Z Prahy přes noc busem do Kodaně a odtamtud letadlem do Nuuku. Utáboříme se kousek pod letištěm a jdeme do města. Lety vycvičeným šestým smyslem najdu hned zaručeně největší tamní pajzl, kde si na uvítanou dáme pár místních dánských piv.  Je ještě brzo, ale polovina osazenstva hospody už je ožralá jako Dánové ─ Inuiti spalují špiritus stejně blbě jako jejich severoameričtí příbuzní.

Na cestu vyrážíme 7. června. Nejdřív lodí fjordem cca 60 km od pobřeží do inuitské osady Kapisillitu. Jako rozcvičku, než se aklimatizujeme, si první den dáme pochod k rybářské chatce, která se má nacházet na břehu jednoho z četných jezer cca 15 km směrem na jih. Chatka se ovšem ukáže dál, než jsme si mysleli, terén je čím dál obtížnější a z odpolední procházky je jedenáctihodinový vysilující pochod na hraně sil. K polorozpadlé chatce na břehu jezera, z které vítr urval půlku střechy a která měla podle mapy být o jezero – cca 5 vysilujících km bažinatým terénem ─ blíž dorazíme o půlnoci. Rozděláme oheň, uděláme si něco k jídlu, na dobrou noc si dáme rum, co nám ještě po cestě zbyl, a jdeme do hajan.

Odpočinek byl až druhý den, kdy jsme po pěti hodinách chůze dorazili do zálivu, kde mají inuitští skauti v létě tábor, a pak už nic ─ cestou necestou přes hřebeny, roklemi, kolem jezer, podél řek, mezi skalami, jen ptáci, soby, kameny a nekonečné houštiny vrbičky.

Člověk se soustředí na cestu. Tam, kde jsou sobí cestičky, to jde, zvířata vědí, kudy jo a kudy ne, ale i tak musí člověk neustále dávat pozor, protože sobí stezičky se neustále větví, objevují a mizí, a pak jsou dlouhé úseky, kde není nic, člověk musí jít podle čuchu, citu, prodírá se vrbičkami, leze přes balvany, obchází skály, což s 20 kg na zádech, která jsou od nezvyklé zátěže celá rozlámaná, není prča.

Ještě druhý den člověku v hlavě blikají různé ptákoviny, resty, problémy. Zblbělou myslí stále vězí na půl v Praze se vším, co to obnáší. Civilisační šum ─ šunt, který člověku doma neustále jede v hlavě, každou hodinu namáhavého pochodu slábne. Člověk si najde svůj rytmus, ani rychle ani pomalu, ale pořád ─ krok za krokem. A najednou lup! Civilisace zmizela. Všechny nejen za uplynulý rok nastřádané kraviny jsou rázem pryč, a i když má na zádech pytel cementu, je lehký jako pták. Je uprostřed přírody, ale ne jako vetřelec, ale jako její součást. Jako kdyby se vznášel v plodové vodě matky Země nebo se odehrál návrat marnotratného syna. V němém úžasu stane ve středu vesmíru, kde se všechny dimenze propojí v jediné existenci. Prostor i čas zmizí. Od obzoru k obzoru divočina. Stejně jako lišejník a krkavec je doma. Svět nedotknutý člověkem, jeho nekonečnou hrabivostí bez hranic citu a rozumu, nedostatkem pokory ke stvořenému, velikášstvím, egoistickým náhledem na universum a sebe v něm.

Jsme mimo jakékoli sítě, signál, letadla na nebi, nic (za dvanáct dní pochodu přelétly daleko nad obzorem dvě helikoptéry). Jediné možné spojení se světem lidí je satelitní telefon, kdyby si někdo zlomil haxnu nebo tak, abychom nemuseli dotyčného utratit, ale mohli mu kamarádsky přivolat pomoc.

