V souvislosti s potížemi sociálních věd popsat a vyložit realitu, nahlédnout lidskou existenci, strukturovat dějiny, si vždycky vzpomenu na historku s věhlasným polsko-britským antropologem Malinowským, který prováděl v Melanésii terénní výzkum. Náčelník tamního kmene poté mluvil o jeho návštěvě s jedním misionářem: domorodec měl učence za podivína, který mu kladl idiotské otázky s neznámým, pravděpodobně magickým účelem – v našich končinách obecně uznávanou sociální vědu měl za jakýsi zpotvořený šamanismus. Výzkum Malinowského nepopisoval ani tak nějakou domorodou kulturu, jako svědčil o způsobu, jakým myslí, přemítá, nazírá na věci západní společnost, založená na vědě.

S autory Komunistického manifestu to nebylo jinak. Navzdory všem lidským zkušenostem i ukazatelům, hovořícím o opaku, komunisté věřili, že odhalili kámen mudrců – věci se vyvíjí přímočaře z minulosti do budoucnosti v předem daných kolejích a jde jen o to, tento vývoj pochopit. Dopadlo to tak, že se Marx s Engelsem, vybavenými vírou, že nazřeli zákonitosti, podle kterých se řídí lidské dějiny, téměř ve všech prognózách mýlili. V roce 1848 Marx a Engels očekávali v Německu revoluci à la rok 1789. Když se to nestalo, Engels toto vychýlení z dějin svaloval na pruského krále Fridricha Viléma IV.: nikdo nemohl tušit, co to „náladové a bláznivé individuum udělá“! Ano nemohl, dějiny na prvním místě.

Mysl držitelů vědeckého světového názoru se tedy upřela k Francii. „Paříž se topí v krvi, povstání spěje k největší revoluci, která se kdy konala, vítězství lidu je nejzpochybnitelnější, než kdykoliv předtím,“ sděloval Marx v revoluční euforii. Výsledek byl, že republikánský generál Cavaignac rozstřílel Marxovu revoluci z děl, podobně jako Indiana Jones odstřelil z revolveru asijského bojovníka, který na něj zkoušel karate.

Další „dobrou zprávou“ se pro Marx-Engelse zdálo být vypuknutí hospodářské krize v roce 1857. „Revoluce je na pochodu!“ hlásil Marx Engelsovi do Manchesteru. Oproti očekávání se ale trhy na konci prosince 1857 uklidnily a následující rok hospodářství už opět vzkvétalo. Nepotvrdilo se ani, že by chudí více chudli a bohatí více bohatli a jejich počet se zmenšoval. Když Marx tvrdil, že „vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni“, neboť „kapitalistická výroba vytváří s nutností přírodně historického procesu svou vlastní negaci“, bylo to v rovině jakéhosi starozákonního proroctví: navzdory okolnostem nezbývalo, než dál věřit.

A právě tato prostá víra, oproštěná od jakékoli ekonomicko-sociální materie, která měla být to pravé ořechové, se nakonec ukázala rozhodující (viz revoluce v po všech stránkách zaostalém carském Rusku). To by se dalo nazvat jako Marxův paradox. Žert, který dějiny vyvedly bradatému prorokovi, který si je chtěl ochočit.

Na Komunistickém manifestu, který byl vydán 21. února 1848, je pozoruhodné jedno: jak tento k primitivnosti zjednodušený pohled na lidskou společnost, vytržený z jakékoli lidské zkušenosti a kultury – produkt romantismu měšťanské (měšťácké) společnosti 19. století, dokázal oslovit i lidi vzdělané, kteří vypadali, že jsou při smyslech. Malinowského domorodý náčelník dodnes učůrává smíchy.