Pět smyslů máme, mozek nádavkem. Ten s pomocí techniky působnost našich čidel pronikavě rozšiřuje. Tak nás dnes neustále oblévá hudebno. O ticho nezavadíš, snad jen na to dramatické, tedy umělecky ztvárněné. A co hlavního, vedle slyšna nezřízeně propukává i vidno — nejenže jsme zaplaveni obrazy samotnými v tisku, televisi a na plotech, ale navíc vše je v současnosti výtvarně pojednáno — bez aranžérů, dekoratérů, grafiků, dizajnérů, modelistů či vizážistů se ani… I z hospod se staly jakési repro-tele-arény (což nesu zvláště trpce).

Visuálno se nám zdekorovatělo, s tím už nic nenaděláme. Dík bezuzdé šíři a všudepřítomnosti se totiž stávají jeho jednotlivé projevy už jen pouhou výzdobou. Byl to osud i komunistické visuální propagandy. Z pěticípé hvězdy se stal bezvýznamný ornament, dekor. A přitom jak to pěkně začalo, vzpomeňme na mexického Davida A. Siquerose a českého Mistra smíchovského nádraží. No a z ideálu komunismu nám taky toho moc nezbylo, chudák malej…

Stává se pouhou výzdobou — ale čeho vlastně? To, co je před ní, to co je zdobeno, už málokoho zajímá. K ničemu beztak není. Rušíme pondělky, úterky, středy, čtvrtky a pátky, jen víkend zbývá, neděle neděli stíhá. A pak zjišťujeme, že stálý svátek je stálá nuda. Takže nastupují visuální znázorňování, reprodukce, obrazy, zkrátka náhražky něčeho něčím. Je to pronikavá změna — jen si třebas představme dřívější ubohý život na vesnici. S obrazy se tam nikdo neshledal, vesničan viděl jen věci skutečné, nikoli zástupné. Bylo ticho, občas bučení a zvonění, zdravého ovzduší a smradu dosti, ani na dezodoranty nebylo. Jen v neděli se v kostele setkával s obrazy — bible chudých — a díky jim se přenášel do jiného světa. Světa sice nepokrokového, přesto však transcendentního.

Obrazivem jsme dnes přímo zavaleni. Jsme sice stále někde, ale díváme-li se na obrázky (a co jiného nám zbývá?), ocitáme se v nich a jsme potom jinde. A protože se stále mění a střídají, ocitáme se nikde. Co chtít víc? Člověk přítomnosti nechce totiž být zde, ale jinde. Fototapety nestačí, nastupují cestovní kanceláře. Cestujeme abychom něco viděli, fotografovali a byli fotografováni, tedy abychom byli na obraze, v obraze. Jsem na fotografii, tedy jsem. Mačkám esemesku a hned jsem zase někde jinde, „jsem právě v tramvaji a budu tam za pět minut“. Pocitů dost, city žádné.

Mařeno, div se! Skutečnost zrušena, stala se totiž transcendentnem, a to díky svému zpodobení. Náhrada a dekor se utrhly od řetězu a staly se tou pravou realitou. Každý má takovou transcendenci jakou si zaslouží, potažmo na jakou si vydělá — nejlíp obrázkama či bubnováním.

Původně vyšlo: Babylon, 30. května 2007