Knihy

Utábořili jsme se u úžasného jezera, za kterým byly na obzoru vidět bílé pláně grónského ledovce. Abych ušetřil místo a váhu, vzal jsem si malý lehký spacák s tím, že když bude v noci moc velká kosa, tak si na sebe vezmu všechno, co mám ─ pořádně se do něj nabalím. Ale tenhle byl úplně na nic, nehřál vůbec, možná studil, takže jsem dvacet nocí pořádně nespal, a když jsme se vrátili, nespal jsem opět, protože v Praze bylo vražedné vedro.

Pokud člověk nebere to, co si jako šnek svůj domeček táhne na zádech s sebou ─ proviant a nádobíčko na vaření a spaní, tak jediné, co člověka spojovalo s civilisací, byly dvě knížečky, které jsem měl s sebou a po nocích, kdy jsem nemohl za nočního světla usnout, si je leže na zádech četl.

První byla vítězná esej Ceny Toma Stopparda, kterou uděluje každoročně Knihovna VH ─ Obchodní podmínky od Stanislava Šulce, ve které si autor bere na paškál společnost, kde se hlavní komunikační prostředek stal internetový mem fungující na principu viru, jehož hlavním a vlastně jediným účelem je se generovat, množit sebe sama ─ o něčem podobném jsem psal esej do prázdninového Reportéru. Moc dobře a se zaujetím pro věc napsané, jen autor, snad aby dodal váhu svým tezím, cituje řadu autorů, přičemž někdy dle mého ne úplně šťastně nebo i trochu násilně, a především zbytečně – jeho teze, dobře vyargumentované, stojí samy o sobě.

Druhá byla od amerického historika maďarského původu Johna Lukacse Na konci věku. Občerstvující kritický pohled na moderní civilisaci a její smrtonosnou fascinaci technologiemi, vědou, pokrokem ─ tedy o mezích našeho poznání, či našem místě ve vesmíru. Autorovi jde přitom o rehabilitaci antropocentrického a geocentrického ohledu na svět ne snad z nějaké zpupnosti nebo nedostatku pokory, ale právě naopak ─ abychom si vesmír nepřivlastňovali, protože náš pohled na svět není a nemůže být universální, ale vždy jen náš, námi vymezený a omezený. Vědomí toho je právě předpoklad k tomu, abychom cítili pokoru před stvořeným.

Názory, s kterými člověk vesměs souzní, ovšem autor někdy kombinuje s idiotskými náhledy snad aby dostal své pověsti „reakčníka“ nebo co. Tak třeba o moderním umění, za které se podle něj na začátku 20. století „podivně a zpátečnicky označovala díla, která naprosto brutálně zavrhovala zvyky a úspěchy novověku“. Co tím myslel, respektive spíš nemyslel, ví pánbů. Každopádně přitom souhlasně cituje anglického básníka Philipa Larkina: „Připadá mi nepopiratelné, že až do tohoto století literatura používala jazyk nám běžně vlastní, malířství zobrazovalo to, co každý normálně vidí, a hudba byla složená spíše z příjemných než nepříjemných zvuků. ‚Moderní‘ inovace v umění usilují o opak.“ Lucas historik se nenechá básníkem zahanbit a dodá: „V populární hudbě tvoří vrchol ‚moderní‘ doby jazz, tedy cca 1914-50. Poté následují období ‚postmoderního‘ rocku, elektronické ztělesnění primitivismu a barbarství.“

Lukacs není barbar ani primitiv, ale jen vůl ─ ten, o kterých sám píše. Na jedné straně uvážlivý chlapík, který vidí průser jednorozměrné moderní civilisace jako málokterý autor, a na druhé straně co ─ „postmoderní“ idiot? Je možné, že jedno neruší druhé…?

Chtě nechtě mě tedy civilisace uprostřed divukrásné přírody zase dostihla. Ono ale nejde o to být mimo civilisaci, naopak. Stejně jako člověk přírodu vnímá skrz kulturu, musí to být i opačně: má vnímat kulturu ─ civilisaci zase pomocí přírody, mechů, lišek, říček… Jinak se z člověka stane světu i sobě nebezpečné hovado. Viz naše vědecko-technologická současnost, která má za to, že si všechno spočítá, ačkoli to spočítá maximálně sama sobě. S ní to ovšem odskáče celý svět.

