Uplynulo 400 let od smrti učence Maharala. Dalo se čekat, že si poctu legendárnímu rabi Loewovi nenechá ujít zástup manažerů současné kultury. Správně se domákli, že průměrný Čech i v době krize rád pustí chlup za trochu toho mysteriózního šimrání.

Velkolepá výstava s lesklým katalogem jsou k vidění a koupi na Hradě a právě legenda k hradní instalaci odhaluje celou kýčovost těchto „oslav rabínovy smrti“, jakož i nevšední hloupost kurátorů z Hradu i Židovského muzea. Záměr výstavy vykládají sami takto: „Rozpor mezi historickým Maharalem a jeho převažujícím soudobým obrazem je propastný. Tato skutečnost je natolik významná, že poslouží jako základ koncepce výstavy.“
Co následuje ovšem není práce na dvou „obrazech“ a jejich souvislostech, ale muzejnické vyškrabávání depozitářů a umísťování nalezených rekvizit z doby oslavencovy do vitrín. Autoři výstavy se s jakousi samozřejmou poťouchlostí odvažují vydávat za obraz učence haldu papírů, dokumentů, obrázků a předmětů denní potřeby různě rozestrkaných do skleněných škatulek s popiskou. Snad si špatně vyložili umění Arcimboldovo, nebo si nepředstavili, že jejich vlastní portréty bude jednou, podle téže logiky a se stejně vážnou tváří, někdo skládat z druhdy jejich kartáčků na zuby, vajglů a vypsaných fixů. Zajisté si autoři této a jiných velkých výstav z poslední doby, včetně té o Valdštejnovi ze Senátu, myslí, že z těchhle věcí průměrný a současně atraktivní obraz složit lze. Aniž bychom se s takovou hloupostí toužili přít, pohleďme na to, že fundament výstavy – konfrontace dvou obrazů a je vratký, protože jde ve skutečnosti o dvojjediný obraz kýče a rekvizit k čemukoli.
Teprve vydání některých Maharalových textů můžeme považovat za poctivou snahu o trochu světla. O jeho spisech se traduje, že jsou tak hluboké, že jejich čtení je vyhrazeno jen několika vyvoleným. Říkají to se zachmuřeným výrazem autoři vesměs užvaněných, bezobsažných „komentářů“. Přímým čtením člověk záhy zjistí, že to vůbec není pravda. Ne že by byl Maharal prosťáček, konec konců psát začal až jako stařec, ale jeho řeč je překvapivě jasná a nelibuje si v navozování mysteriózní atmosféry, jako ti, co se na něm přiživují.

Maharal podřizuje všechno svoje psaní učení Tóry (Stezka návratu, Neviot olam) a odtud udílí rady a vykládá talmudické sentence, aby usnadnil studium ostatním. Studium Tóry vykládá jako jeden z principů, které drží svět pohromadě (Stezka Tóry, Neviot olam, kap. 6.). Protože štěstí i bohatství spočívá na základě studia nesmí ho ani chudák zanedbat, jinak nezbohatne a nezbohatneli ze studia, zůstane aspoň šťastným studentem Tóry. To vše proto, že „podstatou Tóry je milosrdenství“.
Studium Tóry se má dít v noci (kap. 4.), kdy „je tma, v níž jakoby nic neexistovalo“, zatímco přes den se má konat milosrdenství, které je podstatou Tóry. V nočním studiu milosrdenství přichází jako odměna.
Studium si žádá na učenci rozumnost jako podřízení ostatních sil. Maharal radí v odkazu na traktát Eruvim, aby „žral (učenec) jako zvíře i zkažené žrádlo“ (kap. 3(, protože jestli „tak neučiní, jeho Tóra neobstojí“. Jak trefně je tu učenec plácá přes smlsanou hubu intelektuálních labužností, obřadů žrádla a tímtéž stylem sepsané literární chuťovky bez podstaty.
Studim Tóry proměňuje podstatu studujícího, takže zcela ruší rozdíl mezi nejurozenějším veleknězem, kohenem a parchantem, jemuž jako učenci přisuzuje dokonce větší důstojnost (kap. 11.). Snobové by si měli místo shánění rodokmenu udělat čes na Tóru i proto, že se její znalost nevytrácí ani stárnutím, zapomínáním, snad ani s parkinsonem. Podle moudrého rabiho zůstává tohle vědění při člověku, ačkoli rozbité jako první desky zákona.
Nakonec, místo bezcenných řečí o nedokazatelnosti pedagogických vazeb mezi Maharalem a Komenským, rabiho proroctví o našem školství: „Děti si nic nepamatují, ze školy vycházejí v lepším případě s tím, s čím do ní přišly. Studuje se s tím, že vše rychle naučené bude zase brzo zapomenuto. Všichni si přejí vyšplhat po žebříku vzhůru…, zůstávají ve skutečnosti hluboko dole. V bolesti vidím, že všechno kárání je marné a mé rady nikdo neposlouchá. Učitelé myslí jen na sebe a své pohodlí, rodiče z neznalosti chtějí, aby se jejich děti vše naučily v co nejkratší době. Bylo řečeno, mnohé potratila, mocné zabila‘“.

Maharal rabi Loew, Stezka návratu Výběr z knihy Neviot olam, P3K, Praha 2007 Maharal rabi Loew, Stezka Tóry Výběr z knihy Neviot olam, P3K, Praha 2008

obojí přeložil Jan Divecký