Na současnou záplavu demagogie a dezinformací mnozí logicky reagují apelem na zajištění lepší informovanosti veřejnosti. Záměr je to v zásadě bohulibý, leč, bohužel, pes je zakopán o pár geologických vrstev níž. Lze si to – poněkud drsně – ilustrovat i pomocí hladomoru.

V letech 1932–33 sužoval Ukrajinu a severní Kavkaz děsivý hladomor, jejž nechal Stalin a jeho klika uměle vyvolat, aby „zatnuli tipec“ zatvrzelým rolníkům, kteří se vzpírali kolektivizaci. Ukrajinci jsou dokonce přesvědčeni o tom, že Stalin tak vědomě rozpoutal genocidu samotného ukrajinského národa. Hladomoru padly za oběť miliony lidí, děti a ženy pochopitelně nevyjímaje, a byť se historici dodnes přou o různé odhady počtu obětí, i ty nejnižší začínají někde u tří čtyř milionů.

Ukrajinskému hladomoru se věnoval i tehdejší český tisk, jenž přinášel zprávy o nefalšovaném pekle na zemi, jež se rozprostřelo na území někdejší obilnice Evropy. Některé byly tak děsivé, že část českých listů se zdráhala jejich obsahu uvěřit, a někdy je tudíž prezentovala s jistou rezervou. Bohužel, ani ty nejstrašlivější popisy zpravidla nelhaly. Komunistický tisk naopak informace o hladomoru bagatelizoval, vykládal je jako součást štvavé buržoazní propagandy, tvrdil, že v Sovětském svazu je jídla dost.

O hladomoru u nás veřejnost zpravovali i očití svědkové, kterým se podařilo ze sovětského pekla uprchnout. Jedním z nich byl i jistý Ferdinand Keclík, jenž se v Rusku ocitl coby válečný zajatec a po šestnácti letech se odtud vrátil. O něm a vůbec o vnímání ukrajinského hladomoru v českém prostředí za první republiky ve své diplomové práci z roku 2008, nazvané Reflexe hladomoru na Ukrajině 1932–33 v meziválečném Československu, ze které zde čerpám informace, podrobně píše Aleš Ziegler. Mimochodem, vřele ji doporučuji k přečtení, je dostupná online, viz třeba zde.

Ale zpátky ke Keclíkovi. Ten objížděl města i vsi s přednáškami, ovšem komunistický Dělnický deník o něm 2. května 1933 referoval následovně: „J. Keclík je nejsprostší demagog, dobrodruh, jak sám řekl, ničeho se nebojí, všecko je mu fuk, do všeho se pustí. Vrátil se a je bez zaměstnání. Dostal povolení mluvit pravdu o sovětském Rusku v celé ČSR. Od koho? Prohlašuje, že nikdo ho neplatí, sám ze své vůle rozšiřuje tu ‚pravdu‘. Jezdí po Slovensku, po vesnicích vykládá o ‚hrůzách‘, jež provádějí komunisté, tito agenti a lupičové, na selském lidu, o ‚hladu a bídě‘, do něhož komunisté celý národ uvrhli a prostí lidé, přemožení hrůzami, ‚očitému svědku‘ uvěří.“ V červenci téhož roku si pak ještě přisadila Dělnická rovnost: „Všechny nejnemožnější a dávno otřepané výmysly snesl na vládu dělníků a rolníků. Opakoval staré otřepané bajky o pojídání lidí. Byl svědkem toho, jak kterýsi starý kozák okusoval maso s kostí koně, který před šesti týdny pošel. Líčil hrůzu vypálené dědiny, jejíž obyvatelé byli postříleni do jednoho a jediní lidé, stařeček se svým synem se zachránili tak, že stařeček vlezl po krk do latriny a v rukou držel nad svojí hlavou svého syna, aby se ‚v tom‘ neutopil a to tak dlouho, než GPU a Rudá armáda z vypálené dědiny neodejeli. Atd. atd. Tímto duchem se nesla celá jeho ‚přednáška‘…“

Nutno znovu podotknout, že mnohačetná svědectví o ukrajinském hladomoru jsou plná těchto hororových scén, ba ještě horších. Samozřejmě, děsivost podobných zpráv vyvolávala i mimo komunistické kruhy pochybnosti o jejich autenticitě, nikoliv však zuřivé odmítání a jízlivý posměch či primitivní narážky typu Kdopak ho asi, ptáčka, platí? Ovšem, jak známo, je-li faktografie v rozporu s ideologií či s nějakým v mysli dlouhodobě zabydleným světonázorem, tím hůř pro fakta, a úplně nejhůř pro jejich šiřitele.

