Největší změny probíhají nepozorovatelně na holubičích nožkách. Zemské kry se po milionletí pohybují píď po pídi, až se konečně střetnou a končí to katastrofou. Hráz kalojemu zvolna prosakuje a najednou jsme ve sračkách.

Sověti se zvolna sešupovali, kdo to měl vydržet, a pak, navzdory všem sovětologům, se ocitli v … Což platí i o nás, i my se nalézáme na nakloněné desce. Kdy přijde tsunami?

Kolik je kolem nás věcí, o kterých nic netušíme, kterých si nevšímáme, a o kterých se proto nemluví. Dobrá, nic neobvyklého. Podstatné je to, že o mlčení se mlčí – mlčení na druhou. Co nás k tomu vede? Jsou to především naše zděděné názory, neuvědomělé a tedy i neformulované, těm se ubránit nelze. Působí jako filtr, rastr, síto, kterým neprojde nic, co se nám nehodí do krámu. To neřeším, na to mám řešeto. A když už, pak obvykle následuje – já jsem to přece vždycky říkal. Na všem vidíme především to, co naše názory podporuje, tak po právu Georges Marchais tvrdil, že bilance Sovětů je globálně positivní. Jistě, když se kácí les, létají třísky, lidskými hnáty zúrodníme lán. Jakmile se však naše názory podaří formulovat (k tomu se nebohý Marchais nedopracoval), můžeme je upravovat a měnit, někdy i přiměřeně stavu věcí.

Jindy se zase o maličkostech mluví až přespříliš, až se konečně udělá z komárů velbloud. Ve společném soužití Čechům a Slovákům nejvíce vadily prkotiny – strýčkování, štěničkování, směšné jazykové odlišnosti. Každá strana je viděla jen na té druhé a na své nikoli, jako v manželství. Víme, jak to dopadlo. Tyhle přístupy jsou vlastní nám všem, nejlépe se to ale vidí obvykle na těch druhých. Proto jsem si zvolil jako vděčný objekt novináře, tedy ty, kteří to, že píší a píší a současně mlčí, mlčí a mlčí, mají v popisu práce. Od toho jsou nakonec tady. Na nedostatek inteligence to nesvádějme, spíše na ověřený fakt, že ten kdo umí umí, a kdo ne, ten velí, učí nebo komentuje (jako já).

Jaký je mechanismus mlčení? Dříve to bylo nabíledni. Censura a následná tvrdá opatření. Dnes je to především pocit, že pan okresní hejtman, nadřízení, kolegové a rodina nebudou se mnou spokojeni. Jen nebýt mimo mísu, stádo, mainstream, trend, proud! Jistěže nelze riskovat nálepku potížisty, leč nekonformita samozřejmě ano! Ale konformní, prosím! Prostě jako v každé módě něco se nosí a něco ne, důležité je být in a to furt. Pořád lepší být cool než si stát na svém. K politické korektnosti to nemá daleko – nemusíme vždy o něčem mlčet, mnohdy stačí to jen přejmenovat. Řádný pštros si svůj píseček vždy najde. Mlčenlivosti zkrátka předchází shoda mlčet.

Zamaskovat to lze vytrvalým psaním o čemkoli, díra nedíra, furt se natírá. Noviny jsou dneska už tak tlusté, že i kdyby v nich čtenář něco hledal, nemá trpělivost to najít, obsah se preventivně vytratil. Místo něj nastoupilo listování a obrázky. Z hovna argument neupleteš – a taky proč? – nejlepší důkazy jsou žádné. Abychom projevili nezávislost, postačí trocha té papírové agresivity – on se nějaký ten vhodný objekt vždycky najde. Jiným trikem je „chyťte zloděje!“ Což není nic jiného, než vyřizování si účtů „šedé zóny“ s obdobnými zónami, ale již byvšími. Na velebení těch, kteří nedrželi hubu (dříve), je ovšem zapotřebí mít velkou hubu a odolný žaludek. Ale co, máme maso a zas maso, k tomu kousek pečeně!

O tom, co tady píšu o mlčení se dozajista bude mlčet – čímž se platnost mých tvrzení jen potvrdí.

*

Uvedu jeden příklad mlčby.

Celý svět byl vzrušen zavalenými horníky v Chile. Pro dva tisíce reportérů museli dokonce postavit tribunu. Referovalo se i o těch nejmenších podrobnostech. Jediné, o čem agentury, noviny, rozhlas a tisk nepřinesly zmínku, bylo to, že horníci byli zachráněni o dva měsíce dříve vrtací firmou Center Rock, Inc. z Pennsylvanie, a to zdarma. Ani o tom, že komunikaci, jídlo a ošacení poskytla bezplatně NASA. Dozvěděl jsem se to jen z internetu. Zlatý Google!

(Musím upozornit, že do toho nepletu mé vztahy k USA, nejsem žádná SPUSA. Příklad uvádím jen pro jeho řvavost. Ideologii dávám stranou – což může být ovšem mnohými považováno za ideologii zastřenou a zákeřnou.)
Babylon 14/XIX, 29. listopadu 2010