V pondělí 26. března 2012 zemřel Ján Mlynárik. Bylo mu 79 let. Umíral po dlouhé a těžké nemoci, ale podle jeho ženy Haničky, se kterou žil posledních dvacet let, mu smrt na obličeji vyhladila všechny vrásky.

Narozen v roce 1933 ve východoslovenské vsi Fiľakovo v rodině kováře, stal se spisovatelem, disidentem, politickým vězněm, profesorem historických věd i poslancem Federálního shromáždění. Byl otcem pěti dětí a hrdým dědečkem. Když mu před pár lety Ministerstvo kultury odmítlo přidělit dotaci na vydání čtvrtletníku Slovenské rozhľady, zaplatil vydání sám a na první stranu dal fotku svých čerstvě narozených vnoučat, dvojčat nejstaršího syna Jána.

Jano měl rád vážnou hudbu – zůstala po něm sbírka 5000 vinylových desek s Beethovenem, Mozartem, Verdim. Ale nezajímala ho jen hudba obecně: dokázal ocenit dobré skladatele, dirigenty a interprety. Byl v této oblasti znalcem detailu a měl pro hudbu cit.

S historií, které se celý život věnoval, zacházel podobně. Velice citlivě si vybíral témata, která přesahovala z politických dějin do oblasti každodennosti, kolektivní paměti, kolektivního svědomí a přitom se snažil úpěnlivě držet faktů, vždy stranil osobnímu prožitku a zkušenosti před formální spekulací.

Když říkám vždy, nechci skrýt skutečnost, že byl Jano zamlada zapáleným komunistou. Jak mi vysvětloval, komunismus mu, malému chlapci z chudé rodiny od řeky Ipeľ, do značné míry suploval nebo spíše doplňoval náboženský rituál. Dopoledne se chodilo do kostela, odpoledne na schůzi. Nicméně se svou vrozenou múzickou empatií se spálil už na prvním tématu: Potlačování stávkových a sociálních hnutí na východním Slovensku. Jako vůbec první k tomuto tématu zpracoval archivní fondy (v letech 1956-1969 je zpracoval v 12 monografiích) a brzy se mu teoreticky potvrdilo to, co už v životě dávno tušil, nebo alespoň cítil: že komunisté, především ti ve vedoucích funkcích, jsou zpravidla jen arogantní a cyničtí pragmatici, kterým nejde o ideu ale o moc a majetek. Jak mi říkal, zlomovým momentem pro něj byly dokumenty z V. sjezdu KSČ, které potvrzovaly Gottwaldovu účast na potlačování stávkového hnutí na Slovensku ve jménu bolševizace strany.

Jano byl krajně důsledný a principiální, což mu v kritických okamžicích pomáhalo uznat vlastní chyby. K tomu se ještě vrátím. Výsledky jeho bádání pro něj každopádně znamenaly ztrátu víry v marxismus-leninismus a postupnou, ale nevyhnutnou cestu ke konfliktu s komunistickým režimem.

Podobně se v následujících desetiletích rozešel se slovenským národovectvím, když podrobně zpracoval osudy stovek českých učitelů, inženýrů a lékařů, kteří po roce 1918 zaškolovali Slovensko – slovenští národovci mu to nikdy neodpustili a byl to v podstatě jeden z důvodů, proč odešel z Bratislavy a našel si doživotní azyl v Praze. Za dalším tématem se naopak musel stěhovat: když po roce 1968 postupně přišel o práci vysokoškolského pedagoga a kulisáka v Národním divadle, pořídil si starou roubenku v Jizerských horách a začal kosit trávu. Nejprve na svém pozemku a později v širokém dalekém okolí. Od té doby, co byli Němci vyhnáni, všechno zarůstalo plevelem a planěl i les. Tak pro sebe objevil téma vyhnání sudetských Němců, které bylo v pochmurném opuštěném kraji Sudet všudypřítomné. Ale i toto téma, které jako první kriticky zformuloval v Tezích o vyhnání sudetských Němců (vyšly jako dokument Charty 77, podepsány byly pseudonymem Danubius) mu zajistilo jízdenku na další štaci – tentokrát do vazební věznice Ruzyně, kde strávil třináct měsíců, a později také do emigrace. Faktická dobře podložená a logicky vyargumentovaná konstatace rozměru zločinů, kterých se v letech 1945-1946 dopouštěli Češi na spoluobčanech německé národnosti, mu také vynesla odsouzení ze strany kolegů, historiků-chartistů, kteří se hlásili k eurokomunismu a byli v té době stále ještě pod silným vlivem antiněmecké, „revanšistické“ a ve své podstatě nacionalistické ideologie. Nic na tom nemění ani skutečnost, že někteří z nich se o dvě desítky let později stali nadšenými kritiky vyhnání sudetských Němců a vystavěli si na tezích, v mnohém podobných těm dávným Mlynárikovým, své úspěšné kariéry.