Keclík se o tom velmi názorně přesvědčil již v únoru 1933 v Žilině. „Jeho pravdivé vyličování [poměrů v SSSR] se však nelíbilo několika na schůzi přítomným komunistům, kteří se snažili ho rušit protestními výkřiky. Když byli umlčeni, odhodlali se k rozhodnější pomstě. Po schůzi, když se Keclík vracel domů, přepadli ho a tak ho ztýrali, že zůstal na ulici ležet v bezvědomí. Byl teprve později nalezen a dopraven do nemocnice,“ napsal 18. 2. 1933 Večerník Národních listů pod titulkem „Komunisté surově ztloukli dělníka, který pověděl pravdu o sovětském Rusku“. Ležet v únoru na ulici v bezvědomí není žádný med, leč Keclík se nezalekl a svědectví o odvrácené straně „země, kde zítra již znamenalo včera“, šířil dál.

A nebyl tehdy zdaleka sám. „V poslední době vrací se z Ruska mnoho českých dělníků, kteří nemohli snésti tíhu tamních hospodářských poměrů,“ konstatoval v srpnu 1933 sociálnědemokratický list Moravský přítel lidu a pokračoval: „Komunistická strana, která pořádá přednášky turistů o Sovětském Rusku, nedovolí těmto svým lidem, kteří pracovali v ruských továrnách, aby komunisty a dělnictvo v Československu objektivně o ruských poměrech informovali. Sociální demokracie proto sama umožní dělníkům z Ruska se vrátivším, aby našemu dělnictvu pověděli pravdu.“

Někteří takoví navrátilci se dokonce nespokojovali s přednáškami a besedami, ale přistoupili k vlastní publikační činnosti. Jan Ziegler v této souvislosti upozorňuje na zedníka Jana Nedvěda z Prahy, jenž do SSSR odcestoval za prací roku 1930, leč o tři roky později se i s rodinou vrátil kvůli nesnesitelným životním podmínkám. Nedvěd pak sepsal a vlastním nákladem publikoval brožurku pojmenovanou Místo názvu „Rudý ráj“ spíše název „Rudé peklo“. Pravda o rudém sovětském ráji, kterou posléze rozšířil a roku 1935 vydal jako knihu s titulem: SSSR. Hromadné pohřebiště ruského národa.

Skutečnost, že s kritickými informacemi přicházejí sami příslušníci dělnického stavu, ba někdejší sympatizanti s komunismem, jim však v komunistickém prostředí (dnes bychom řekli v komunistické sociální bublině) určitě moc nepomohla. Spíš naopak. Byli zpravidla považováni za ty nejhorší zrádce, neboť pomlouvat Sovětský svaz, to se přece u nějakého „buržousta“ ještě sneslo, dokonce přímo předpokládalo, ale u dělníka?!? Fuj! Že ho hanba nefackuje!

Paralela s dneškem je pak docela pochmurná, a vůbec tu nejde v prvé řadě o komunisty, ale obecněji skoro o každou skupinu zapouzdřenou v nějaké vlastní sociální bublině a sdílející kdovíjaké nesmysly o diktátu elit, plánech na islamizaci Evropy, zednářích či chemtrails. Věcná faktografie zpochybňující placatost jejich vesmíru tyto lidi rozzuří snad ze všeho nejvíc, jejího nositele počastují na sociálních sítích salvou urážek, popřípadě ho klidně i zmlátí podobně jako onehdy chudáka Keclíka v Žilině. A rozčílí je i faktografie nanejvýš děsivá, či, jak se též říká, otřesná, která by přece měla mít potenciál s každým pořádně zacloumat, a přimět ho tak k vážnému zamyšlení. Ostatně, i proto zde navozuji historický příklad s ukrajinským hladomorem, spolu s holocaustem snad nejhrůznější událostí dvacátého století.

Klíčová otázka, tehdy i nyní, tudíž zní: Proč se lidé tak často a v takovém množství náruživě chytají různých chimér i vyložených nesmyslů a pak se jich urputně drží? Odpovědi se samozřejmě s menším i větším úspěchem pokusili nabídnout již mnozí a tento článek ani nemá ambici odpověď přinést. Hodlá jen poukázat na to, že boj s různými fake news či sofistikovanými marketingovými kampaněmi se nemůže omezit na nějaké faktografické šermovačky, byť je v žádném případě nemůže pominout. Musí ale zároveň mířit hlouběji, například k sociálnímu postavení těch, co dezinformace, demagogii či rovnou konspirační teorie hltají, i přímo k metodám hlubinné psychologie.