stockholmské deklaraci z r. 1972, která ve svém prvním článku konstatuje: Lidská bytost je současně stvořením a tvůrcem svého okolí, které zajišťuje jeho fyzické přežití a poskytuje mu možnost intelektuálního, morálního, sociálního a duchovního rozvoje. V dlouhém a pracném vývoji lidské rasy na zemi nastala chvíle, kdy díky stále rychlejšímu pokroku vědy a techniky, člověk získal moc měnit své okolí nesčetnými způsoby a v bezprecedentním měřítku. Obě složky jeho prostředí, složka přírodní a složka, kterou sám vytvořil, jsou pro jeho blahobyt a pro plné používání jeho základních práv, včetně práva na život samotný, nepostradatelné.

Předtím, než přistoupíme k bilanci ohledně ekologie a vývoje životního prostředí v rámci oteplení klimatu, soudím, že je užitečné připomenout některé definice a charakteristiky z ekologie. Pouze jistá úroveň poznání o tom, co jsou meze a mechanismy ekosystému, umožňuje pochopit jeho dynamiku a vývoj.

Na počátku tu máme systém, tj. soubor prvků (hmoty, materiálů, objektů, atd.) v daném prostoru, který tvoří jisté prostředí, jež budeme nejprve definovat jako uzavřené (zkomplikujeme to později) a v rovnováze, tj. do něhož nevstupuje ani z něj nevystupuje žádné energie. Představte si např. výlevku naplněnou vodou s uzavřenými kohoutky a odtokem.

Potom do tohoto systému zavedeme energii. V naší výlevce se to může stát např., když vytáhneme špunt: potenciální energie se promění v energii kinetickou, voda odtéká. Avšak tento pohyb tvoří struktury: vidíme, že se objevuje vír. Existuje tu fenomén auto-organizace, tak jako vždy, když se do nějakého systému zavede energie. Její rozptýlení se děje podle principu entropie a termodynamiky, které tvrdí, že lze jen přejít z vyšší úrovně energie na úroveň nižší rozptýlením této energie v teplo a pohyb. Toto rozptýlení může (nebo musí) procházet vytvářením více či méně složitých struktur tak dlouho, pokud existuje energetický tok, podle charakteristik prostředí. Příklady tohoto fenoménu nalezneme všude, pokud se dobře díváme: drobné vlnky písku na břehu moře, meandry řek, formy mraků, víry cyklónů jsou všechny autoorganizovanými účinky vytvářenými energií rozptýlenou v prostředí.

Každý ekosystém se řídí dle této logiky: zaváděná energie je energií sluneční (zjednodušíme-li), rozptýlení se děje zčásti pomocí fyzických struktur, ale především struktur chemických, či přesněji biochemických, tj. struktur vybudovaných na základě chemie uhlíku živými organismy. Ze striktně fyzikálně chemického hlediska je život důsledkem autoorganizace organické hmoty (i když nechápeme, jak a za jakých okolností došlo k přechodu od autoorganizované organické hmoty k životu). A to vedlo k první revoluci, protože živé organismy se jaly komunikovat pomocí fyzických, chemických, biochemických a behaviorálních (a nakonec kognitivních) interakcí. Biosféra tedy organizuje prostředí tak dlouho, dokud má k dispozici energii. O autoorganizaci se začal starat život  a jeho evoluce. Pak přišel člověk, jediný člen „noosféry“, a ještě jednou se vše revolučně změnilo. Ale to už je jiná historie, v níž striktně „materialistické“ mechanismy, které zde prezentuji, nemohou vše vysvětlit.

Ekosystém je tedy sumou energetických mechanismů a interakcí svých různých složek, biotických či abiotických, a veškerá analýza musí dbát na oboje.

Nesmí se rovněž zapomenout, že ekosystém je systémem otevřeným, že je nemožné stanovit mu geografické nebo jiné hranice: od mého květináče, přes můj balkón, moji zahrádku, moje město, můj kraj, moji zemi je vše kontinuální. Jsme samozřejmě nuceni jisté hranice definovat, abychom mohli jednat a je normální, když např. stanovíme dráhu nějaké silnice (nebo letiště), že fixujeme oblast dopadu účinků této silnice s jistým daným povrchem. Často se postuluje, že dopad akce v bodu A na vzdálený bod B je inverzně proporcionální k druhé mocnině vzdálenosti mezi A a B (ale to je jen jedna hypotéza mezi jinými). Ať již je tomu jakkoliv, je třeba mít na paměti, že tyto hranice jsou vždy arbitrární. Dokonce i planetární úroveň je arbitrární, protože energie, která světový ekosystém (s jeho variacemi) živí, přichází ze slunce, protože měsíc vyvolává příliv a odliv, protože masa Jupiteru ovlivňuje dráhu oběhu země, protože asteroid může vyhubit dinosaury, atd. Problém těchto arbitrárních hranic je v tom, že podle toho, jaké si zvolíme, můžeme dojít ke zcela opačným závěrům. To je obzvláště pravda pro energetický průmysl: např. biopaliva se mohou zdát „čistá“, když uvažujeme jen jejich původ, zatímco jsou extrémně škodlivá, vezmeme-li v úvahu zničené lesy, energetické náklady na pěstování biomasy, hnojiva, pesticidy, atd.

