Když Sovětský svaz na podzim 1957 vypustil do vesmíru jako první družici jménem Sputnik 1, vyvolalo to v západním světě vlnu nejen obdivu, ale především zděšení. „Sověti na nás budou shazovat pumy z vesmíru, jako když děti házejí z lávky nad dálnicí kameny na auta,“ prohlásil tehdy vlivný senátor a příští americký prezident Lyndon Johnson. I proto tenkrát mnozí Američané hovořili o „technologickém Pearl Harboru“. Trochu zbrkle, jak se ukázalo později, nejpozději v roce 1969, kdy dokázali přistát na Měsíci.

A vůbec, s výjimkou vojenství Sovětský svaz nikdy žádnou velkou technologickou převahu neprokázal, a i u těch zbraní spíše v počtech, nikoliv v kvalitě. Dětem se v časopisech komunistická budoucnost malovala v zářivých barvách, třeba jak budou jako dospělí létat na dovolenou na Venuši atomovou raketou. Mnozí to pak také zažili, ale jen když si pořádně přihnuli vodky smíchané s brzdovou kapalinou.

Ale dost, už slyším soudruha Filipa, že tu zatím předvádím pouze primitivní antikomunismus – cožpak na Západě nestrádají zástupy narkomanů, často původně slušných lidí, kteří prostě nenašli práci? Dobře, zkusme tedy něco pozitivního.

Moc se to neví, ale v rozmezí let 1960–1976 (byť s přestávkami v určitých rocích) se konalo mistrovství Sovětského svazu ve formuli 1. Ano, prostě dle regulí Mezinárodní automobilové federace (FIA) pro závodní vozy této kategorie co se týče objemu motoru, rozměrů apod. Ostatně, slovo formule vlastně znamená nějakou sadu pravidel. V zemi Sovětů dokázali splnit alespoň nutné minimum, tedy že auto formule 1 má kola bez blatníků, místo pro jednoho řidiče a motor o nějakém objemu válců. Jedna z hlavních bolestí sovětského šampionátu ale spočívala v tom, že se ho účastnil docela nevelký počet vozů, a v průběhu let se tak pravidla rozvolňovala, aby startovalo víc aut než zhruba tři čtyři. Přesnější je tudíž hovořit o volné formuli.

Celý projekt měl údajně vyústit v nasazení vozu do světového šampionátu, kde by se dle snů kapitánů sovětského motorsportu sovětský tým předvedl podobně jako Sputnik 1, tedy vyvolal šok a dojem „technologického Pearl Harboru“. Vždyť technika produkovaná ve vyspělejším společenském zřízení měla přece dle učení Marxe, Engelse a Lenina zákonitě porážet techniku, k jejímuž zrodu vedl pouze nízký chtíč honby za ziskem a vykořisťování nebohých proletářů. V roce 1964 ale soudruzi v SSSR zjistili, že dělají nějakou chybu, větší než soudruzi v NDR. Zakoupili totiž východoněmecké závodní vozy Melkus poháněné motorem z wartbuga o objemu pod jeden litr, tudíž z hlediska formule 1 hodně podměrečné. A hle, v sovětském šampionátu toho roku neměly konkurenci.

Mistrovství SSSR ve formuli 1 dlouho víceméně skomíralo, poslední ročník se konal v roce 1976. Přičemž za pozornost jistě stojí účast značky Estonia, formulí vyráběných sice v sovětské republice Estonsko, nicméně již jen v názvu odrážející národní hrdost, kterou se bolševickému režimu nepodařilo vyhladit. V Tallinu do nich montovali motory z volhy nebo z moskviče.

Ale i slabší motory z žigulíku, avšak to už pro závody formule Easter (čili formule Východ), kterou si sovětské impérium a země do něj spadající nechaly dokonce schválit u FIA. K formuli 1 měla tato závodní auta, jež musela být sestavena pouze ze součástek vyráběných v socialistických zemích, daleko, nicméně od počátku sedmdesátých let minulého století soupeřily v mistrovství východního bloku, které se jmenovalo Pohár míru a přátelství. Poslední ročník proběhl roku 1990.

Když jsem byl malý, pozorně jsem tento šampionát sledoval v tehdejších motoristických časopisech a formuli inženýra Líma nazvanou Avia, s níž zvítězil v ročníku 1979, jsem si dokonce slepil jako model z papíru, neb ho přinesl časopis ABC. Můj hlavní sportovní idol se však tehdy jmenoval Niky Lauda. I díky němu jsem mohl již jako dítě celkem snadno pochopit, jak je to vlastně s tím technologickým Pearl Harborem.

Kapitalismus zkrátka plnil cíle komunismu, pokud jde o životní úroveň a technologický pokrok, daleko lépe a s mnohem menším počtem obětí. Účastníkům mistrovství SSSR ve formuli 1 ani Poháru míru a přátelství se však určitě nechci vysmívat, jsou vlastně též oběťmi komunismu, neboť svůj sen o rychlé jízdě museli realizovat v podmínkách, v nichž by možná mnohý zjemnělý Zápaďan ani motor nenahodil.