S výše uvedeným je pozoruhodné, že to postmoderní idiot Lukacs přitom vidí včetně toho, že si příznivci nekonečného technologického „pokroku“ říkají „konzervativci“, což podle něj není nic jiného než „další příklad úpadku politického a společenského jazyka“. Bezpochyby, viz ti vymatlanci kolem Trumpa, kteří se označují za „konzervativce“, ač o světě přemýšlení v úplně stejné rovině jako tuzemští svazáci na přelomu 40. a 50. let. (V baru v Nuuku jsem dělal rozhovor s jedním sympatickým Inuitou. Mimo jiné jsem se ho ptal, co říká Trumpovým řečem o Grónsku, a on na to: Who is Trump? Chacha cha, smáli jsme se. Objednal jsem mu pivo a on zase mně.)

Lukacs by se s některými svými náhledy ─ nejen na moderní umění ─ mezi „konzervativní“ svazáky, vyznávající socialistický (technologický) realismus, bezpochyby zařadil.

Jak se situace uklidnila a člověk se po pár dnech aklimatizoval, civilisace se začala vracet, ale v jiné, nové, posunuté „grónské“ rovině.

Kameny

Příští den ráno prší a nepřestane pršet tři dny. Dopoledne jsem Lucase dorazil ─ ze ¾ bezva, z ¼ idiocie. Náhoda?

Odpoledne jsem to už nevydržel, vyštrachal se ze stanu a šel se projít. Prší a voda, která je všude, nahoře i dole, propojuje viděné i neviděné. Fotím kameny. Miluju grónské kamení. Když jsem byl v Grónsku před lety poprvé, měl jsem neustále dojem, že mě někdo sleduje. Celý horizont je pokryt stélami ─ balvany, které tající grónský ledovec dopravil na neuvěřitelná místa. Balancují na hřebenech a špičkách skal, že má člověk pocit, že je tam museli umístit a vztyčit grónští bohové.

Skály ožily, voda zvýraznila vše kolem. Obří šutry rozličných tvarů hrály neuvěřitelnými barvami, jako kdybych člověk procházel Boudníkovou výstavou. To, jak máme ve zvyku rozlišovat umění na abstraktní a realistické (Lukacs), je úplně naruby. Ve skutečnosti realistické umění, které odráží podivuhodné krajiny světa kolem nás, je umění, které máme za abstraktní, a obráceně – to tzv. realistické jsou často jen prefabrikované, umělohmotné, naučené, nijak reflektované kýčovité představy, která máme uložené v hlavě o světě a o sobě samých. Člověk se přistihl, jak s kameny rozmlouvá, zcela volně a přirozeně.

Druhý den pršelo míň, tak jsme vyrazili na ledovec. V ledovcovém jezírku povinná rituální koupel, vnější i vnitřní. Stoilovic domácí slivovice.

Kapisillit

Po dvanáctidenním putování k ledovci a zpět jsme opět v Kapisillitu. Na návsi si pečeme tresky, které nalovil Mirek vybavený prutem. K tomu si v krámu koupíme plechovky, kouříme a hrajeme na el. kytaru jako U Budyho. Všude panuje úžasný bordel. Nikdo nic neřeší, nikdo nebuzeruje, nezírá, nedozírá, nediví se a podobně, jak je to běžný všude po Evropě zcela zblblé strážci veřejného pořádku. Inuititi jsou jako Romové, nemají vztah k věcem. Použijí je, to jo, a pak je klidně někde nechají ─ kolo, kočárek nebo třeba sněžný skútr. Neotročí věcem jako bílí. V Kapisillitu bych klidně žil.

S místním rybářem se jedeme vykoupat do Ledové zátoky a pak nás čeká Nuuk, kde druhý den Grónsko slaví Národní den ─ svátek svátků, který spočívá v tom, že brzo ráno závodí v lovu tuleňů, načež zbytek dne je to jako u nás na vsi, diskotéka a párky v rohlíku ─ žádné mávání prapory a vyřvávání hesel. V Grónsku by člověk žil. Tak, dá-li Bůh, zase někdy příště.