Jano, který se tak zajímavě vyrovnal s černým svědomím českým, však jako by zůstal něco dlužný svému rodnému Slovensku – a tak vznikla jeho poslední rozsáhlá monografie Židé na Slovensku. Poukázal v ní mimo jiné na skutečný rozsah arizace židovského majetku i na skutečnost, že tento majetek byl později znárodněn komunisty a ve finále připadl v restitucích příbuzným těch, kteří jej kdysi arizovali. Přednesl důkazy o tom, že Slovenský štát byl jednou z mála evropských zemí, jejíž vláda financovala urychlení transportu Židů do vyhlazovacích táborů. A konečně – s humorem Janovi vlastním – poukázal na skutečnost, že území pod Tatrami bylo osídleno Židy několik staletí předtím, než se zde usadily slovanské kmeny. Knihy byly na Slovensku skoupeny a páleny na hranicích.

Na stole zůstala po Janovi rozepsaná monografie o Edvardu Benešovi. A že ho za leckteré jeho činy a především za mnohá jeho slova (rozebíral Benešovy poválečné projevy z hlediska používání jazykové kultury, nebo spíše nekultury – termíny jako „vylikvidovat“ apod.) nechválil, je jasné.

Když se Jano těžce stižený cukrovkou, kterou si uhnal v kriminále, v posledních měsících života těžko zvedal od této práce, občas si postěžoval, že se měl v životě věnovat raději hudbě a krásným věcem než dějinám dvacátého století, které jsou plné hrůz a násilí. Ale vždy v sobě tuto pochybnost zase rychle zahnal. Už od dětství, kdy musel každý den bosky a bez odmlouvání chodit „do hory“ pro dříví na zátop, se naučil tvrdě pracovat a nestěžovat si. Ale krása si člověka najde a Jano ji k sobě přitahoval a nahromadil jí v sobě víc než kdo jiný. Málokdo ví, že jeho blízký přítel Dominik Tatarka mu před smrtí svěřil do opatrování své literární dílo – sepsal o tom dokonce notářem ověřenou „grámotu“. A Jano jeho důvěru nezklamal a skutečně několik jeho knih vydal a editoval (neměl právě štěstí na korektory, ale zato na rozdíl od Tatarkovy rodiny knihy necenzuroval). A téměř nikdo neví, že je sám Jano autorem knihy povídek, románové trilogie a stylizovaných vzpomínek na svou rodnou ves, maminku a tatínka. Společně s historiografickými pracemi a rozsáhlým dílem vzpomínkovým před sebou máme jednoho z našich nejplodnějších autorů. Našich! Naprosto nepatřičná mi přijde nedbalost autorů nekrologů v českých denících, kteří Janovu identitu odbyli souslovím „slovenský historik“. Kdo ještě vnesl do české kultury tolik jako on, kdo otevřel tolik nepohodlných témat, na které si v Čechách jiní netroufali? Ale takovým soudům by se Jano asi jenom shovívavě zasmál.

A na závěr jistá fakta, bez kterých by nekrolog nebyl úplný a ani já bych před Janem neměl čisté svědomí.

Při poslední návštěvě se mi Jano svěřil, že se počátkem 90. let podílel na ostrakizaci slovenského poslance Federálního shromáždění Pavla Muraška. Rusín Muraško byl obviněn ze spolupráce s KGB a především z udání, na jehož základě byl prozrazen kamion převážející z Anglie exilovou literaturu a jehož zadržení stálo mnoho let žaláře řadu lidí – mimo jiné také Mlynárika. Muraškovi bylo tehdejším vedení Federálního shromáždění a jeho předsedou Petrem Pithartem doporučeno, aby se vzdal poslaneckého mandátu. Mlynárik tehdy toto rozhodnutí veřejně podporoval. Krátce před smrtí však Jano zjistil, že obvinění Muraška, který navždy zmizel kdesi na východním Slovensku, bylo nespravedlivé a shromáždil pro své tvrzení řadu důkazů. V tomto smyslu se také obrátil dopisem na Petra Pitharta a požádal ho, aby za Muraškem poslal senátní emisary, kteří by se mu omluvili za selhání jeho vlastní i všech, kdo se na ostrakizaci podíleli a aby mu byla poskytnuta možnost uvést věci na pravou míru. Odpovědi Petra Pitharta se však nedočkal a při poslední schůzce mě požádal, abych okolnosti případu zveřejnil a pomohl věc vyřídit.

Na Janově pohřbu jsem potkal Petra Pitharta, vysvětlil mu situaci a nabídl mu, že se v létě se senátním pověřením za Muraškem vypravím. Petr Pithart, ještě v přítomnosti Jana Rumla, můj návrh přijal a přislíbil, že mě na cestu vybaví pověřením Senátu. O výsledku cesty podám v Babylonu zprávu.

Jano by z toho měl radost a určitě taky legraci. Protože byl člověkem výjimečně čestným a principiálním, dotahoval vše do konce a krom toho s ním vždycky byla velká legrace. Takových lidí je na světě málo, bude tu chybět.