Jinou velkou charakteristikou ekosystémů je, že se řídí rovněž dle chaotických dynamik. Ocitáme se zde před modernějším konceptem, který je paradoxní a obtížněji pochopitelný. Neboť ve vědě není chaos ekvivalentem nepořádku. Jedná se o to, co se nazývá „deterministický chaos“. Chaotickou episodu nelze předvídat, ale můžeme ji matematickými zákony popsat. Výsledek je, že obecně vzato je vývoj ekosystému zcela deterministický, předvídatelný a modelovatelný, ale že v jisté nepředvídatelné chvíli, v důsledku změn v podmínkách prostředí, které jsou často v poměru k vyvolaným účinkům nesrovnatelně malé, může systém brutálně přejít z jednoho stavu do druhého, který je zcela odlišný.

Avšak v současnosti prožíváme právě v historii ekologie naší planety episodu, která tu ještě nebyla, neboť masově zavádíme do přírody nové složky, jako je plyn se skleníkovým efektem (mimo jiné). To vyvolá vývoj našeho ekosystému z jednoho stavu do druhého a my jsme přitom neschopni, v důsledku složitosti planetárního ekosystému a zákonů, kterým je podřízen, vědět, jaký tento nový stav bude. Příklad: ony slavné dva stupně oteplení, které se nemají překročit. Je žádoucí udělat vše pro omezení plynů se skleníkovým efektem a Mezivládní skupina odborníků o změnách klimatu GIEC prezentovala hranici 2 stupňů, které se nesmí překročit, protože do této hranice je prostředí ještě předvídatelné, ale za ní vstupujeme do neznáma. Naneštěstí díky odporu vlád se lze obávat, že tato hranice bude překročena. A my nevíme, jaké skutečné účinky překročení této hranice může mít.

Každá politická ekologie musí tedy dbát na tyto různé charakteristiky a podmínky ve svých výchozích postulátech a svých programových návrzích pro konkrétní zásahy, i když ty, které jsou v našem skromném dosahu, budou vždy nutně pouze lokální. Ale musí se zakládat na „universálních“ principech. Připojme první z nich: absolutní primát pro lidský druh. Je totiž absurdní (pro lidský druh) chtít zachránit planetární ekosystém, z něhož by byl člověk vyloučen. Toto pravidlo může vést k rozporným potřebám a k akceptování jistých lokálních nebo dočasných destrukcí ekosystému, nebo k jistým řízeným nezvratným evolucím, jestliže dochází ke konkurenci mezi nimi a přežitím lidského druhu. Vždy přitom musí dbát na ochranu budoucnosti, což vyžaduje obecné  udržení ekosystému, v němž člověk může přežít.

Právě to je velká otázka: jakou rovnováhu definovat mezi potřebou zachovat ekosystém, bez něhož se lidstvo nemůže vyvíjet, a potřebou zachovat lidi, kteří v daném momentě toto lidstvo tvoří? Neexistuje tedy protiklad mezi definováním „universální“ politické ekologie a rozvíjením lokálních akcí, právě naopak: definovat lokální akce, aniž bychom předběžně stanovili základní zákony této ekologie, může vést k nezvratným odchylkám.

Politická ekologie podle mne spočívá ve vypracování a realizaci všech nezbytných prostředků, které umožňují:

(1) zaručit jedenácti miliardám lidí, kteří budou sídlit na zemi ve chvíli demografického vrcholu světové populace, uspokojit své základní potřeby, jimiž je obživa, výchova, zdraví, informace, atd.;

(2) ochránit budoucnost lidstva na planetě, aniž by se to dělo na úkor žijících lidí;

(3) udržet nezbytné podmínky ochrany všech ostatních forem života, když to nevstupuje do konfliktu s předcházejícími prioritami.

z francouzštiny přeložil Martin Hybler